Prosba o pomoc

3. září 2016 v 7:11
Prosím o pomoc v rámci mého stěhování z Prahy na klatovsko. Je to pro nás velký krok do neznáma. V novém bydlišti chci pracovat jako zahradnice a léčitelka. Již tam bydlíme, zatím bez internetu. Proto omluvte, že s vámi nemohu pružně komunikovat. Stěhování se sešlo společně se začátkem školního roku, takže mám velké vydání. Prosím vás, pomožte nám to ustát.

Na tomto blogu jsem žádala o pomoc již několikrát. Dostává se nám pomoci jednorázové, za což velmi děkuji. Moje děti dlouhodobě nedostávají výživné a já se pro ně přesto snažím zajistit pěkné dětství. Jejich otec žije několik let v zahraničí a o děti nemá zájem. Vyzkoušela jsem již všechny možnosti, jak se výživného domoci, bezplatný právník mi byl zamítnut. Soudy jsou v tomto ohledu úplně neschopné, kdy otec má již třetím rokem podmínku, stále neplatí, ale dlužné výživné nedokáže vymoci, ani donutit k placení současného. Spolupracuji i s mezinárodními institucemi, zatím bezúspěšně. V souladu se změnou mého myšlení se mi daří udržet naši rodinu pohromadě. Existenční tlak je stále silnější, podmínky pro sociální dávky stále přísnější a stejně tak podmínky v zaměstnaneckém poměru. Toužím po klidu, po vysvobození z té pasti, a tak se učím žít jinak. Vyměnuji své služby za jídlo, žádám o pomoc i jinde než na sociálce, která absolutně nedokáže zajistit potřeby mých dětí. Školství si žádá stále více pomůcek, což nabízená pomoc od státu nedokáže pokrýt. Chvíli jsem zkusila domácí vzdělávání, ale moje děti chtějí chodit do školního kolektivu, do kroužků, žít naplno. Nacházejí tam radost ve vztazích, které již nahrazují příbuzné. Situace žen samoživitelek bez příbuzenské pomoci je rok od roku horší. Ať se děje cokoli, vždy mi pomáhá modlitba, která mě uklidní. Potom pokora a sebeláska, kdy jednak žádám o pomoc, ale také se necítím vina. Pocity viny a ponížení jsou velmi destruktivní. Naše situace je těžká, a proto lidé, kteří pomáhají se po chvíli vzdálí. Nedokáží to se mnou nést stále. Váže se k tomu i stěhování, kdy po nějakém čase je místo jakoby energeticky vyčerpané a my odcházíme jinam. Mým druhem je bůh, v jeho náruči nalézám útočiště. Věřím, že se budu moci úplně osvobodit a žít v neustálé radosti. Tak ráda bych svým dětem zajistila klidný život bez neustálých změn. Mám dary, které bych lidem ráda ukázala mnohem více nežli dosud. Moje kniha čeká na sponzorský dar, aby byla vydána. Chci malovat, psát básně, sbírat bylinky, léčit. I moje dcerky chtějí prožívat bezpečí a sebevyjádření. Početná rodina nemusí znamenat nedostatek v jakékoli oblasti. Každý má právo na svůj prostor k životu.

Číslo účtu je 2849624153/0800
 

Nový blog

29. srpna 2016 v 22:33
Začínám tvořit na novém blogu, který bude patřit trochu i mým dcerkám. http://zahradavesvihove.blog.cz/

Podpořte finančně vydání mojí knihy

5. května 2016 v 8:31 |  Moje kniha
Psaní mojím knížky je u konce a já přijímám pomoc při jejím vydání. Můžete se připojit na účet:
2849624153/0800
Abyste věděli, o čem kniha je, rozhodla jsem se uveřejnit její úvod.

Úvod

Údolí s tichou osadou zlátne odrazem zapadajícího slunce. Stín mohutného stromu zakrývá roubené stavení s propadlým krovem. Vyřezávaný štít je dosud uměleckým dílem mistra tesaře. Jako vztyčený prst dějin ční k nebesům mohutný zčernalý komín. Pootevřená vrata klenuté brány zvou zvědavé návštěvníky k nahlédnutí. Nad vchodovými dveřmi je vytesán letopočet L. P. 1791. V potemnělé kuchyni leží zbytky předmětů, které patřily dřívějším majitelům. Zem je pokryta střepy kvítkovaného porcelánu a zdobených obkladů z kachlových kamen. Zčernalé cihly z rozbořené pece stále voní kouřem. Skrze děravou prkennou podlahu prorůstá z udusané hlíny tráva. Zapomenutý svatý obrázek věrně střeží klid domácích obyvatel, kterými se stali ptáci, pavouci a myši. Ve svahu přiléhajícímu k domu jsou ukryta vrzající dvířka. Tmavý vchod do podzemního sklípku vyhlíží tajuplně a láká k prozkoumání. Kamenná klenba spolu s výklenky ve stěnách působí dojmem hradního sklepení. Prostor je zaplněn starým nábytkem a odpadky minulých generací. Na rozlehlém dvoře stojí velká rezavá pumpa obalená trouchnivějící kůží. Starý mechanismus je stále funkční a námaha přináší odměnu. Voda z hlubin staré studny příjemně chladí. Obnaženou stěnu chléva zahřívají šlahouny vinné révy obtěžkané drobnými hrozny. Kolem otevřených vrat do stodoly krouží švitořící vlaštovky. V zarostlé zahradě s polámaným plotem se červenají sladká jablíčka. Bývalé záhony pokryly kopřivy a bodláky, na jejichž květech hodují motýly. Z vysokého porostu vyběhly srny i s mláďaty. Zahradní besídku zdobí pnoucí růže ztrácející se v bujném porostu hloží a šípků. Za humny zurčí potok stékající z kopců stejně jako před léty. Kolébající se luční květiny roztančil svěží podzimní vánek. Řady neproniknutelných houštin protínají lány polí a vytváří z nich barevnou mozaiku. Hledači pokladů naleznou v křovinách části zemědělského náčiní a hromady kamenů posbíraných z polí. Bažanti skrytí v trávě s hlasitým křikem opouštějí svá hnízda. Ve spleti pokroucených stromů je ukryta cesta zpevněná kamennými břehy. Zarostlý úvoz se svažuje k rozcestí, kde kdysi odpočívali znavení poutníci. Větve staré lípy sahající až k zemi, ochraňují zapomenutá boží muka. Z koruny stromu vzlétl dravec, aby roztáhl svá křídla nad krajem a střežil jeho klid. Na tomto místě žili lidé, stavěli domy, orali pole, oslavovali úrodu, rodili se a umírali…
Války a stěhování národů nás provázejí od počátku lidské existence. Není místa v naší zemi, které by nikdy nezasáhlo násilí, hlad či nemoci. Prosperující krásná vesnice často v minulosti náhle zmizela z mapy. Lidé museli narychlo odejít, nebo odejít nestačili a jejich domovy byly zničeny po jejich smrti. Během putování po českém pohraničí mě hluboce zasáhl odsun Němců po druhé světové válce. Krajina nápadně připomínala zakleté spící království. Od dětství mě přitahovaly ruiny domů a zarostlé zahrady, ve kterých jsem hledala dřívější život. Setkávala jsem se s lidmi, kteří museli odejít a zároveň s těmi, kteří je v jejich domovech nahradili. Vyslechla jsem jako dítě mnohá vyprávění při pravidelných pochůzkách s rodiči v krušnohorských obcích. V dospělosti, jako terénní pečovatelka v blízkosti polsko-německých hranic, mi znovu bylo ctí naslouchat a učit se. Během mého působení v jizerské farnosti jsem každé jaro otevírala kostel pro Němce, kteří tam byli pokřtěni. Poslední impulsy k sepsání knihy jsem získala v Českém Středohoří od Volyňských Čechů. Všechna vyprávění pro mě byla nesmírně cenná. Dodávala mi sílu pro můj vlastní život. Na prahu nového období museli lidé projevit velkou odvahu a přizpůsobivost. Silné emoce byly na jedné straně destruktivní a na straně druhé radostné a tvůrčí. Příběhy pamětníků nesou v sobě mnoho moudrosti a dotýkají se každého z nás. Vše je provázáno, ačkoli se nám minulost může jevit vzdálená. Generace lidí ve dvacátém prvním století se též ocitá na začátku nové epochy. Systémy vytvářející evropskou kulturu během dvou tisíc let vládnoucího křesťanství přestávají fungovat. Stále větší počet lidí usiluje nalézt nový smysl života. Hledají ty pravé hodnoty, podle kterých budou směřovat své další kroky. Mnozí tyto hodnoty nazývají duchovními. A já se ptám: "Co je podstatou duchovních hodnot? Jedná se o obnovenou víru či kulturu? Máme se vrátit k morálce našich prarodičů, nebo máme vytvořit morálku novou? Uzdravíme krizi ve společnosti díky opětovnému sepětí s přírodou? Je náš osud veden shora nebo svou životní cestu vytváříme my sami?" Pro každého bude odpověď jiná, a přesto všichni potřebujeme to samé - milovat, být milováni, poznávat, učit se, mít dostatek všeho potřebného a možnost radostně tvořit. Pokud jsou tyto potřeby naplněné, můžeme mluvit o spokojenosti. Přesto někteří namítnou, že existuje ještě něco daleko hlubšího, co přesahuje základní pojem o lidském štěstí.
Svou knihu začínám vyprávěním poválečných osídlenců a také odsunutých Němců ze severních Čech. Pamětníci zlomových událostí popisují každodenní boj o přežití v těžkých podmínkách kolem druhé světové války. Tvrdá fyzická práce a také spolupráce v rodinách byla tehdy na prvním místě. Člověk, který pracoval a mlčel, mohl v klidu žít. Vůdčí autority udržovaly v lidech strach ve snaze nad nimi získat moc. Mnohokrát v lidské historii se ponižovaní lidé vzbouřili, aby mohli prožívat radostnější život. Impulsů k boji a prosazení jednotlivců bylo víc. Touha po moci či majetku poštvala proti sobě rodiny a potom i celé národy. Často bylo použito násilí jen za účelem přežití. Svobodná rozhodnutí, jak uplatnit svá práva, se poté nesla lidským pokolením po dlouhé generace. Nejrůznější konflikty zůstaly dodnes v krajině otisknuty. Energii dřímající na určitých místech je možné vnímat. Rozvaliny zaniklých vesnic vysílají návštěvníkům vzkazy vyjadřující nezměrný smutek. Míváme stejný pocit i v případě, kdy na místě již stojí nové domy. Jakoby se zde zastavil čas a krajinu pokryl černý závoj. Při vnímání tohoto prolínání času mě znovu napadají otázky týkající se naší budoucnosti: "Je válka nezbytnou součástí života lidské společnosti? Co můžeme udělat pro smíření národů a život v míru? Staneme se silnými osobnostmi bez prolití krve? Jsme nyní opravdu svobodní, nebo bychom měli za svobodu bojovat, jako tomu bylo dříve?" Krev našich předků stále koluje našimi žilami. Evropské národy vznikly promísením přírodních společenství putujících krajinou sem a tam. Naši předkové uměli přežít v drsných podmínkách a byli udatnými válečníky. Jejich zbraněmi nebyly jen meče, ale také síla statečného srdce a oddanost staré víře. Moudrost přírody přenášeli do běžných záležitostí života. Staré pravdy vyprávějící o tomto vzácném propojení, zůstaly ukryty v našich pohádkách. Vystupují v nich přírodní bytosti, vládci živlů a mluvící zvířata. Čarovné byliny, keře a stromy se stávají průvodci do jiného světa. Opakující se zlomová období v průběhu roku, měsíce i dne jsou obdařena zvláštní mocí. Magie daného okamžiku spočívá v možnosti prosit o pomoc síly, které jsou po zbytek času skryty. Ačkoli přírodní božstva byla nahrazena křesťanskými patrony, svátky se i dnes slaví podle cyklického kalendáře po vzoru přírodních národů.
V dobách našich dávných předků, z nichž velkou silou Ducha oplývali Keltové, byly obřady životně důležité. Provádění různých zvyklostí se snoubilo s láskou, plodností, úrodou, zdravím i vítězstvím v boji. Všechny tyto příjemné stránky života přicházely jako přízeň bohů. I naši prarodiče toužili po napojení na vesmírný řád, jehož se cítili být součástí. Rituály, nejčastěji v podobě modliteb k různým svatým mučedníkům spolu s odříkáním a dary na usmířenou, byly stejně důležité, jako jídlo, pití a spánek. V dobách soužití Čechů s Němci společné tradice přežívaly až do poloviny dvacátého století. Vesničtí obyvatelé prováděli prastaré obyčeje, které jim zajišťovaly spokojený život. Ačkoli v období obou světových válek bujely národnostní střety, společná práce a následné oslavy lidi spojovaly. Příroda žila svými zákony bez oprav lidského působení. Hospodáři užívali jejích darů s úctou a vděčností. Kořeny tradičních hodnot byly v pohraničí vytrženy násilným odsunem Němců za hranice. Nastal úpadek duchovního života, který se destruktivně podepsal na kultuře obyvatelstva. Umělecká díla, krásné domy, památeční stromy, kaple, kostely, parky i celé vesnice byly zničeny. Hostince a kupecké krámy, tolik oceňované v minulosti, dnes zejí prázdnotou. Opadaná omítka znovu odkrývá zdobené nápisy německých živnostníků na opuštěných domech. S kulturou našich předků, jimiž byli i Němci a Germáni, bylo nakládáno bez citu a tradiční zvyklosti pokryla vrstva prachu. Spojení s přírodou, které lidem zajišťovalo přežití, bylo nahrazeno vševědoucí moderní technikou. Potomci hospodářů odešli do měst, kde mohli užívat komfortního bydlení. Rušné vesnice severních Čech se změnily v tiché osady chalupářů. Většina míst, kde byla polovina obce srovnána se zemí, působí mrtvým dojmem. Byly zde zrušeny obchody, lékárny, školy i úřady. Pro osamělé trvale žijící obyvatele chalup může být bydlení v pohraničí krušné. Často neznají ani nejbližší sousedy, protože společenský život ve vsi zcela utichl. Mnozí z těchto lidí si přejí žít stejně jako jejich předchůdci. Touží po teplém slovu, veselí a společné tvorbě. Někdo může nad tichými vískami zlomit hůl. Jiný právě zde vidí příležitost pro vlastní uplatnění. Nadšení pro nový život pomáhá léčit zakletou krajinu, která si zaslouží naši pozornost. Místa žadonící po naší energii mohou sousedit s místy léčivými. A tak nalezneme souběžně mnoho práce i zdroj síly pro ni. Osídlování pohraničí spolu s jeho uzdravováním je znovu aktuální záležitostí.
Kultura našich putujících předků zanikla, ale jejich moudrost žije dál spolu s řádem vesmíru. Zůstala ukryta ve stromech, květinách, v chování zvířat, v měnícím se počasí, v poloze hvězd a Slunce, v tekoucí vodě, v žáru ohně, ve svěžesti větru, v zemi, která se s každým jarem znovu probouzí. Lidský život zůstává s opakujícími cykly propojen. Stejně jako příroda prožijeme několikrát symbolickou smrt, aby mohlo staré a nepotřebné odejít. Poté povstaneme, znovuzrození, s novým nadšením žít, rozkvétat a plodit. Dospělí si spolu s dětmi rádi připomínají období, kdy byli fascinováni nadpřirozeným světem. Stále v sobě máme touhu být zdraví, krásní a úspěšní, stejně jako hrdinové starých příběhů. Naším přáním je spojit se s tajným věděním, abychom získali lásku, hojnost a sílu. Pokud chceme přijmout onen velký dar, je třeba nejprve otevřít srdce a začít dávat. Každá čistá láskyplná myšlenka či skutek se násobí. Tak se napojíme na nevyčerpatelný Zdroj věčné moudrosti. Opravdové štěstí je spojeno s láskou k celému světu, s přijetím všeho kolem nás. Zjistíme, že všechno, o co jsme usilovali a považovali za vrchol lidského žití, bylo cestou za štěstím. Všechny naše vztahy, studia a cestování se nestaly cílem, ale pomocníky k ukotvení naší podstaty. Klid v našem nitru odstraní věčnou nespokojenost, neboť svět, který nás měl obdarovat, bude v nás. Nemusíme přečíst spoustu knih, abychom se stali moudrými. Naše uzdravení je ve skutečnosti velmi jednoduché. Svět je spravedlivý, protože vše utváří myšlenky. Je pouze příčina a následek na základě naší svobody v rozhodování. Naši předkové utvářeli svět náš a my utváříme svět našim potomkům. Své rodiče můžeme kopírovat, nebo se vydáme cestou zcela opačnou. Žádné dění kolem nás není náhodné. Stávající situaci je třeba přijmout a uzdravit. Doporučení ohledně správné volby jsou uložena v našem srdci. Uslyšíme je, pokud se nenecháme ohlušovat hlasy zvenčí. Spolu s přírodou se potom spojíme s celou planetou i s celým vesmírem. Tuto pravdu ztrácely a nalézaly již generace před námi. Náš život je jedno velké hledání, nalézání, vzdalování a opětovné přibližování k božské harmonii. Pokud se chceme naučit milovat celý svět, budeme muset také uznat, že i my jsme důležitým článkem velkého kolosu. Zjistíme, že si zasloužíme lásku stejnou měrou jako zvířata, rostliny, Slunce a všechny ostatní krásné bytosti. Láska k sobě, spojení s druhými a hluboké přijetí našeho života jsou základy šťastné existence. Většině z nás stále něco podstatného chybí. Může to být opravdová radost z bytí, klid duše nebo trvalý pocit bezpečí. K pochopení základní myšlenky o hlubokém štěstí člověka napomáhají příklady druhých, kteří došli smíření s tímto světem.
V další části knihy vypráví mladší generace otevírající se moudrosti, která zde byla již dávno před námi. Jejich názory se různí, ale obecně vyjadřují touhu po opětovném spojení se svými kořeny, Bohem či přírodou. Procházejí vědomě cestou sebepoznání, přijali svět, který je utvářel a již sklízejí pocit radostného naplnění i první tvůrčí úspěchy. Těchto pokojných bojovníků za svobodu bez nutnosti krveprolití je stále více. Další příznivci alternativ teprve přemýšlejí, jak dalece chtějí odbočit z vyjetých kolejí. Lidé si přejí radikální změny, ale zároveň se bojí žít jinak. Stále čekají, že podněty přijdou zvenčí, aby se mohli k někomu připojit. Ve skutečnosti musíme dát nové zákony svému životu my sami. Příliš rychlé zvraty dovedou přinést i rozčarování, neboť nynější systém i starou morálku je těžké zcela opustit. Zkoušíme různé cesty, jak se vymanit z důsledků nesmyslných, omezujících ustanovení. Lidé unavení městským životem odcházejí na venkov, vracejí se do přírody. Učí se znovu komunikovat se sousedy, půjčovat si nářadí a vyprodukovat zdravé potraviny. Opravují staré vesnické domy a budují nová obydlí z přírodních materiálů. Vracejí se k řemeslům a používají výměnný obchod, kdy své výrobky směňují za naturálie. Odmítají tržní řád světa s jeho soupeřivostí a snaží se o spolupráci. Skupiny nadšenců zakládají komunitní rodové osady a zahrady. Neudržované domy a pozemky lze získat formou pronájmu za jejich spravování. Vzkvétají vzdělávací centra, kde se můžeme dozvídat o přirozených formách žití. Ve dnech volna se lidé vzdávají komfortu a jezdí pobýt či pracovat s ostatními v přírodě. Poutníci znovu vyhledávají léčivé prameny, staré stromy či dávná obřadní místa s uzdravující energií. Objevujeme sílu společného tance, jídla a otevřené komunikace v přírodě. Obnovené oslavy přírodních cyklů nám předávají stimulující náboj ke změnám. Máme možnost využít velkého množství alternativních léčebných metod. Rodiče odmítají zákonem stanovené očkování pro malé děti a stále více porodů se koná v domácím prostředí. Vzdělávání žáků probíhá svobodnější formou doma nebo v alternativních školách. V partnerství opouštíme dogmatická uspořádání rodiny, abychom mohli užívat uzdravující bezpodmínečné lásky. Uvědomujeme si, že některá pravidla dnešní společnosti nás nechrání, ale naopak nám škodí. Chceme pro nás a naše děti svobodný svět bez manipulací mocných. Vlna zdravého vzdoru se zdvihá den ode dne více. Učíme se pohlížet na svět jinýma očima a převzít plně odpovědnost za svůj život.
Moje kniha vám odkrývá jímavé a pro některé až šokující příběhy lidí, které jsem na své cestě životem potkala. Vyprávění je zaměřené na jejich vztah k životu ovlivněný výchovou, vzdorem vůči nepřejícím autoritám a následným probuzením. Příběhy vás mohou pobouřit, protože obecná norma společenského chování pokládá některé věci za neslušné či bláznivé. Nejhlubší tajemství bývají pro nás v životě nejdůležitější, protože ho utvářejí. Omezení v našem náhledu na svět do nás vložila morálka našich rodičů. Přitom jiná země má morálku zcela odlišnou a také ji považuje za správnou. Vždy po nějakém čase, se jako lidstvo vracíme zpátky k věčným pravdám, abychom mohli nadále žít na této planetě. Pokud lidé začnou Stvořitele opomíjet, budou přinuceni vrátit se do rovnováhy. Ačkoli člověk zničil Zemi a znovu se od Boha, tvůrčí energie vesmíru, vzdálil, máme opět naději na lepší budoucnost. S dobrými úmysly se nemusíme obávat pevně daného osudu. Na své cestě potkáváme mnoho moudrých učitelů, kteří nás vracejí ke Zdroji života. Obdarovat nás může zcela obyčejný nevzdělaný člověk. Pomoc přichází jednoduše skrze myšlenky, které se nás hluboce dotýkají. Ukazují nám jiný pohled na svět, a tak pomalu boří naše omezené představy. V mojí knize není nic nemorální či pomatené. Každý může mluvit otevřeně o svých touhách, zklamáních i o netradičním vnímání života. Mnozí z vás zde naleznou své prožitky, protože všechny naše příběhy jsou propojené. Popis života starší i mladší generace je zajímavou dokumentací i jakýmsi návodem na přežití v dobách plných změn. Odkrytí zdánlivě obyčejných věcí vám poskytne mnoho motivujících podnětů. Může to být objev potřeby odpuštění, rozjímání, osvobození, léčení, milování, tvoření… Hloubka příběhů se dotýká ryze praktických částí existence i těch nejkřehčích oblastí srdce. Věřím, že kniha vám přinese poselství, které v tu chvíli potřebujete procítit, bez ohledu na počáteční důvod, proč jste ji začali číst. Vyprávění popisují dvě zlomová období v naší nedávné historii. Jedná se nejprve o léta okolo druhé světové války, kdy byla Evropa zmítána strachem pod nadvládou fanatických ideologií. Tento čas také charakterizuje sousedská spolupráce, úcta k autoritám, uplatnění každého člověka a šetrné zacházení s energiemi i potravinami. Druhé období je přechodem z ateistické fáze socialismu do bezbřehé svobody projevu či vyznání. Prožíváme duchovní znovuzrození, osvobozujeme se ze starých programů a vytváříme vize nového světa. Zboření pravidel minulosti přináší také konec stability státního systému, nezaměstnanost, plýtvání potravinami a rozklad lidské pospolitosti.
Mezi příběhy mladší generace najdete i příběh můj. Prožitky mé bolesti i radosti, mých tužeb a zmoudření, jsou základním kamenem pro tuto knihu. Již od dětství jsem svět vnímala jinak a ne vždy byly moje pocity příjemné. Byla jsem vychována v přísných pravidlech křesťanské morálky. Současně se mi ukazoval neviditelný svět v pojetí, které by bratři v církvi nepřijali. V osmnácti letech jsem z dogmatického společenství odešla. Víra v boha, který soudil, trestal, odděloval a nadřazoval, mi radost nepřinášela. V té chvíli jsem ztratila lásku mých rodičů, protože byla podmínečná. Dlouho mi zněla hlavou slova o tom, že nejsem nic a nedokážu nic. Strach a vina se staly mými každodenními průvodci. Svět se mi zhroutil ještě několikrát, když mě opouštěli muži. Byla jsem posilována duchovními prožitky, ale přesto jsem bývala zoufalá, cítila jsem se osamělá a potřebovala jsem nalézt světlo ve tmě. Mým milencem se stal Kristus a láska k němu prosvětlovala temné dny. Dlouho jsem nevěděla, jak mám žít a bála jsem se o svém vnitřním světě mluvit. Mou přítelkyní se stala příroda, protože svět lidí mě zraňoval. Moudrost života mi sdělovali staří lidé, s nimiž jsem posilovala svůj vzdor vůči změnám. Žila jsem postaru v pohraničních chalupách a snažila se v nich vzkřísit život. Svou péči jsem věnovala nemocným, dětem a potřebným, ve snaze pro někoho žít. Při uzdravování z těžké nemoci jsem pochopila své poslání i tajemství krajiny pohraničí. O svých zkušenostech s léčením zakletých míst a současně mě samé, vyprávím poprvé v této knize. V posledních létech jsem řešila otázku samotného přežití naší početné rodiny. Díky mým pěti dětem jsem se naučila přijímat život v lidském těle ve dvacátém prvním století. Znovu a znovu jsem se přibližovala cizím lidem a prosila je o pomoc. Díky těmto učitelům jsem se o sobě dozvěděla důležité věci. Po čase jsem přestala vinit své rodiče za to, že mi nepřáli být sama sebou. Odpustila jsem otcům mých dětí nedostatek zodpovědnosti a sama sobě nastavení žít v samotě a odříkání. Můj život a posléze i životy mých dětí pomohla uzdravit především sebeláska, kdy jsme si dovolili být šťastni. Pochopila jsem, že teprve po smíření přichází síla ke změnám. Osvobození, tedy uzdravení, bývá záležitostí trvalých změn v naší mysli. Potom se dějí velké zázraky. Nejvyšším vzděláním je pro mě sám život, jehož přijetí se stává vrcholnou zkouškou z dospělosti. Nechť jsou vám zkušenosti druhých nadějí a světlem pro vaše další kroky. Všechna doporučení vypravěčů užívejte s vědomím zodpovědnosti, kterou za svůj život nesete jen vy sami. Autorka
 


Moje kniha Zpět k pramenům věčné moudrosti

5. května 2016 v 7:55 |  Moje kniha
Knížka se během tří let závratně rozrostla a dnes má přes třista stran. Při jejím tvoření mě provázeli zástupy andělů, bez jejichž pomoci bych nemohla psát. Procházela jsem velkými změnami a zaznamenávala změny jiných. Velmi mě ovlivnil patnáctiletý pobyt v pohraničí. První půlka knihy jsou příběhy poválečných osídlenců, druhá jsou příběhy lidí dneška, kteří se vracejí do přírody. Obě skupiny museli a musejí vynaložit obrovské úsilí, aby překonaly svůj strach z nového. Svornost, spolupráce, víra a nadšení jsou tmelící složky, které daly přežít skupinám ve velmi těžkých podmínkách. Závěrem v knize najdete příběh můj, kdy i já jsem přežila díky otevírání se změnám, zdolávání své pýchy a přijímání pomoci. Lidské štěstí je vlastně neustálé stoupání vzhůru tak, jak je nám od narození předurčeno. Je možné se zastavit, i se vrátit o krůček vzad, ale pak je třeba znovu vykročit. Na každém dalším stupínku nás čeká lepší výhled do krajiny života díky zmoudření a přijetí předešlých úkolů jako nezbytné školy naší duše.


Rozloučení

25. září 2015 v 15:34 |  Poradna
Milí čtenáři, internetová poradna i psaní blogu končí. Loučím se s vámi zde, ale moje psaní i poradenství hodlám obnovit na jiném místě. Nadále zde budu zveřejňovat pouze odkazy na moje nové aktivity. V blízké době bych ráda vydala mé dvě knihy Zpět k pramenům věčné moudrosti a Zpět k pramenům mojí duše. Knihy budou pojednávat o nezničitelné moudrosti přírody a o řádu světa ukrytém v příbězích. Najdete v nich informace, které se zde na blogu ještě neobjevily. Zaměřuji se na svůj život v pohraničí, kde jsem potkávala osídlence po Němcích i na příběhy mladé generace, která se též rozhoduje pro velké změny a navrací se k přírodě. Druhá kniha vypráví o mém dětství u Svědků Jehovových protkané zážitky z mého pravého duchovního života, který jsem uchovávala v tajnosti. I nadále se budu nějak věnovat psaní, sbírání a pěstování bylin a mým snem zůstává skutečná klášterní zahrada pro léčení těla i ducha. Kdo mě bude chtít nalézt, najde mě. Těším se na naše setkání jinde, kdy se budeme radovat z našich uzdravení.
Nová nabídka je na blogu www.zahradavesvihove.blog.cz




Klášterní zahrada- moje poslání

20. srpna 2015 v 15:01 |  Klášternízahrada
Když jsem dovršila Kristových let, můj život se začal proměnovat. Sny, které do té doby ovládaly vztahy s muži, začalo pomalu nahrazovat cosi trvalého, co vyvěralo z hloubi mého srdce. Stalo se to v čase mého znovuzrození, kdy jsem spatřila svět jinýma očima. Z nitra vystoupila navenek velká síla a já nevěděla, co si s ní počít. Nejednalo se o sílu fyzickou, neboť v té době jsem se uzdravovala z vážné nemoci. Právě tehdy, kdy jsem byla přinucena naslouchat tichu, uslyšela jsem volání své duše. Všechno začalo psaním tohoto blogu. Bála jsem se mluvit o svých potřebách, neboť má podstata vyvolávala v okolí nevoli. Zdálo se bláznivé zabývat se něčím, co nesouviselo s mou rodinou. Z mého života dramaticky odešli ti, kteří si nepřáli mou změnu. Dovolila jsem sama sobě mezi domácími pracemi studovat klášterní léčitelství a zanedlouho začít s poradnou. Zrodil se také můj první projekt skutečné zahrady, inspirovaný samostatností a laskavostí mnichů sloužících potřebným. Okouzlilo mě bezpečí kláštera, které v minulosti sloužilo jako útočiště v dobách zmatků. Poté jsem začala kláštery navštěvovat a nasávat energii zahrad. Objevovala jsem něco, co dobře znám. Věděla jsem, že i dnešní lidé potřebují onen pocit klidu, místo, kde mohou nabrat sílu a uvěřit ve své uzdravení. Motto řeholního života: Modli se a pracuj, mi nepřišlo špatné, pokud jsme schopni ho novodobě uchopit. Obnovení duchovních potřeb člověka a léčení přirozenými metodami jsou stále více aktuální. Stejně tak samostatnost v obživě, podpořená schopností vnímat krásu přírody. Svou zahradu jsem se snažila zrealizovat podvakrát a stálo mě to mnoho sil. Neuvědomovala jsem si, že člověk musí mít zajištěné základní potřeby, aby mohl tvořit. Péče o moje děti spolu s vyrovnáváním se s traumaty z minulost byly prvořadé. Já sama jsem několikrát potřebovala vyhledat útočiště, kde jsem si mohla vydechnout od starostí. Znovu jsem slyšela, že příjemné práci se mohu věnovat, až když mi děti vyrostou. A opět v mém okolí zůstali ti, kteří si přáli, abych byla sama sebou. Povzbuzovali mě k trpělivosti a víře, že svou léčivou zahradu jednou vytvořím. Jedna moudrá žena mi tehdy řekla: Vždy pracuj tak, jak můžeš. To, co jde přirozeně a dodává ti úlevu, je to pravé, co máš v tu chvíli dělat. A tak jsem psala blog, tvořila malé bylinkové zahrádky a organizovala duchovní setkání v horách. Tohle všechno byla moje klášterní zahrada. S léty jsem se naučila trpělivosti a také sebelásce, kdy si na sebe beru jen tolik, kolik unesu. Děkuji všem učitelům, kteří mě učili mou dobrou míru znát. Krása i účelnost, které uzdravují, mohou mít různou podobu. Všude, kde jsme, se můžeme učit rozvíjet své duchovní potřeby i své nadání. Spolu s naší vírou v sebe a ochotou zbavit se závislosti na věcech, které nás od ticha a krásy oddalují, stavíme malé světelné chrámy, které působí jako majáky v temnotě. Takovým útočištěm v bouři může být naše srdce, naše promodlené místo doma, či setkání stejně laděných lidí v přírodě. Matka Země volá po svém uzdravení, a proto je více než aktuální pomáhat v jejím duchovním uzdravování. Každý dobrý čin, kdy zkrášlíte a očistíte krajinu, má velkou hodnotu. O tom, jakým způsobem to dělám již od dětství, se dozvíte jinde. Během tří let, kdy se rodila moje kniha, jsem znovu slyšela poznámky o tom, že není vhodný čas ke tvorbě. Tito lidé netušili, že práce, která je v souladu s mou duší energii nebere, ale dává. Psaní i poradenství jsem několikrát ukončila ve chvíli, kdy jsem potřebovala řešit existenci. Potom jsem znovu pocítíla svou vnitřní sílu, abych s ní splynula a rozdávala naději. Věřím, že i moje kniha bude skutečná tak, jako stále žije můj blog a poradna. Co je rozmarem naší mysli pomine,co je darem od boha, to se znovu zrodí v celé kráse.

Já před osmi lety, kdy jsem začala psát tento blog, v bundě u počítače, protože na horské faře byla velká zima:-).


Nahota léčí

17. srpna 2015 v 14:46 |  Nahota léčí
Máte dojem, že jste si spletli stránku? Že bylinky a léčba s nahotou nesouvisí? Souvisí s ní víc, nežli byste očekávali. Jde jednak o přírodní terapii a také o lekci sebelásky. Během mého uzdravování v Jizerských horách jsem tuto léčbu používala často. Neměla nic společného s erotikou. Je něco posvátného v tom, když se můžete dotýkat kamenů, skal, stromů a rostlin celým tělem. A co teprve na oněch místech, kde prameny vyvěrají a země vás napájí svou silou. Předtím než splynete se vším, pocítíte své bloky. Tehdy začíná léčení. Uvědomujete si vztah ke svému tělu a strach, který do vás kdosi vložil. Uvidí mě někdo? Nenastydnu? Neuklouznu? Splýváte s okolím ve chvíli, kdy dokážete své strachy odhodit. Tehdy se začínají dít zázraky. Kameny přestanou píchat, jehličí škrábat a voda studit. Začnete si jako dítě hrát s pocity, s obrazy, vnímat každičký dotyk. Za zákoutí začnou vystupovat tváře a postavy a vy si uvědomíte, že jste v bezpečí. Ti, jež vás obestoupili, vás přijímají. Vyšším stupněm úcty k tělu je nahota druhého člověka. Na duchovních setkáních v horách jsme chodili po lese nazí a koupali se v divoké říčce. Opět nás zprvu zachvátily předsudky, obavy, co si o nás druzí pomyslí nebo zda, to, co děláme, je vůbec přínosné. Všechny naše myšlenky, které soudily, byly ve skutečnosti o nás. Pokud jsme si mysleli, že druzí jsou trapní, namyšlení, nedostateční, že jim něco visí, přebývá, ubývá, mysleli jsme si to samé o sobě. Moje fotografie je tu jako test vaší sebelásky. Pokud na mě hledíte a pocítíte úctu k mému tělu, pak se opravdu milujete. Ctíte své tělo, používáte nebo zneužíváte? Míra sebelásky se pozná podle toho, nakolik se podřizujeme druhým. Jsme ochotni trošku trpět, abychom si zachovali lásku, domov či finanční příjem? Nebo jsme za každých okolností pravdiví? Ve chvílích fotografování jsem byla naprosto uvolněná, byla jsem sama sebou. Zkuste si i vy pořídit nahé fotografie. Nedívejte se, zda se vám zmenšilo břicho nebo stehna. Všímejte si výrazu své tváře. Porovnejte určitá období a uvidíte, kolik lásky k sobě jste v tu chvíli cítili. Lásku si při pohledu na fotografii můžete posílat stále. Někteří lidé nejsou schopni podívat se ani na svůj obličej, natož na celé tělo. Ve chvíli, kdy nepocítíte žádné úsudky, máte vyhráno. Důležitá je také osoba, která fotí. Zjistíte, zda je vašem okolí člověk, ke kterému máte absolutní důvěru. Nemusí jím být partner, se kterými prožíváte intimní chvíle. Mám nyní nádherný vztah se svou dcerou, kdy jsme se během dvou let dopracovaly k absolutní důvěře. Jedním z jejich znaků je nahota, kdy spolu běžně mluvíme bez oblečení. Oblečení nám nedodává důstojnosti. Ta opravdová je skryta uvnitř. Vyzařuje z našeho těla v každé chvíli, i když nejsme oblečení. Nahota venku nám navíc daruje absolutní volnost a hravost. Je cosi magického na nahotě v přírodě. Jakoby sníh přestal studit a slunce pálit. Obklopí vás harmonie, neboť i příroda je nahá. Neobléká se, aby byla lepší a přijatelnější. Nelíčí se, aby opravila své nedostatečnosti. Chůzí po lesních pěšinách naberete spoustu energie do všedního života. Vím, že pravidelná terapie staví na nohy i těžce nemocné. Léčba, která je zdarma, bývá přirozená a platit můžeme svou láskou k Zemi, kdy i my ji můžeme obdarovat krášlením zanedbaných pozemků, úklidem odpadků a péčí o zvířata.

Hledání lásky

29. května 2015 v 14:27 |  O mé životní pouti

Chci se s vámi podělit o své životní zkušenosti, které považuji za největší bohatství uložené hluboko v mém srdci. O svých touhách a zklamáních neradi mluvíme, největší tajemství ovšem utvářejí náš život. Jsem žena, matka, a proto bude moje vyprávění spojeno s něhou, láskou a intuicí, tak, jak je to pro nás, ženy, přirozené. Budu vám povídat o mém znovuzrození, nové naději na štěstí, kterým jsem prošla již několikrát. Každý z nás jistě prošel nějakou nepříjemnou životní změnou. Pokud jsme trauma prožili jako děti, ovlivnily nás prožitky na dlouhý čas. Některé bolesti jsme schopni přijmout brzy, jiné vláčíme sebou jako křivdu po celý život. Teprve v dospělosti umíme určit, co skutečně chceme a sami si volíme krok jiným směrem. S léty přijmeme fakt, že k osvobození dojdeme skrze zboření stávajících jistot. Životní okolnosti nás často zaženou do úzkých. Jsme spoutáni strachem, kdy se bojíme opustit svět, který nám skýtá různé výhody. Ve skrytu duše tušíme, že skutečné štěstí vypadá jinak. Každé naše rozhodnutí je prostě naše, nemůžeme obviňovat nikoho, kdo něco slíbil či nás okouzlil. Naším cílem je potom cesta, poznávání skutečných priorit, poznávání pravdy. Cílů či mezníků může být mnoho, důležité je znovu vstát a jít dál. Rozhodujeme se rozumem či srdcem, nejlépe, jak v tu chvíli umíme. Strach jistě není dobrý rádce v jakékoli životní situaci. Činí nás závislými na umělých napodobeninách lásky, léčení a životního zabezpečení. Tyto náhražky stabilního žití se jednoho dne zhroutí a my zůstaneme sami, vyděšení a zmatení, uprostřed sutin. Toužíme začít znovu a lépe, ale nevíme jak. Přejeme si, aby naše kroky konečně byly správné. Hlavou nám víří otázky: Přijmou moji blízcí mou velkou proměnu? Je moje chování v souladu s morálkou společnosti? Není má činnost protizákonná? Ohrožuji mou rodinu? Co když se zklamu v partnerovi? Zvládnu sama úkol, který jsme započali v týmu? A co moje děti? Bude o ně dobře postaráno? Každé naše znovuzrození závisí na tom, že překonáme svůj strach a uděláme první malý krok. Pokud zvítězíme sami nad sebou, můžeme poté vítězit i nad míněním okolí a posléze nad zákony tohoto světa.

-------

"Rodiče drazí, spasitelé mého bytí, prosím milujte mě a přijímejte, neboť na vás závisí mé přežití. Udělám pro to úplně všechno, budu věřit ve vašeho boha a všechna vaše slova budou pro mě svatá.Vím, že mi lžete, ale bojím se trestu, a tak si své názory nechám pro sebe. Já se vás vlastně bojím a bojím se i vašeho boha. Neznám ale nic lepšího, a tak přistoupím na vaše podmínky a budu taková, jakou mě chcete mít. Bože, bojím se tvého zatracení, a proto tě prosím, abys mě chránil proti ďáblovým svodům. Chci se pro tebe obětovat a sloužit ti, abych jednou přežila konec světa. "

Vyrostla jsem v rodině horlivých vyznavačů náboženských dogmat. Není podstatné, o jakou společnost se jedná. Všechny tyto organizace lidem berou víru v sebe a vnucují jim potřebu oddělení se od ostatních. Oba mí rodiče vyrostli v těžkých životních podmínkách a toužili po štěstí. Nalezli jej každý po svém. Naše rozhodování má svou příčinu a není náhodné. Maminka byla v dětství mým velkým vzorem, kdy jsem ji potom po dlouhá léta kopírovala v pomoci potřebným. Tatínek po svém odchodu z armády potřeboval profesní růst, který našel v církvi. Dal mi vzor ve vytváření velkých nedosažitelných úkolů. Ačkoli by se mohlo zdát, že by mí rodiče mohli být šťastni, nebylo tomu tak. Pociťovala jsem dramatický rozkol mezi tím, co bylo kázáno a tím, jak jsme skutečně žili. Maminka byla plně závislá na tatínkovi, který jí nedokázal učinit šťastnou. Žili jsme v kolotoči očekávání a zklamání. Ačkoli si tatínek splnil své sny ohledně pozic a titulů, přesto toužil po dalších. V mém životě chyběla radost a plně ho ovládal strach, z rodičů, z boha, z mínění spolužáků, prostě ze všeho. Tento úzkostný pocit pak po dlouhá léta provázel můj život. Během dospívání jsem cítila, že musím uprchnout ze svého vězení. Jedinou útěchou pro mě byl duchovní svět "za oponou", který jsem vnímala úplně jinak, než jak mě učila církev. O svých prožitcích jsem nikomu neříkala, ale tušila jsem, že skutečný život je jiný, krásný a barevný a já se nemusím bát ani boha ani ďábla. Absolutní uvolnění jsem nacházela v přírodě, vnímala jsem její energie, byla pro mě bezpečná a laskavá. Již v té době jsem začala sbírat bylinky a poznávat jejich kouzelnou moc.

"Manželi můj, princi z pohádky, prosím miluj mě a přijímej, neboť na tobě závisí mé bytí. Udělám pro to úplně všechno, budu ti sloužit a zcela se pro tebe obětuji. Prosím, naplň mě štěstím, neboť já sama jsem velmi nešťastná. Věřím, že naši rodinu zajistíš a pokud ne, stejně ti všechno odpustím. Vím, že máš chyby a ubližuješ mi, ale já je nechci vidět. Peníze vždy nějak seženu, jen mě prosím neopouštěj. Bojím se, že když tě ztratím, můj život nebude mít potom žádný smysl."

Když mi bylo osmnáct let, zvolila jsem jako způsob útěku z vězení církve sňatek. Nevěděla jsem, proč žít a jak. Zoufale jsem toužila po lásce a tehdy pro mě znamenala absolutní obětování pro druhého. Sloužila jsem manželovi tak, že jsem zcela ztratila svou sebeúctu. Nebylo divu, že první muž odešel za jinou ženou, v čase, kdy se mi narodilo druhé dítě. Brávala jsem si děti do práce, šila pro ně oblečení a zavařovala všechno, co rostlo v okolí. Moji rodiče mě pro odchod z církve zavrhli a velmi mě psychicky deptali. Odchod z církve byl vysvobozením, ale dlouho poté jsem neuměla zaplnit prázdné místo. Moje duchovní potřeby se hlásily o svá práva, a proto jsem začala chodit do kostela. Potřebovala jsem nutně prožívat nějaký obřad, neboť jsem si připadala špinavá a zatracená. V té době jsem se začala zajímat o východní nauky a přijala také učení o reinkarnaci. Cvičila jsem jógu a poznala své první duchovní učitele. Karma pro mě byla jediným možným vysvětlením mého smutného dětství. Tehdy jsem ji však chápala jako trest, ne boží milost směřující k růstu mé duše. Od té doby už jsem byla jiná a křesťanské kruhy mě nepřijímaly. Pořád jsem přemýšlela o tom, zda si zasloužím skutečné nepodmíněné štěstí. Několik let jsem žila v izolaci, kdy jsem nedokázala vykročit vpřed, ani se vrátit zpátky. Vzpomínala jsem na svou maminku, se kterou jsem navštěvovala staré lidi. Tehdy mi bylo s nimi krásně, a tak jsem se vrátila k oblíbené činnosti, kdy jsem žila skrze radost druhých. Babičky rádi vyprávěly, nevyptávaly se, a tak jsem mohla krásně skrývat své bolesti. Tehdy jsem začala poznávat moudrost našich předků a zcela mě uchvátil život postaru. Odešla jsem do hor, kde jsem žila ve starých chalupách téměř jako poustevnice. Askeze mi přinášela sebetrýzeň, ale také klid od vší lidské zášti a podmíněné lásky. Pracovala jsem jako pečovatelka v charitním domově, vedla jsem charitní šatník a obnovila klášterní zahradu řádových sester.

"Kriste Ježíši, spasiteli, miláčku můj, ochraň mě i moje děti před vším zlem. Jsem tvá nevěsta i služebnice, chci trpět s tebou na kříži a obětovat ti svůj život. Jsem ochotna pro tebe i zemřít, budu ti věrná a nikdy tě nezradím. Cítím tvou velkou lásku, ale nevím, zda si ji zasloužím, a proto budu hodně pracovat, abych jí byla hodna. Jsi v každém člověku, kterému pomáhám a jsi v mých dětech. Proto jich chci mít co nejvíc, abych ti mohla sloužit prostřednictvím mých blízkých. Je mi zle a cítím se nemocná, ale budu přesto pracovat."

V horách jsem bydlela na faře, kam jsem se přestěhovala se svým druhým manželem. Byl bezdomovcem a já se ho ujala, neboť mi připadal světem nedoceněný. Umínila jsem si, že lidem ukážu, jak je úžasný pod mým vedením. Místo bylo překrásné, ale zanedbané, a tak jsme začali tvrdě pracovat na jeho obnově. Do domu za námi chodili bezdomovci a my jsme se o ně starali. Byli jsme takoví křesťanští rebelové a hráli si na spasitele potřebných po svém. Díky nám horský kostelíček zůstal otevřený, zvonili jsme na zvon a organizovali různé akce. Rychle po sobě se mi narodily dvě děti a spolu s předešlými jsem pečovala o čtyři. Nic mě nemohlo zastavit ve službě chudým. Potom jsem si našla na ruce červenou skvrnu po klíštěti. Rok se nic nedělo, ale byla jsem čím dál víc unavenější. Jednoho dne jsem se zhroutila a první srdeční záchvat byl obzvláště silný. Další často přicházely během jednoho roku a já musela setrvat na lůžku. Třásla jsem se ze sebemenšího pohybu. Pro královnu farní charity to byla těžná proměna. Nechápala jsem, proč mě bůh neuzdraví, abych mu mohla znovu sloužit. Tento zásah shůry měl ovšem jiný účel. Měla jsem se naučit žít také pro sebe. Dosud jsem si myslela, že dávat lásku sobě je sobectví. Ovšem tvrdá životní zkušenost mě naučila, že pokud nemám ráda sebe, nemohu skutečně milovat ani ostatní. Začala jsem prosvětlovat prostor kolem sebe, přestala jsem chodit na mše a z bytu odstranila obrazy znázorňující Kristovo utrpení. Duchovní zážitky z dětství se obnovily a já opět uvěřila v sílu mých duchovních pomocníků. Andělé znázorňovali ono světlo, ke kterému jsem se s důvěrou obracela o pomoc. Moje pýcha spasitelky byla zlomena a já se učila říkat si o pomoc. V té době jsem bojovala o to, aby mi nevzali děti do ústavní péče, což se díky pomoci mého čtrnáctiletého syna podařilo.

"Lidé dobří, spasitelé moji, prosím milujte mě a přijímejte, abych mohla zachovat svou rodinu pohromadě. Jediné moje přání je vídat moje děti a dávat jim lásku. Vím, že si zasloužím vaši pomoc, ale přesto když je jí hodně, cítím se provinile. Je to zvláště tehdy, když vidím, že jste nešťastní a přesto pomáháte. Proto vám budu dělat radost, i když na to nemám sílu, abych vám alespoň trochu vrátila vaši pomoc. Vím, že se mi nyní vrací to, co jsem pro lidi udělala, ale přesto budu raději ještě chvílemi trpět."

Stejně jako v prvním manželství jsme měli i s druhým manželem velké finanční potíže. Zachraňovala jsem rodinu z těžkých situací a dotovala muže svou silou, dokud to šlo. Potom už jsem sílu neměla, a tak i můj druhý manžel odešel za jinou ženou.Chtěla jsem zachovat rodinu za každou cenu. Naše bída ale vrcholila a manžel se o nás nestaral. Odstěhoval se od nás po narození pátého dítěte. Stejně jako v prvním manželství mu naše potřeby byly naprosto lhostejné. Volala jsem po lidech, kterým jsem pomáhala, ale nikdo z nich nepřišel. Nechápala jsem zprvu, proč se mi děje takové bezpráví, kdy jsem jim dala tolik lásky. Potom se mi otevřely oči a já začala plakat slzy poznání. Dávala jsem proto, abych dostala a od svých potřebných jsem žádala vděčnost. Nepomohl mi ani bývalý manžel, ani moji rodiče. Dostalo se mi pomoci od úplně cizích lidí. Přijímat pomoc nebylo snadné, neboť lidé si mnou zaplňovali prázdné místo v srdci a zůstávali ke mně připoutáni. Zvláště muži se znovu a znovu vraceli, aby se pokoušeli dostat svou odměnu. Pomáhala jsem mnohým psychicky až do úplného vyčerpání. V obraně proti mužům jsem se zcela blokovala a pomoc nepřijímala. Tehdy jsem poprvé začala žít také pro sebe a našla svou skrytou osobnost, jíž byla silná žena s léčitelskými schopnostmi. Trávila jsem dlouhé hodiny v lese za domem, pila ze studánek a objímala stromy, což vedlo k mému uzdravení. Začala jsem se bránit manipulaci a objevovala skryté pohnutky pomoci ostatních. Učila jsem se říkat pravdu a přijímat lidi takové, jací jsou. Velmi mi pomáhali přátelé, kteří za mnou jezdili. Podporovali mě v mém znovuzrození a byli mými učiteli. Organizovala jsem pravidelná setkání, kdy jsem se učila radovat při oslavách ročního koloběhu, vnímali jsme energii přírody a posilovali své odhodlání návratů k pramenům moudrosti. Založila jsem v té době bylinkovou poradnu, kde jsem se učila přijímat odměnu za svou práci.

"Matičko Země, našla jsem svou rodinu, jsem tvá dcera a chci ti sloužit, protože i ty mě velmi obdarováváš. Chci pomoci k tvému uzdravení, přiblížit se podobných lidem a s nimi tvořit krásné věci. Toužím se učit životu našich předků a pracovat stejně poctivě jako oni. Dej mi k tomu schopného muže, který se o mě postará a já si konečně budu moci odpočinout. Prosím o moudrého učitele, ke kterému budu vzhlížet a nebudu muset skrývat své nejhlubší myšlenky. Chci mu dávat tvůrčí inspiraci a čistou lásku, aby mohl vykonal velké činy."

V horách jsem potkávala mnoho lidí, kteří mi chtěli pomáhat a také několik mužů, kteří mě lákali do svého "hradu." Jednalo se o muže s vážnými problémy, samotáře a vyvržence společnosti. Dlouho jsem tomu tlaku odolávala a vybírala si. Uzdravovala jsem svůj vztah k mužům a nedokázala od nich přijímat pomoc. Potom bylo bydlení na faře již naprosto neúnosné a já musela rychle odejít. Ze sociálních dávek nebylo možné dlouhodobě zajistit potřeby dětí a zároveň spravovat dům. Nastěhovala jsem se do chátrajícího statku, kde jsem s partnerem začala žít jako před sto lety. K mým dětem se přidal jeho syn, takže jsem pečovala o šest dětí. Bydleli jsme v jedné velké místnosti do doby, než se opravily ostatní prostory. Topili jsme v kamnech a koupali se v jedné vodě úplně všichni. Partner celou naši rodinu uživil. Byl schopným obchodníkem mimo zákony a také jsme si svou svobodu museli odpracovat na poli, v lese i v chlévě. Obnovili jsme částečně klášterní zahradu jezuitů, která se před třista lety rozkládala na našem pozemku. Pěstovali jsme zeleninu a prodávali své výrobky. Z množství šrotu na zahradě jsme získali peníze na opravu domu.Trávili jsme spolu čas duchaplnými rozhovory a pozorováním přírody, kdy jsem se dozvěděla mnoho o staré moudrosti. Splnil se můj sen, ale přesto jsem nebyla šťastná. Připadala jsem si jako ptáček ve zlaté kleci. Byla jsem mužovým majetkem a jeho matka mě velmi trýznila, neboť se bála, že grunt připadne přivandrovalé chudé ženě. Znovu jsem se učila sebelásce a protože objetí a milá slova nepomáhaly, vysílala jsem lásku beze slov. Chyběli mi přátelé, kteří mě nesměli navštěvovat. Moje ženská energie se v horách probudila a chtěla nadále růst. Toužila jsem být svobodná a mít v domě stejná práva jako muž. Přátele mi nakonec pomohli z tohoto vězení odejít.

"Tvůrčí lásko vesmíru, nádherná sílo bezpodmínečné lásky, toužím se spojit s tvou dokonalostí ve svém nitru. V tichosti srdce chci naslouchat tvému hlasu. Vím, že jsem tvou součástí a zasloužím si to nejlepší. Věřím, že vše, co se mi děje, je důsledkem mého rozhodování. Volím pro sebe i mou rodinu radostný tvůrčí život v dostatku. Přijímám všechny bytosti, které mi vstupují do cesty jako učitele sebelásky a bezpodmínečné lásky. Chci svobodně projevovat své potřeby, které jsou ku prospěchu mě, ale také ostatním a celé naší krásné planetě."

Během několika posledních let jsem začala přijímat esoterické nauky. Kvůli mému dětství jsem se naučila projevovat vzdor vůči všemu, kde jsem pocítila nějaký nátlak. Přesto jsem mnohé nauky přijala a dál se pokorně učím lépe milovat a přijímat vše, co prožívám. Daří se mi žít v dostatku základních prostředků, ačkoli tlak společnosti nadále vnímám. Pomoc přichází, kdykoli o ni poprosím "vesmír", který zhmotňuje naše myšlenky a plní naše přání. Na mé volání o pomoc mi odpoví člověk, který je na stejné vlně a já si dnes užívám tuto hru, kterou je sám život. Mám kolem sebe několik mužů, přátel, kteří mi občas pomáhají v domácnosti a s dětmi. Mezi nimi volím partnera, který je mým tvůrčím kolegou. Tíha zodpovědnosti tedy nespočívá na jediném muži. Moji rytíři mohou odpočívat a přicházet, když se mnou chtějí pobýt. Pokud jdou jinou cestou, nechám je odejít. Dovoluji si bez pocitu viny prožívat radost a jsem ráda sama s přírodou stejně jako v dětství. Pracuji tak, jak mi síly dovolují a vždy jsem předně matkou. Pořád potřebujeme dostatek financí a užíváme jejich energie k pocitu radosti a hojnosti. Řídím se dnes pravidlem, že pokud nejsou mé základní potřeby zajištěny, nemohu pomáhat druhým materiálně. Svou lásku jim přesto mohu projevit tím, že je vyslechnu, projevím soucit a poradím, jak si mohou pomoci sami. Někdy nemám sílu ani na rozhovor a vysílám lásku mlčky. Důležité je, abychom se vůči druhým lidem neblokovali, ale nacházeli způsob, jak s nimi vycházet. Pořád se modlím, nechávám k sobě přijít světlo, kdy se pak uklidním a mohu se lépe rozhodnout v těžké chvíli. Stále ke mně přicházejí různé výzvy, které nazýváme problémy, ale již je neberu tak vážně, protože jsem zvyklá na zázračná řešení. Dostávám se do dramatických situací jako každý z lidí. Beru je jako přítomnost, která se za chvíli změní. Mohu na ně energeticky působit a proměnit je v něco krásného. Běžnou součástí mého života jsou pozitivní afirmace, kdy kontroluji své myšlenky. Jakmile narazím na negaci směřující proti mně samotné nebo proti jednotě mezi lidmi, snažím se změnit své nasměrování. Bůh není již mimo mě, ale je ve mně a všude kolem mě jako věčná láska, kterou mohu cítit stále.

Harmonie v dávání a přijímání

25. května 2015 v 14:40 |  Duchovní příčiny nemocí a nedostatku
Toto téma se týká lásky k bližnímu. Pohybujeme se v různých ustanoveních, ať už církevních či společenských, kde se gesta darů cení. Ještě pořád je hlavním krédem křesťanství sloužit druhým. Vždyť Ježíš řekl:" Co uděláte jednomu z těchto maličkých, mě jste učinili." Moje babička by řekla: "Kolik lásky vydáš na Zemi, tolik milostí se ti dostane v nebi." Esoterici žijí podle jednoduché pravdy:" Kolik lásky vydáš, tolik se ti vrátí." Jak je tedy možné, že když rozdáváme, až přitom padáme na ústa, nejsme přesto šťastni? Stejné to může být s přijímáním, kdy nám z podmínek darování není nejlépe. S léty zmatků, kdy jsem nejprve velmi dávala a pak potřebovala pomoc, vím, že je třeba sledovat a dávat najevo své pocity a potřeby. Láska je opravdu neustále v nás. Záleží pouze na tom, zda se dokážeme spojit s její čistou podobou. Vše vychází ze sebelásky, z vědomí vlastní hodnoty. Pokud máme dojem, že za moc nestojíme, budou se nám opakovat stavy rozladění a zklamání, kdy jsme nebyli uznáni. Pokud se cítíme lepší než druzí, budou se nám opakovat stavy vzteku až agresivity, neboť chceme za každou cenu vyhrát. Tedy je "láska", která na chvíli uspokojí, zažene hlad po štěstí, ale brzy odejde. Existuje ovšem láska, která sama o sobě je hlubokým pocitem štěstí. Jak ji můžeme uplatnit v dávání a přijímání? Především tak, že budeme respektovat a ctít sebe i druhé. Znamená to prakticky, že máme právo vyjádřit své pocity, i když se kříží se společenskými měřítky. Dnes už nerada slyším:" Vy jste tak hodná..." Já už nechci být hodná. Já to prostě chci udělat. Potřebný by měl umět o pomoc poprosit a darující by se měl ptát, zda je jeho dar opravdu žádoucí. V obou případech se přesto můžeme setkat s extrémy, kdy je třeba objektivního pohledu okolí. Protiklady se přitahují, ale ne vždy to pro oba znamená užitek. Můžeme uvíznout v pozicích, kdy jsme jakoby zakletí. Stává se, že jeden přehnaně dává, žije skrze druhého a sám nemá uspokojené základní potřeby. Druhý takového laskavého společníka třeba i nevědomě zneužívá, kdy má dojem, že není schopen žít život sám za sebe. Tím jsme se dostali k jádru disharmonie v dávání a přijímání. Každý člověk je totiž především zodpovědný sám za sebe! Pokud je rodičem, pak také za své děti a pokud má majetek, pak také za jeho údržbu. Esoterická nauka o maximálním dávání tedy nenutí mě jako matku pěti dětí k zodpovědnosti za jiné lidi. Také nečiní nikoho zodpovědným za mě a mou rodinu. Jde o proudění lásky, kdy není nutné jít z extrému do extrému, tj. z euforie do absolutního vyčerpání. Někdy mám pocit, že nemám z čeho dávat. Souvisí to s pocity strachu, kdy se cítím svázána nějakými problémy. Vím, že k dávání potřebuji pocit bezpečí. Jde o dobrý pocit z boží ochrany a vedení, ať se děje cokoli. Dávat můžeme, i když se situace ještě nevyřešila. Nemusíme začít láskou šetřit, ale měli bychom dobře hospodařit se svou energií a srovnat si priority. Z pocitu sevření mi paradoxně pomůže dávání. Vždy přijde dříve, než mohu přijmout pomoc. Je totiž třeba otevřít srdce. Začnu rozdávat úsměvy, objetí a hezká slova a tím vyjdu z temného žaláře. Mohu také rozdávat své vědomí pokory, kdy si uvědomuji, proč se mi právě toto děje. Dávat nemusíme vždy jen službou či hmotným darem. A tak ať jsme v jakékoli situaci-třeba i upoutaní na lůžko, můžeme dávat. Co se týče té druhé roviny, vždy je také možné přijímat. A to i ve chvíli, kdy se zdá, že nic nepotřebujeme. Myslím, že bůh nechce, abychom sloužili druhým a zůstávali v chudobě. Všichni máme na Zemi velký úkol. Obecně je to naučit se být krásnou zářivou bytostí, která je šťastná ve všech směrech. Těžko bude učit o radosti z dávání a přijímání ten, jenž je nemocný, osamělý, či materiálně strádající. Abychom mohli být zdraví, milovaní a zajištění, je třeba začít malými krůčky. Začněme od prostého úsměvu a můžeme se v tom cvičit každý den znovu a znovu. Ucítíme, jak je nádherné darovat upřímný úsměv bez očekávání odměny a udělat to prostě proto, že chceme.

Co je to vlastně partnerství?

5. května 2015 v 10:34 |  Partnerství jako lék
Pokud bychom se na toto téma zeptali našich maminek, odpověděly by jasně. "No přeci manželství, společná péče o majetek a děti." Já jsem tento vzor mojí maminky dlouho žila. Pořád jsem si říkala:" Maminka sice šťastná nebyla, ale to proto, že nedokázala odejít od tatínka, i když spolu nebyli šťastni." Jenže- mých partnerů již bylo několik a pořád jsem šťastná nebyla. Docházelo mi, že ono štěstí spočívá v něčem jiném a totiž v našem pocitu svobody a vlastního štěstí bez nutné přítomnosti druhého. O tom, jak by měl vypadat šťastný partnerský vztah mezi milenci či manžely jsem psala v minulém článku. Nyní se chci zaměřit na jiné druhy partnerství. Od doby, kdy jsem odešla z církve svých rodičů, jsem se mnohokrát ocitala bez základních prostředků k životu. Nejprve jsem se na rodiče zlobila a snažila je donutit k pocitu zodpovědnosti. Pak jsem se zlobila na bývalé partnery, kteří neplatili výživné a v těžkých situacích mě nechávali na holičkách. Pořád jsem měla před očima ten obraz mých rodičů, kdy sice nebyli šťastní, ale přesto jsme byli vždy zajištění. Nikdy jsme se nedostali do pozice bídy či dokonce ztráty střechy nad hlavou. Rodiče mi samozřejmě pořád opakovali, že můj nedostatek způsobil odchod z církve, která je pro ně ochranou proti zlému světu. Moji rodiče jsou skvělí lidé a dnes vím, že do mě vložily dobré morální zásady. Díky nim jsem nyní láskyplným člověkem. Ovšem mou bídu nezpůsobil boží trest, ale chybné nastavení mojí mysli. Píšu toto s láskou, neboť je velmi jednoduché člověka odsoudit. Je to jednoduché a slabošské. Mnohem hůře se učíme rozumět, proč se dotyčný takto chová. Pokud neznáme skutečnosti, ze kterých jeho zranění a pocit nejistoty pochází, není možné druhému pomoci. Ovšem většinou se bojíme mluvit o bolestných věcech. Je snazší nasadit si masku a dělat, že zvládáme život dobře jako ostatní. Já jsem se teď několik let plácala v tom, že jsem se učila mluvit o sobě pravdivě a zároveň se nebát reakce okolí. Je potřeba pevně stát na svých názorech, které prošly ohněm, plně svou bolest prožít a uzdravit se tak, že o ní budeme mluvit beze strachu. Jako matka pěti dětí jsem mnohokrát pocítila potřebu mužské pomoci a zároveň jsem ji nechtěla spojovat s milostným vztahem. Naše babičky by namítly, že vzít si někoho, kdo se stará o naše děti je přeci přirozené, i když ho nemilujeme. Já si to nemyslím. Svoboda nám přináší změnu ve vnímání materiálního zajištění žen. Naše rodina, která funguje bez pomoci otců a příbuzných opravdu velmi potřebuje mužskou energii. Je třeba, aby moje dcery měly mužský vzor a já si často nevím rady s technickými věcmi. Není nutné znovu se vdávat či dávat muži za pomoc sexuální odměnu. Je přirozené, že muži ženám pomáhají, zvláště pokud mají děti. Co se týče financí, je třeba se obecně otevřít tomu, že je o nás postaráno. Zajištění ani nemusí přijít ze strany mužů. Žena má pouze zodpovědnost ve smyslu plného otevření pomoci odkudkoli. Denně používám afirmace o hojnosti a dostatku peněz. Nastavuji mysl na život v radosti, kdy mám krásný domov a příjemnou tvorbu. Někdy je malá krize, ale to mi jen znovu naskočí staré vzorce strachu. Pokud je rozpustím, je zas dobře. Je třeba bránit se všem dogmatům, která společnost vytváří. Ženu s dětmi nemusí uživit ani muž, ani sociální dávky, ani ona sama. Jde o to, abychom se zbavovali svých bloků, že něco musí být tak a ne jinak. Žena i muž mohou pracovat podle svých schopností. Matky se v prvé řadě mají věnovat dětem. Partnerství tedy nemusí být založeno na milostném vztahu, ani na nezbytné výměně nějakých darů či služeb. Je to vztah plný vzájemné důvěry, kdy hodně mluvíme o tom, co očekáváváme a co můžeme nabídnout. Dávat může klidně na čas jen jeden, třeba ve chvíli, kdy je druhý nemocný, nebo vyčerpaný. Důležité je, abychom měli z čeho dávat a neočekávali odměnu, kterou dotyčný nemůže nabídnout. A tak ženatý muž si může klidně odpočinout, aby jeho ženě pomohl někdo jiný bez žárlivosti a bez pocitu viny, že je neschopný. Naše konání má být svobodné a zároveň zodpovědné, kdy si budeme od počátku říkat pravdu. Je to lepší, nežli velké zklamání na konci. Setkáváme se proto, abychom se chápali a uzdravovali, ne obviňovali a zraňovali. Svoboda nás učíst žít lepší život a to nejprve ve vztahu k sobě a pak k druhým. Kéž se nám to všem daří lépe a lépe.

Kam dál