Prosba o pomoc

7. června 2018 v 9:20
Prosím o pomoc pro naši rodinu; kdy moje holčička utrpěla vážný úraz a vlivem stresu se zhoršila naše existenční situace. Za ta léta; co jsem procházela velkými zkouškami mi velmi pomáhaly prostředky; které tu uvádím. Myslela jsem si; že to stačí a bude jen líp. A navíc; že mohu ještě pomáhat jiným. A nějak se to dělo. Ale teď už si opravdu potřebuji odpočinout a celé to jinak pojmout. Bez opory partnera nebo stálého parťáka třeba ve formě neziskovky je dlouhodobá pomoc v rámci alternativy nemožná. Je možné; že se k této formě obživy vrátím; až vychovám děti. Stále je mi to blízké. Nyní jsem došla k závěru; že dokud nevytvořím opravdu stabilní zázemí; nebudu se k této činnosti vracet. V tomto roce nám bylo velmi pomoženo v těžké chvíli a žijeme nyní velmi skromně v Plzni. Cítím se tu v bezpečí; ale chybí psychická; technická i materiální podpora. Události před posledním stěhováním byly mimořádně bolestné a vyčerpávající. Trápí mě především těžká nespavost. Lekce v mém životě nabraly na intenzitě. Přijímám je a na základě toho jsem změnila nadpis blogu. Jsem přesvědčená; že smíření je základnou pro uzdravení i přežití. Nechci již s ničím nebo pro něco bojovat; ale přijímat všez; co přichází. Jediné; co se vyplatí překonat je naše ulpívání v emocích; kdy necháme bolest a strach vítězit. Mé téma číslo jedna. Můj mail je zpetkpramenum@gmail.com. Děkuji
2.7. Karolínka byla nakonec se dvěma úrazy, kdy šlo o život, v nemocnici dvakrát a moje psychika již potřebovala opravdovou pomoc. Utrpěly jsme těžký otřes dosavadních hodnot, odešly nám ze života lidé, které jsem považovala za přátele a vrátili jsme se plně ke křesťanství. Někdy není vše černobílé, kdy vše vyřeší nástup do práce. Pomožte nám; prosím; překonat toto období přechodu k lehkosti žití. Číslo účtu je 2000658100/2010.
 

Přeji si zakotvit

4. prosince 2017 v 9:17
Tento rok je pro mě jakýmsi spočinutím v sobě a reálným uzemněním mých snů. Jak jsem již předeslala v minulých článcích, jsem dítě Svědků Jehovových. Už je tomu dvacet let, co jsem tu organizaci opustila. Během té doby se uvnitř mě stalo mnoho změn. V prvních letech po odchodu jsem se snažila lidi varovat, ale brali mě jako exota. A já tolik toužila po přijetí a pochopení. A tak jsem se uzavřela a žila v pohraničí se staroušky postaru. Pak začala dlouhá pouť počínající jógou, pak křtem u katolické církve a končící sympatiemi s Kelty. A pořád jsem na cestě, pořád umím plně prožít mši v kostele i obětovat matce Zemi o slunovratu. Ve jménu pohantsví i křesťanství bylo vykonáno mnoho zlého. Ale také zde můžeme najít odvážné moudré bylinkářky upalované na hranici a vskutku svaté řádové sestry s čistým srdcem. Asi se toužím podobat oběma. Nejsem vyhraněná a dokážu vidět boha ve všem. Nejsem hříšnicí, která nepřijala plně učení jedné organizace. Jak šel čas, pochopila jsem, že cesta skrze církev je dobrá cesta. A i ti, co v cíkrvi zůstali a necítí se proto lepší, mohou být opravdu dobří lidé. U mých rodičů se projevily velmi fanatické tendence. Tento fanatismus se může ukázat ukaždé dobré myšlenky. I co se týče zdravé výživy výživy, esoterika nebo ekologie. Sektářství se pozná podle nadřazování. Zpočátku mě rodiče při každém setkání tolik zdeptali, že jsem se cítila být tím nejhorším člověkem. Pak se nechtěli vídat vůbec. Ačkoli to hodně bolelo, pochopila jsem, že je to tak lepší i když mě to na dlouhá léta ovlivnilo. Moje cesta ke vnitřní svobodě a samostatnosti začala právě takto a já to přijímám. Mohla jsem konečně začít růst ve velkém procesu sebelásky. Nikdy jsem se nestala běžným člověkem, který funguje s naprostou grácií ve společnosti. Zůstala mi velká vzdorovitost,která mě táhla alternativním směrem. Ke svobodě a přesto do náručí jiné rodiny. Čas od času ke mě přicházeli noví lidičkové, kteří měli podobnou potřebu. Potom jsme zjistili, že alternativec se o jiného značně ulítlého člověka opírat nemůže. Bývá to příjemným osvěžením na naší cestě, kdy prožíváme naprosté přijetí a pochopení. K opravdovému růstu ovšem dochází při setkání protikladů, tedy mezi lidmi "duchovními" otevřenými novým myšlenkám a zemitými; kteří fungují dobře v tomto systému. Většinou inklinujeme k jednomu nebo druhému. Lidé mívají různou míru duchovních potřeb, ale to nemá vliv na jejich charakter. Setkáváme se, abychom se obohatili pohledem druhého na svět. A tak setkání pro mě nebyla pouze pomocí, ale především životní školou. Rodiče jsem v nejtěžších chvílích přesto prosila o pomoc. Zdá se, že jsou v tomto ohledu slepí a hluší. Své děti si mám prostě vychovat sama a naučit se přijímat pomoc od jiných. Bůh mě v mých lekcích vždy velmi posiloval a posílal pomocníky. Stará bolest je již pryč, přesto, chybí mi stále pocit, že někam patřím, onen pocit spočinutí a zapuštění kořenů na určitém místě. Své společenství; kam bych zapadla jsem nenašla. V dnešní době se již ani nesnažím vytvořit své svobodomyslné společenství lidí. Nemyslím si také, že moje hodnota stoupá počtem lidí, které nějak dotuji svou energií. Základem společnosti je pozitivní člověk; který věří v sebe i v obecnou podporu zvenčí. To se pak projevuje i v rodině. Aby fungovala, musí být síly dobře rozloženy. Tzn. mezi muže a ženu, kdy děti pak mohou těžit z dobrého vzoru opravdové ženy a opravdového muže. Pozice solo činí dlouhodobě obě pohlaví disharmonická, nemocná. Jako uzdravení obou vidím dnes návrat k rodině jako takové.Rodině; která funguje v tomto systému; přesto je každý člen jedinečný a prosazuje své dary. Mnoho svobodomyslných lidí se dnes partnertsví bojí. Ale není třeba přejímat model našich předků. Velmi si přeji; abych prostřednictvím své úcty k potřebám mým a potřebám mého muže uzdravovala obecně vztahy mezi muži a ženami. Lidem nejvíce pomáhají příběhy a dobré vzory. Uzdravení sebe jako ženy je pro mě nyní prvořadé. Kéž jsme si vzájemně příklady sebelásky.

Internetová poradna i masáže zrušeny

15. října 2017 v 15:04 |  Poradna
Pokus o vytvoření reálné Zahrady radosti na klatovsku nevyšel. Šlo o podrobně vypracovaný projekt obnovy- rekultivace jednoho pozemku ve spolupráci s majitelem a založení spolku občanské výpomoci. Chci se nyní učit od úspěšných a nabízet to, co je v mých silách. Moje dvě starší děti se již osamostatnily a žiju se třemi dcerkami. Upřímně potřebuji nyní nabrat síly, poslední roky mám jakoby stále méně času. Dlouho jsem tu nebyla a myslela jsem, že začnu jinak- naživo, ale pokorně se vracím k tomu, že moje role matky je vždy na prvním místě. Respektuji cestu, kterou jsem si vybrala před zrozením, i když je hodně trnitá. Vím, že to má svůj význam a já se chci nadále dělit o to, jak jsem znovu nalezla sílu pro radostný život. I já něčemu nerozumím, věřím však v boží spravedlnost, která ví, proč se tohle daří a tohle ne. Nikdy se nemůžete zavděčit všem, je třeba mít dobrý pocit, že jste udělali maximum, jak nejlépe to šlo. Ti ostatní neznají vaše hranice a potřeby, poslouchejte svoje srdce. Bůh je v každém z nás a kdo chce, uslyší ho. Každá bolest je pro nás posun a když se naučíme mít opravdu rádi, dostáváme se do světlejší části života, kdy se k nám druzí chovají s úctou a my můžeme předávat své zkušenosti s nabytou moudrostí.
Těší mě, že informace o bylinkách a přírodním léčení pomáhají i beze mě. I já je stále v rodině používám.Přemýšlím o tom, zda v psaní zde pokračovat. Už jsem totiž někde jinde. Spíše se s vámi pomalu rozloučím. Děkuji; že jsem vám mohla pomáhat a děkuji za vaši pomoc. Asi zklamu některé z vás, že nemám potřebu psát již detailně a často o svém životě na blogu. Ono vypsání se je přirozenou součástí naší cesty jako uzdravování sebe, které pomáhá jiným a pak chceme jít dál. Chci dál vyprávět; ale už ne zde. Ačkoli už je to deset let, co jsem začala blog psát, cítím, že mi srdce bije stále pro tu samou věc. Učit se znát ty nejpřirozenější zdroje uzdravení, tedy léky zdarma přímo z boží ruky, jak z přírody, tak z našeho nitra a dělit se o zkušenosti s druhými. Sdílet chci prostřednictvím knih a bylinky již přes blog zdarma ani výměnou posílat nebudu. Tento způsob života byl dobrodružný, ale byla jsem stále na pokraji bídy. Moje děti si zaslouží komfort, klid a bezpečí a i já si to zasloužím:-). Možná bych některé věci dnes na blogu přepsala; zvláště; co se týče přitažlivosti mysli. I já jsem prošla esoterickou bouří a vyzkoušela si; že síla mysli je obrovská. Ale není to tak; že dostáváme z vesmíru pro uspokojení našich rozmarů. Mnohé splněné sny působí jako výprask; abychom se pokořili a přijali; že naše cesta je připravena od zrození. Ne detailně; máme dohodnutá setkání s pomocníky a učiteli. A také mezníky; propady a znovuzrození. Milovaní souputníci s námi mohou mít velmi těžké karmické zkušenosti; a tak s pomocí přichází i nevysvětlitelné bolestné události. Největší chybou je vinit se za špatné myšlenky; které přitáhly špatné události. Co je totiž pro nás nepříjemné; může být součástí plánu naší duše. Naši partneři nikdy nejsou žádnou chybou; kterou je nutno napravit lepším myšlením. Jsou součástí vývoje. I když si jsou partneři podobní; většinou jsou charakterově stále lepší; tak; jak rosteme i my. Tento blog je součástí mojí cesty a stejně tak lidé; které jsem tu potkala. Nic není špatně; i když se zdá; že jsem nedosáhla větších úspěchů. To nebylo cílem. Sdílela jsem své zkušenosti a informace z knih; které mi pomáhaly znovu vstát a jít dál. S těmi, co se máme potkat se jistě ještě nějak potkáme.


 


Zahrada radosti

13. května 2017 v 21:57 |  Uzdravování krajiny
Dlouhodobě se zabývám biodynamickým hospodařením- být ve spojení se zemí jako s živým organismem. Znám zahradníka, který produkuje zeleninu a chce, aby lidé projevili lásku půdě, kde vyrostla. A znám chovatele, který produkuje maso a chce, aby lidé, co ho jedí, byli s jeho zvířaty. Nemusíme přirozený způsob života ani nijak nazývat. Naše babičky nepotřebovaly žádné semináře s libozvučnými názvy. Vše se předávalo z generace na generaci, nebo to lidé odkoukali přímo v přírodě. Vnímali jinak čas, řídili se zvoněním zvonu a všechno bylo spojeno přírodními cykly ve svém řádu. Někdy byl ten jejich pověrčivý strach moc velký, ale úcta k živému byla dobrá. Lidé si koukali do talíře, vesnice byly živé, člověk žil prakticky v komunitě. Musel spolupracovat, aby přežil. Všechno provázely obřady, do těch církevních se promítal duch keltských a slovanských předků. Lidé pracovali, aby se mohli společně radovat. Dnes máme potřebu něco z té živosti vrátit. Oživit zaniklé osady, dát úctu starým domům a stodolám, vnímat znovu všechnu krásu venkova. Turisté znovu hledají posvátná místa, pijí vodu z pramenů, uždibují byliny, meditují v lesním tichu. Jsou to ještě turisté, nebo prostě poutníci, kteří se znovu snaží být lidmi? Lidmi, kteří se touží spojit se vším, procítit život a neschovávat se ve své ulitě...Úcta ke všemu živému uzdravuje svět. Toto nahlížení na přírodu praktikuji při sbírání v divoké přírodě i při zahradničení. Ptám se stromů, zda si mohu vzít jejich dřevo, líbám jabloně za plody, naslouchám poselství stromových bytostí, objímám, hladím a za odměnu vidím, cítím...Vidím svět jinak, krásněji, bohatěji. Celá Země je vlastně takovou zahradou, které můžeme dávat lásku. Pro jednotlivce to není reálné, a tak můžeme dávat svému údolí, lesu, louce, květinám v bytě. Tak, jak kdo může. Stačí pozdravit, zkontaktovat se s neviditelným světem, říci: jsem tu rád s vámi, je mi tu dobře. Neplatí to jen pro přírodu, ale i pro dílo lidských rukou. Pro domy a zahrady, které vypadají mrtvé. Ale oni žijí, jen vyjadřují smutek. Smutek, že nejsou používané, že je majitel opustil, nebo tam není šťastný. Člověk nikdy není sám, ani v takovém smutném domě. Spojit se můžeme se svým tělem, se svým pokojem, ze zarostlou zahradou. Ono spojení znamená přijetí a přijetí je láska. Léčení nemocí má začátek právě zde. Každý z nás má jinou potřebu sdílení. Mě život naučil vnímat jiný svět, protože jsem se cítila lidmi nepřijímaná. Jde vždy o nepřijetí sebe, dětství, rodičů, všech bolestných událostí. Když se smíříme, přestaneme utíkat, před sebou, před "zlými" lidmi. Moje dětství bylo skutečně velmi chudé na radost, a proto jsem ji neuměla prožívat ani v dospělosti. V honbě za pomáháním, na útěku před sebou, jsem onemocněla. Borelioza tehdy těžce zasáhla srdce. Přežila jsem díky radosti, díky tomu, že jsem si dovolila ji prožívat. Přestala jsem pospíchat, hnát se za něčím, co nebylo v mých silách. Prvotní bylo uvědomit si, co mi dělá radost. Být sama sebou...Ano, když jsem se ukázala lidem taková, jaká opravdu jsem, šlo to samo. Ještě na lůžku jsem začala psát svůj první blog. Psala jsem zprvu o knihách, které se dotýkaly mého srdce a pak už stále více o sobě. O tom, jak vnímám přírodu, jak léčím sama sebe přirozenými způsoby. To byl základ pro projekt Zahrada radosti. Přeji si sdílet s lidmi přirozené přírodní způsoby léčení i obživy. Součástí mého života byla askeze, kdy jsem se pohybovala mezi starými lidmi. Naslouchala jsem jejich vyprávění a toužila se vrátit do historie. Potom jsem tak i žila, v bídě a dřině. Jenže svět už je jiný, vesnice žijí jiným tempem. Byla jsem na svůj život postaru sama. Došlo mi, že ve všem se zpátky vrátit nemůžeme. A tak chci propojit moudrost předků a nadšení mladých alternativců. Spojovat se s těmi, kteří mají podobné sny. Udělat si čas na sebe a na ty, kteří mě berou takovou, jaká jsem. A ne proto, že to chce nějaká vrchnost, JZD, tchyně, ale že to chci já, tak, jak mám sílu. Od dětství jsem světlonošem, léčitelkou Země. Je nás mnoho a naše malé skutky jsou velmi důležité. Od mala mě moje maminka učila ctít staré a nemocné lidi, i když se zdáli být neschopní. Mnohokrát jsem pak v dospělosti pocítila, jak jim je. A jak občerstvuje radost z projevených darů. Všichni je máme. I děti mohou uplatnit své dovednosti a být stejně hodnotné. Vztahuje se to i na oblast neviditelnou, kdy bytůstky bez těla mají nějaký úkol a netrčí v prostoru. Takovou zahradou pak může být celý vesmír. Nejdůležitější je, aby zahrada byla léčena radostí lidí a lidé byli léčeni radostí zahrady. Tedy aby bytosti v těle prolupracovali s těmi "druhými". Radost znamená ukázat sám sebe, své dary, ale i potřeby, které si můžeme naplnit sami nebo někdo jiný- když se nebudeme bát, že nejsme dost dobří, že se to nehodí, protože dnešní svět si žádá falešnou rychlost a dokonalost. Když otevřeme srdce pro opravdový zájem o vše, co utváří naše okolí, co tam už bylo a co jsme my vložili, zmizí zklamání a flustrace. Potom i ty kousky Země kolem nás budou svítit a štědře nás obdarují.

Příběhy léčí

13. května 2017 v 21:54 |  Moje kniha
Psát příběhy mě napadlo poprvé asi v roce 2013 v dost těžkém období, kdy jsem neměla po ruce ani funkční počítač. Sepsala jsem příběhy, které považuji za léčivé. Kniha čeká na první vytištění. Až později jsem si začala uvědomovat, co všechno mají příběhy společného. Jde především o nádhernou energii otevřeného srdce, o pokoru a vděčnost. V příbězích o seniorech jsem dávala lásku já, v těch druhých o přátelích mého věku jsem ji přijímala. Nakonec však docházelo k obdarování vzájemnému. Každá lidová léčitelka či bylinkářka je také sběratelkou moudrosti. Nejde o moudrost vyčtenou z knih, ale vyprávěnou naživo. Již staří Keltové říkali, že pravá moudrost je uložena v srdci. I ti sdělovali věčnou moudrost v příbězích. Reálný svět byl propojen s neviditelným a význam událostí symbolický. Čarovné byliny, mluvící zvířata a zvláštní bytosti se vyskytují i v našich pohádkách. Zůstalo v nich mnoho ze staré moudrosti otištěno. Jen už tolik neumíme číst mezi řádky a umět chápat skrytý význam slov. Od dětství se ráda pohybuji mezi lidmi, abych zjistila, co jim pomáhá v uzdravení. Mnohokrát se mi stalo, že potřebovali pouze utvrdit ve svém tušení, pohladit, obejmout, uklidnit. Všichni totiž v sobě máme vnitřní hlas, na který se můžeme spolehnout. Nepromlouvá v bouři emocí, ale jen tehdy, pokud zklidníme srdce. Vědomí, že vše, co se děje, má příčinu a je pro nás dobré, bývá nejúčinějším lékem. Moje maminka chodívala vnášet tento klid do starých vesnických domů. Nepracovala jako pečovatelka, byla v domácnosti a za svou práci si odnášela potraviny nebo starý textil, který přešívala. Její práce vypadala obyčejně, ale já vím, jak byla významná. Nejen proto, že staroušci by asi zemřeli hladem a zimou, ale také pro světlo boží přítomnosti, které rozsvěcovalo příbytky. Maminka se s lidmi modlila a oni si přáli, abych na nich držela ruce. Říkali mi: Karolínko, polož na mě ručenky, s tebou chodí andělé a já se pak nebojím. A já už od dětství chápala, že mám nablízku někoho nádherného, o jehož přízeň se mám dělit. Milovala jsem ty chvíle, neboť ti lidé věděli, kdo jsem a pomáhali mi uvědomit si to. Šlo o akt pokory, kdy staří lidé, kteří mnoho znali, přijali pomoc od malého dítěte. Takoví lidé byli smíření se svým životem a umírali s úsměvem na rtech. K pečovatelské práci jsem se vracela v dospělosti, ať jako zaměstnanec, tak v přesné kopii maminky. Moje duchovní prožitky se rozšířily a já stále více chápala smysl lidského žití. Stejně mi pomáhali moji dárci v době, kdy jsem osaměla s pěti dětmi. Uvědomovali jsme si vzájemně naše skryté pohnutky dávání a přijímání. Často jsme naráželi na manipulaci bohatých lidí, kteří viděli svou moudrost v hojnosti financí a pýchu chudých, kterým hrdost nedovoluje požádat. Vznikaly velké lásky a hluboká přátelství ve velmi těžkých chvílích, kdy jsme se dovídali mnohé o těch nejniternějších komnatách srdce. Po čase bylo nutné učinit změny na obou stranách. Někteří dárci nechtěli přijmout, že i já je mohu obdarovat, jinak, nežli materiálně. Snažili se mi vnutit fakt, že své poslání mohu dělat, až děti vyrostou. Podle nich bylo nutné zapřít sebe a vzdát se volání srdce. Partneři mých pomocníků žárlili, ba dokonce mě nenáviděli, neboť kam přijdu, tam vnáším očistu i beze slov. Chtěli mě před mými přáteli ponížit, vzít mi sílu, aby znovu získali svoji dřívější pozici. Nikdy jsem si nepřála odloudit někomu partnera, bylo to tak, že dotyčný toužil po takovém člověku jako já, a tak mě andělé k němu vyslali. K naplnění všech tužeb nedocházelo, neboť mi strach nedovolil milovat naplno zadaného. Cítila jsem vinu, i když jsem se snažila vrátit partnery k sobě. Setkáním se mnou už bylo všechno jiné a ti lidé se stejně po pár letech rozešli, nebo jejich vztah dostal zcela jinou podobu. Musím upřímně říci, že jsem si nikdy vědomě nepřála přijímat pomoc od ženatého muže. Ale pak jsem pochopila, že pro boha jsme všichni svobodní. Manželstvím neztrácíme možnost volby, od koho chceme být obdarováni. V čase emočních bouří bylo velmi těžké zachovat si svou tvář. Co se dělo, velmi bolelo, ale vyburcovalo mě k obraně natolik, že jsem se z nečinnosti ke svému poslání vracela. Opět mi lidé pomáhali uvědomit si, kdo jsem a že se nesmím vzdát. S dřívějšími přáteli jsme se po čase scházeli, abychom si vzájemně poděkovali a vyslovili poselství, kterým jsme se obdarovali. U mnohých vypravěčů nedocházelo k tak otevřené komunikaci jako u starých lidí. Mladí lidé mívají mnohem větší strach povědět všechno, protože chrání své malé děti, svou kariéru a vztahy v rodině. A přirozeně- jejich čerstvě zraněné ego ještě zdárně vítězí, ačkoli již několikrát bylo na lopatkách. Přesto jsem časem posbírala drahokamy pochopení a vděčnosti, které se pojí s hlubokou radostí. Ti, co přijali ztrátu jako dar a osvobození, se stali majákem v temnotě. Štěstí není o tom, že odpustíme jako oběti velkého bezpráví, ale především o tom, že upřímně poděkujeme a uvědomíme si, co nás dotyčný naučil. I na klatovsku chci pokračovat ve sbírání pokladů, které budou dávat lidem naději a povzbuzovat je ve smíření se sebou, s bohem, s celým světem.

Šťastná žena

13. května 2017 v 21:51 |  Zdravé ženství
Toto je téma, které je mému srdci opravdu blízké. Týká se nejenom mého šťastnějšího žití, ale také obecného uzdravení lidstva. Jde o uzdravení vědomí ženství jako takového. To pak samozřejmě souvisí se zdravými vztahy, sexualitou a plodností. Vše, co se nám v životě děje, začíná naprogramováním naší mysli. Když se podíváme na své prožívání jinak, zjistíme, že to, co jsme považovali za lásku, láskou nebylo. Byli jsme naučeni, že štěstí znamená vlastnit a neštěstí znamená ztratit. Téměř všechny pohádky končí šťastným koncem- tedy sňatkem a štěstím až navěky. A tak si naše dcerušky myslí, že šťastné budou jen skrze muže a svatbou začíná pohádkové období. Chtějí být krásné, aby si muže udržely a chtějí být poddajné, aby muž neměl důvod je opustit. Pokud se o lásku hodně bojí, mohou úplně zapřít samy sebe, plakat, prosit a před mužem klečet na kolenou. Ano, to všechno jsou ženy schopné udělat pro to, aby nezažily ztrátu citového a materiálního zázemí. Nepomšimly si mezi samým snažením, že takový poddajný život jim vlastně štěstí nepřináší. Církevní vzorec, kdy žena muže poslouchá, se naštěstí rozpadá. Jsou tu ale ženy, které přesto šťastné nejsou. Po letech strávených v domácnosti si nedokáží představit jinou náplň svého času. Radost jim dělala radost jiných, na sebe zapomínaly anebo se bály projevit své potřeby. Znám ženu, která pravidelně, když si koupí nové oblečení, říká manželovi: "To už mám dávno." Bojí se, že by se manželovi nemusela líbit investice pro její radost. Také znám ženy, které pracují v marketu nebo v továrně, protože pro ně nic lepšího není. Přitom moc dobře vědí, co by chtěly dělat, ale nelíbilo by se to jejich manželovi nebo tchyni, která musela v komunistické éře tvrdě pracovat. Tak tvrdě, že měla několik potratů za sebou. Řekla by: "Doba to vyžadovala, prostě jsme museli." Musíme opravdu neustále dělat to, co chtějí ti druzí? Musíme se potlačovat, stydět za touhu po svobodě a radostných prožitcích? Existenční situace je v rodinách stále více vyhrocená. Matky s dětmi jsou pod velkým tlakem společnosti. Jejich život bývá o přežívání, kdy čekají až děti vyrostou. Když děti vyrostou, neumí žít bez nich. Naučit se žít v radosti pro sebe samé můžeme hned. Neexistuje žádný vhodnější čas. Role matky je bezpochyby poslání. Děti ovšem prospívají mnohem lépe, pokud jsou jejich matky šťastné. Znamená to umět si dělat radost ve všech oblastech života a to jak v otázce sexuální, materiální i tvůrčí. Být matkou neznamená přestat být ženou. Láska má teď pro mě úplně jinou podobu, nežli dříve. Nesnoubí se se žárlivostí, závistí, hříchem či obětováním se. Pokud vztah skončí, jedná se o vysvobození k lepšímu životu. Již dávno nemusí být spolu manželé až do smrti a vykonávat své povinnosti. Vědomý vztah je o tom, že děláme věci, ze kterých máme radost. A tak rodiče mohou stále vychovávat společně děti a přitom mohou mít jiné partnery. Rozchod sám o sobě není tragédií. Tragédií je, pokud děti nemohou vidět své rodiče, nebo je vídají nešťastné. Navíc přirozeností muže je mnohoženství. Nevěrný muž není sobec, pokud dokáže matku svých dětí stále ctít a postarat se o své děti. Potřebuje ke svému vývoji mnohem více poznání v sexuální rovině. Přejme mu dobré přítelkyně, které jej dokáží otevřít pravé lásce. Bolest plodí lež a očekávání, že milý se bude vždy chovat, jak chceme my. Obětování se je často manipulací. Pokud muž odchází, žena pláče, protože mu dala všechno, žila pro něj. Ale proč to dělala? Mohla to kdykoli změnit. Nevěrní můžeme být jen sami sobě. Netrapme se nad ztrátou partnera a dejme si lásku sami. Přijměme přízeň jiného muže, ale zůstaňme sami sebou. Žena naplněná ve všech oblastech je zdravá, krásná a schopná tvořit. Její vnitřní světlo podněcuje k tvorbě i muže. Může být plnoštíhlá a šedovlasá, přesto nepřehlédneme zářící sílu, která z ní prýští. Je velmi důležité, abychom toto učili i naše malé dcery. Již v minulosti jsem organizovala setkávání žen a chci se k tomu vrátit. V historii byly takové ženské a mužské kruhy samozřejmostí. Muži chodívali daleko za prací a scházeli se v hospodě, ženy si pomáhaly s chodem domácnosti a scházely se u kamen. Je velmi důležité mít ve svém okolí přítelkyně, které nás podpoří v uzdravení sebe a zároveň v přijetí mužů v jejich přirozené podobě. A je velmi důležité podělit se o své zkušenosti s těmi, kteří si neví rady.Láska jde ve dnešním světě ruku v ruce se strachem a bolestí. Tolik se bojíme, že se vztahům vyhybáme anebo v manželství mlčky plníme, co se očekává. Když se lásce otevřeme, musíme se s našimi skrytými strachy utkat. Velkou roli hraje obecné mínění a také zážitky z minulosti. Znám dobře vliv obojího. Znám strach ze ztráty přízně, pokud se lidem znelíbím a znám i velkou bolest zlomeného srdce, kdy se muž vzdálil nebo odešel. Dnes děkuji za všechny tyto prožitky, ačkoli jsem si jako každá nevěsta přála zůstat po celý život s jedním mužem. Změny ve vztazích nás potkávají stále častěji z více důvodů. Mohou to být důvody tělesné, kdy si uvědomujeme potřebu uzdravení blokované energie, důvody citové, kdy toužíme po opravdové lásce bez bolesti a důvody duchovní, kdy se vědomě chceme skrze vztahy učit a růst . Střídání partnerů není obecně prostředkem k růstu, ale někteří z nás si tuto cestu zvolili. Mohu říci, že každý z mých partnerů byl pro mě v tu chvíli ten pravý. Neprožila jsem žádný omyl, žádné zklamání. Všichni tito muži mě učili lásce a sebelásce, někteří dost drsným způsobem. Dnes již nepotkávám muže násilnické, kteří mě obírali o peníze. Změna přišla díky tomu, že jsem si uvědomila svou hodnotu. U některých žen se v určitý čas pozice oběti otočí v pozici dominy, kdy se začne mužům mstít. Uzdravení ale nijak nesouvisí s ponižováním druhých, ani těch, kteří ublížili. K ublížení dochází proto, že to dovolíme. Pokud nám není ve vztahu dobře, můžeme se domluvit na jeho jiné formě- např. rodičovství bez sexu. Rolí ženy jistě není doživotní utrpení. Opravdová láska dává sobě i druhému svobodu. Klíčem je pravda, kdy upřímně sdělujeme své potřeby. Pokud se naše potřeby neshodují, není třeba druhého soudit a trestat. Bezpodmínečná láska je dnes velmi diskutovaným tématem. Tajemství opravdové lásky bez podmínek je vědomé jednání. Žijeme v materiálním světě, máme majetek a vychováváme děti. Není možné v zájmu svobodné lásky utíkat od zodpovědnosti, kdykoli nás napadne. Pokud se stane, že ve stávajícím vztahu pocítíme lásku k někomu jinému, vždy to souvisí s partnerem stávajícím. Nová láska přichází jako očista a uvědomění si vlastních potřeb. Není to tak, že bývalý partner je špatný a je třeba ho vyměnit. Pravdou je, že máme jisté potřeby, které jsme delší čas dusili. Pokud po jejich naplnění toužíme, objeví se ten, kdo je může naplnit. Nejde o žádné selhání, ani o hříšné myšlenky. Pro něco jsme se vědomě rozhodli a je třeba přijmout, že to přinese změny. Lhát sobě i druhému, kdy žijeme zároveň starý a nový život v utajení přináší obrovskou bolest a to zvláště, pokud se také objeví křivda v pozici oběti. Vždy je třeba zachovat vděčnost a úctu k tomu, co jsme žili a také přijmout to, co přichází, jako výzvu ke změnám. Staré ani nové není špatné. Radikální řešení, kdy je zamilovaný partner vyhozen z bytu kvůli zradě není sebeláskou. Není třeba potrestat partnera donucením k novému vztahu se vším všudy. Svět není černobílý, kdy smíme milovat jednoho nebo druhého. Nenávist, hněv nebo tichý cynismus může pocítit každý z nás. Nepřicházejí ovšem proto, že my jsme ti dobří a ti druzí špatní. Cítíme je, protože něco není podle nás. Jsou obranou proti bolesti, důkazem, že jsme chtěli vlastnit a ovládat, i když partnerova cesta je jiná. Zradou je pozice, kdy nás bývalý či současný partner během změn nezajímá, nebo máme dokonce potřebu jej ponižovat. Všechny naše vyslané emoce se nám jednou vrátí. Ze žárlivosti, v boji za svou pravdu, je možné i zabít a cynismem ničíme mlčky nejen ostatní, ale i sebe. Vědomá sebeláska si uvědomuje své potřeby, ale není lhostejná k pocitům druhých. Znamená to umět naslouchat a říci :"Stále tě mám rád a děkuji za ten čas, co jsme byli spolu. Vím, proč jsem s tebou byl a co jsi mě naučila. Jsem ochoten vyslechnout tvé potřeby, ale mohu naplnit jen některé z nich. U těch dalších ti přeji, aby přišel někdo, kdo má stejný postoj k životu. Každý konec provází smutek i já si ho chci prožít. Vědomě se rozhoduji pro změny ve svém životě, protože cítím, že tudy vede moje životní cesta. Lásku nelze ztratit, protože ji nelze uchopit, je stále kolem nás v mnoha podobách."

Tajemství vědomé lásky

13. května 2017 v 21:49 |  Zdravé ženství
Láska jde ve dnešním světě ruku v ruce se strachem a bolestí. Tolik se bojíme, že se vztahům vyhybáme anebo v manželství mlčky plníme, co se očekává. Když se lásce otevřeme, musíme se s našimi skrytými strachy utkat. Velkou roli hraje obecné mínění a také zážitky z minulosti. Znám dobře vliv obojího. Znám strach ze ztráty přízně, pokud se lidem znelíbím a znám i velkou bolest zlomeného srdce, kdy se muž vzdálil nebo odešel. Dnes děkuji za všechny tyto prožitky, ačkoli jsem si jako každá nevěsta přála zůstat po celý život s jedním mužem. Změny ve vztazích nás potkávají stále častěji z více důvodů. Mohou to být důvody tělesné, kdy si uvědomujeme potřebu uzdravení blokované energie, důvody citové, kdy toužíme po opravdové lásce bez bolesti a důvody duchovní, kdy se vědomě chceme skrze vztahy učit a růst . Střídání partnerů není obecně prostředkem k růstu, ale někteří z nás si tuto cestu zvolili. Mohu říci, že každý z mých partnerů byl pro mě v tu chvíli ten pravý. Neprožila jsem žádný omyl, žádné zklamání. Všichni tito muži mě učili lásce a sebelásce, někteří dost drsným způsobem. Dnes již nepotkávám muže násilnické, kteří mě obírali o peníze. Změna přišla díky tomu, že jsem si uvědomila svou hodnotu. U některých žen se v určitý čas pozice oběti otočí v pozici dominy, kdy se začne mužům mstít. Uzdravení ale nijak nesouvisí s ponižováním druhých, ani těch, kteří ublížili. K ublížení dochází proto, že to dovolíme. Pokud nám není ve vztahu dobře, můžeme se domluvit na jeho jiné formě- např. rodičovství bez sexu. Rolí ženy jistě není doživotní utrpení. Opravdová láska dává sobě i druhému svobodu. Klíčem je pravda, kdy upřímně sdělujeme své potřeby. Pokud se naše potřeby neshodují, není třeba druhého soudit a trestat. Bezpodmínečná láska je dnes velmi diskutovaným tématem. Tajemství opravdové lásky bez podmínek je vědomé jednání. Žijeme v materiálním světě, máme majetek a vychováváme děti. Není možné v zájmu svobodné lásky utíkat od zodpovědnosti, kdykoli nás napadne. Pokud se stane, že ve stávajícím vztahu pocítíme lásku k někomu jinému, vždy to souvisí s partnerem stávajícím. Nová láska přichází jako očista a uvědomění si vlastních potřeb. Není to tak, že bývalý partner je špatný a je třeba ho vyměnit. Pravdou je, že máme jisté potřeby, které jsme delší čas dusili. Pokud po jejich naplnění toužíme, objeví se ten, kdo je může naplnit. Nejde o žádné selhání, ani o hříšné myšlenky. Pro něco jsme se vědomě rozhodli a je třeba přijmout, že to přinese změny. Lhát sobě i druhému, kdy žijeme zároveň starý a nový život v utajení přináší obrovskou bolest a to zvláště, pokud se také objeví křivda v pozici oběti. Vždy je třeba zachovat vděčnost a úctu k tomu, co jsme žili a také přijmout to, co přichází, jako výzvu ke změnám. Staré ani nové není špatné. Radikální řešení, kdy je zamilovaný partner vyhozen z bytu kvůli zradě není sebeláskou. Není třeba potrestat partnera donucením k novému vztahu se vším všudy. Svět není černobílý, kdy smíme milovat jednoho nebo druhého. Nenávist, hněv nebo tichý cynismus může pocítit každý z nás. Nepřicházejí ovšem proto, že my jsme ti dobří a ti druzí špatní. Cítíme je, protože něco není podle nás. Jsou obranou proti bolesti, důkazem, že jsme chtěli vlastnit a ovládat, i když partnerova cesta je jiná. Zradou je pozice, kdy nás bývalý či současný partner během změn nezajímá, nebo máme dokonce potřebu jej ponižovat. Všechny naše vyslané emoce se nám jednou vrátí. Ze žárlivosti, v boji za svou pravdu, je možné i zabít a cynismem ničíme mlčky nejen ostatní, ale i sebe. Vědomá sebeláska si uvědomuje své potřeby, ale není lhostejná k pocitům druhých. Znamená to umět naslouchat a říci :"Stále tě mám rád a děkuji za ten čas, co jsme byli spolu. Vím, proč jsem s tebou byl a co jsi mě naučila. Jsem ochoten vyslechnout tvé potřeby, ale mohu naplnit jen některé z nich. U těch dalších ti přeji, aby přišel někdo, kdo má stejný postoj k životu. Každý konec provází smutek i já si ho chci prožít. Vědomě se rozhoduji pro změny ve svém životě, protože cítím, že tudy vede moje životní cesta. Lásku nelze ztratit, protože ji nelze uchopit, je stále kolem nás v mnoha podobách."

Štěstí dětí je zcela v rukou matky

13. května 2017 v 21:46 |  Zdravé ženství
Dnešní společnost má jasnou představu o šťastném dítěti. Pečují o něj oba rodiče, popřípadě ještě rozvětvená rodina. Pro případ rozvodu je zákonem nařízeno výživné. Mám za sebou období, kdy stanovené zabezpečení šlo jaksi mimo nás. Výživné jsme dlouhodobě nedostávali, opora příbuzných byla nulová a opora státu nedostačující. Bylo to období těžké a zároveň krásné, neboť jsem prohlédla omezení lidské mysli. Každá ztráta, každá zkouška, je pro nás cestou k osvobození. Jedná se o vysvobození z pastí, které považujeme dlouhá léta za bezpečné. Když se posuneme dál, zjistíme, že jsme v bezpečí vždy a všude, pokud dokážeme uvěřit ve vlastní sílu. Sílu vstát a vykročit tam, kde to neznáme. Spousta lidí by si přálo vyřešit těžkou situaci návratem do původního stavu. Tady se ovšem lidské myšlení rozchází s božím plánem. Bůh si přeje, abychom se rozvíjeli a poznávali nové obzory. Pokud uzdravíme tělo, vztah, či finanční situaci, vždy musí následovat proměna. Není třeba, aby ji provázela sebetrýzeň, či omluva těch, kteří nás ranili. Stačí pochopit a přijmout, že musí zemřít to, co štěstí nepřinášelo. Proměna nemusí být vždy v souladu s pravidly společenskými či církevními. Jediné správné řešení je konat v souladu s naším srdcem. Malé děti takto jednají sami od sebe. Když je pak společnost tvaruje, také vyžadují štěstí ve tvaru- matka, otec, rodina. Moje děti trpěly po úplném odchodu svého otce ne tolik jeho nepřítomností, ale tím, že byly jiné. Srovnávaly se se spolužáky a někteří dospělí je litovali, ba dokonce jimi opovrhovali. Přitom stačilo, aby je okolí přijímalo takové, jací byly, bez posuzování. Nepřijetí je pro dítě velmi bolestné a budí v něm nedůvěru, která přerůstá až v agresivitu. Během let učení skrze netradiční způsoby pomoci, jsem zjistila, že štěstí mých dětí závisí na mě. Závisí na tom, zda já dokážu být šťastná, s partnerem i bez něj. Je třeba, aby sama matka vnímala svět jako krásný a plný lásky. Štěstí matky a dětí skutečně není závislé na tom, zda otec funguje, jak společnost nastavila. Při přijímání darů jsem pochopila omezení, která činí ženu nemocnou. Muži přicházejí a odcházejí. Nejsme tu proto, abychom spolu zůstali, ale abychom se od sebe učili. Žena nemusí dávat své tělo jako odměnu, pokud ji muž živí a nemusí se bát přijmout pomoc od jiného muže, pokud má partnera. Když jsou respektovány aktuální potřeby všech zúčastněných, nemůže docházet k pocitům neschopnosti či nadřazenosti. Duchovní a citová podstata muže je mnohem slabší a nestálejší, nežli podstata ženy. Probuzená žena ví o své velké síle, která sytí celé její okolí. Je schopna vytrvale milovat a pečovat o své blízké až na dno svých možností. Je ovšem důležité, aby žena tuto sílu využívala také pro sebe a aby jí to muž dovolil. Přirozeností muže je projevovat se nárazově velkými činy a poté odpočívat. Nemůžeme od obou pohlaví chtít, aby se chovali stejně, aby žena pružně zvládala velké proměny a muž projevoval lásku se stejnou intenzitou. Často se mi stávalo, že muži se do mě v těžkých časech zamilovali a pak rychle odešli. Jejich chování mě zpočátku tak velmi zraňovalo, že jsem nebyla schopna vykročit do nového života. Potom jsem pochopila, že pro muže je mnohem snazší být rytíři, nežli partnery. Potřebují pravidelné injekce chvály, kdy se cítí opravdu oceněni. Ve stereotypu rodinného života toto často chybí, kdy manželka spíše vyčítá, co slíbil a neudělal. A tak muž hledá dobrodružství, protože tam se může cítit jako Chlap. V historii bývali muži často mimo domov v boji či za prací. Mívali mimomanželské vztahy i děti. Při tomto zdánlivě nemorálním počínání vykonali mnoho dobrého, chránili slabé, sytili hladové a zjednávali pořádek. Ani dnes nemůžeme podstatu muže změnit. Jedna moudrá vědma mi řekla velkou pravdu: "Nikdy se nesnaž pláčem muže udržet doma. Muž přijde sám a dá ti tolik lásky, že jí budeš naplněna po dlouhý čas. Žij pro sebe a své děti, tvoř a raduj se a on zaklepe u tvých dveří znovu a bude tě upřímně milovat jako milenku i přítelkyni, která mu rozumí. Když budeš milovat lidi, nikdy tě samotnou nenechají." Citová i materiální závislost na muži je pro ženu natolik trýznivá, že končí nemocí, někdy i smrtí. Dnes vím, že mohu být šťastná, ať jsem vdaná nebo ne, protože to, zda mi muž dává lásku, přestalo být smyslem mého bytí. I v partnerství, které bývalo dokonalé mohou nastat velké změny a naopak žena dlouhodobě osamělá může najít zodpovědného partnera. Zabezpečení dětí ale vždy spočívá plně v rukou matky, která má zdravý vztah sama k sobě. Pokud se dokáže pomoci otevřít a požádá o ni, odněkud prostě přijde. Byli jsme vychováni k tomu, abychom raději trpěli, nežli byli okolním světem zavrženi. Láska a návyky dnešní společnosti nejdou ruku v ruce. Ačkoli vám srdce svírá bolest a chvějete se strachy, neztrácejte víru, že bůh vám vždy vyšle takové pomocníky, které potřebujete potkat. Vyjadřujte své potřeby a pokud je to nutné, i na veřejnosti. Vaše potřeba žít v radosti není nic, za co byste se měli stydět. Potom jen udržujte kurs svobodného dávání a příjímání. Přijímejte pomoc bez závazků. Lásku nekupujte, ani neprodávejte. Když nebudete vědět, co je a není vhodné, zeptejte se svého srdce. Skutečná láska přináší pocit úlevy, kdy konáme tak, jak nejlépe v danou chvíli umíme.

Svobodné partnerství

13. května 2017 v 21:45 |  Partnerství jako lék
Pokud se řekne partnertsví, představí si lidé společné peníze a sex. K tomu ještě třeba děti a majetek. Ale to nám předepsala společnost. Ve skutečnosti nemusíme druhému dávat automaticky, co se očekává. Partnerství může být spojení pouze v jedné oblasti života, přitom je stejně hodnotné. Znamená to třeba, že můžeme vychovávat děti bez sexu, nebo tvořit bez společného účtu. Lidé dělají mnoho věcí kvůli strachu, že by druhého ztratili. Dlouho jsem neuměla vyjadřovat své potřeby, přímo jsem je potlačovala, abych se líbila a asi proto je dnes vyjadřuji dokonce veřejně. Prožívám období, kdy odhazuji veškerá přesvědčení o tom, co je a není vhodné. Otvírám srdce netradičním vztahům, které teď plně vyhovují mým potřebám. Láska je to nejdůležitější, čemu se musíme naučit. Je to vlastně přijetí druhého a vzájemné respektování vlastních potřeb a hranic. Pod svobodnými vztahy si lidé někdy představují sexuální volnost. Laicky řečeno- skočit na někoho kdykoli, když se nám chce. Tělesné uspokojení a zábava bez zodpovědnosti ale není láska. Není to tak, že bych potřebovala mužů více, či si chtěla užívat a hledala dobrodružství. Jsem inrovert a vzhledem k velmi živým dcerkám často utíkám do ticha přírody. Ačkoli miluji lesní samotu, potřebuji hodně komunikovat a prohlubovat vztahy s těmi nejbližšími. Mám zkušenosti, kdy mi pomáhalo více mužů a já je milovala. Ta láska se jiným lidem jevila jako nevhodná, a tak jsem prožívala velkou vinu a to jen proto, že jsem si dovolila mít ráda dva muže najednou. Dnes vím, že láska není hřích. A nevěra existuje jen ve vztahu k sobě, kdy děláme něco jiného, než cítíme. Láska k nám přichází jako dar, je to příjemná možnost učit se intenzivní cestou a dozvídat se mnohé hlavně o sobě. To znamená, že si přeji, aby mému partnerovi nevadilo, že mám i jiného přítele, jehož přítomnost potřebuji. Stává se, že se s ním potřebuji hodně objímat, ale více intimních vztahů najednou je pro mě nad rámec možností. Pokud byly mé vztahy radostné, bylo zapotřebí plné přijetí naší rodiny, kdy jsou na nás znát nějaká traumata z minulosti a pomoc v oblasti materiální i jen skrze sdílení a radu. To proto, že jsem dlouhá léta utíkala sama před sebou i tímto světem a žila v jisté askezi, vědomém nedostatku. Já jsem nabízela to, co je ženě vlastní- empatii, pomoc s ženskými pracemi, naslouchání, inspiraci k tvorbě, spolupráci v tvorbě a zvláště objektivní náhled na jeho život i skrze spojení s duchovním světem. Většinou je to tak, že v něčem se s partnerem spojíme a v něčem jsme opační, čím více jsme v jedné oblasti vybočení od harmonie, on je vybočený na druhou stranu. Když uděláme krok k sobě, oba se uzdravíme. Jiskrné partnerství, kdy se oba nenudí, je na základě tření protipólů. Klidné partnerství může být léčivé tím, že vše stojí, odpočíváme, zpracováváme a může působit jako příprava na to bouřlivé, kdy se vše otřese v základech, v obou prožíváme růst. Partnertsví může mít více podob a vždy mi bylo dobře, když jsem kolem sebe měla více pomocníků, kdy každý se uplatnil tak, aby se necítil pod tlakem. Bylo to způsobeno tím, že nemáme příbuzné a rodinu nalézáme jinak. Chci tím říci, že člověk může mít několik partnerství najednou, tam, kde se s druhým spojit může, v pravdě a lásce. Nejedná se samozřejmě o tajný poměr, který je jakýmsi útěkem ze všední reality. Pravda osvobozuje a léčí, jak ve vztahu k sobě, tak k druhým. Strávila jsem patnáct let v severním pohraničí. Vím z vyprávění babiček, že lidé přežili v těžké době jen tehdy, pokud spolupracovali. Dnešní svobodomyslnost nás může tlačit do pozice sólo, kdy bydlíme daleko od pomocníků. Samozřejmě i tak může tvorba probíhat, ale je daleko pomalejší. Podle mě je dobré jít ve šlépějích předků tak, že se podobně ladění lidé sestěhují alespoň do stejné vesnice. Pokud např. žena bydlí sama v domě, odmítá vztah s mužem a myslí si, že jí lidé budou dlouhodobě pomáhat na dálku, bude muset svá očekávání přehodnotit. A pokud muž žije lásku pouze v teorii a odmítá k sobě pustit ženu, neroste a pouze předává dál učení jiných. Mám tu zkušenost. V nejbližších letech se chci zabývat občanskou výpomocí na základě faktu, že tento systém nečiní lidi šťastné. Je potřeba přestat kritizovat a věnovat více energie vzájemné pomoci v těch základních věcech. Dříve toto bylo naprosto běžné, jak mezi sousedy, tak v mužských a ženských kruzích. Nikdy není chvíle, kdy bychom byli sami, aniž bychom sami být nechtěli. Partnerství mohou vznikat rychle, když v něj uvěříme a když nebudeme po druhém chtít to, co nám dát nemůže.

Probuzení si žádá čas

13. května 2017 v 21:44 |  Poradna
U zrodu těchto stránek stojí příběh. Jedná se o životní pouť k mému prameni radosti, k mojí životní síle. Jako dítě jsem často slyšela, že budu milována jen za určitých podmínek. Když jsem chtěla být svobodná, rodiče se mě zřekli. Pak mě pořád provázelo odmítání, které jsem nesla velmi těžce. Moje dospívání a vztahy s muži probíhaly v tomto duchu. Žila jsem pro jiné, v zapření sama sebe. Jeden čas dokonce v askezi, která přinášela nedostatek v mnoha oblastech. Na útěku před bolestí jsem pečovala o potřebné jako charitní pracovnice. Církev mi velela sloužit a to mi vyhovovalo. Mohla jsem naslouchat jiným a přestat řešit sebe. Mužům jsem se představovala jako služebnice, a tak se mnou také jednali. Oba mí manželé měli tajné vztahy, docházelo k domácímu násilí a zadlužení. Zachraňovala jsem pořád dokola všechno kolem mě, až jednou došlo i na mě samotnou. Opravdová škola získávání vlastní hodnoty přišla v době, kdy jsem onemocněla. Stavy osamění na lůžku mě přivedly do mého nitra. Když přicházelo uzdravení, zůstala jsem sama s pěti dětmi. Pak moje dary přicházely na světlo prostřednictvím zklidnění v přírodě. Charitativní práce mě pořád lákala, ale vnímala jsem ji úplně jinak. Přestala jsem se cítit dobrá jen díky své obětavosti a přizpůsobivosti. Přestala jsem lidi zvát do kostela a nabízet jim církev pro klid v duši. Velká vina za spoustu věcí, co se mi v životě přihodily začala odcházet. Již jsem neprosila boha o odpuštění, i když jsem věděla, že moje bída má svou příčinu. Pochopila jsem, že přijmout pomoc neznamená neschopnost a že prohra neznamená vinu. I když moje poslání být matkou je důležité, bylo tu ještě něco. Něco, co mi dávalo sílu na všechno ostatní. Začala jsem mezi péčí o rodinu věnovat nějaký čas příjemné činnosti, a tak se uzdravovat. Psala jsem blog o svých prožitcích, sbírala byliny, vykládala tarot, malovala obrazy, psala básně, vyráběla výrobky z přírodnin, šila originální šaty a sdílela své zkušenosti na ženských setkáních. Mojí hlavní činností bývala zahradničina. Kontakt s půdou mě krásně uzemňoval a léčil. Pozemky jsem si půjčovala, zachraňovala skomírající rostlinky v zapomenutých zahrádkách nebo sela semínka přímo do divoké přírody. Existenční situace naší rodiny se pomalu zlepšovala. Přesto bylo třeba žádat o pomoc a přijímat různé formy obživy. Hodně času jsem věnovala pomoci v domech, kde jsme bydleli a pracovala jsem za naturálie. Pomoc bývala dočasná a pomocníci časem odcházeli. I v těch nejhorších časech jsem se vracela ke svému poslání léčit sebe i druhé krásou a hloubkou svého díla. Zjistila jsem, že tvorba, která mě vyjadřuje, je jedním z významných zdrojů zdraví. Neexistuje nic, pro co bychom se měli této hybné síly vzdát. Míru lásky našich nejbližších poznáme tak, že nám ponechají prostor, který potřebujeme ke spokojenosti. Toto poznání může proměnit vztahy do té míry, že nás obklopí zcela noví lidé. Lidé, jenž nám přejí být šťastní a nevnucují nám normy dané společností. První krok ovšem musíme udělat sami. Pro matky je též důležité, aby ji viděly děti šťastnou při práci, jenž ji těší. Potom i oni budou hledat své poslání a budou si věřit. Moje dcery stejně jako já prožily zkušenost odmítnutí jejich otcem, který o ně brzy přestal jevit zájem - včetně finanční podpory. Bylo tak snadné zlobit se i na ostatní muže a očekávat od nich odmítnutí. Holčičky dávaly najevo svou agresi, která pramenila i ode mě. Bylo třeba přiznat si naše pocity nedostatku lásky a spokojenosti. Pochopila jsem, že já i moje dcerky jsme na stejné lodi. Potřebujeme se přijmout vzájemně uvnitř naší rodiny a povzbudit se v sebelásce. Společně jsme léčily naše traumata a pouštěly znovu mužské kamarády do úzkého kruhu rodiny. Na naší cestě potkáme spoustu balvanů, ale také pomocníků, kteří nám je pomohou odvalit. Všichni muži nejsou stejní. Když máme v sobě dostatek lásky, přijde i od tohoto zdánlivě tvrdého pohlaví. Pokud náš vnitřní pramen života přestaneme blokovat, nebudeme vyčerpaní ani flustrovaní. Zjistíme, že cesta ke štěstí je cesta zpět k nám samotným.

Kam dál