Dětství i mládí jsem prožila v náboženské organizaci,kterou nechci jmenovat.Byla za dob socialismu zakázaná a pronásledovaná.Cítila jsem už jako dítě,že něco není v pořádku.Žila jsem v atmosféře strachu a manipulace.Taková výchova mě samozřejmě negativně ovlivnila a dlouhá léta jsem se cítila jako naprogramovaná loutka bez své vůle se strachem projevit se,dovolit si radost,žít naplno.Vdala jsem se v osmnácti,abych z domova utekla.Rodiče mě zavrhli a přestali se se mnou stýkat.To trvá dodnes.Nedokázala jsem žít mezi normálními lidmi,ani se vrátit mezi "své".Žila jsem smutný život v izolaci a zoufalství.Manžel si přirozeně žil svůj život,byly tam nevěry,agresivita,gemblerství.Po pěti letech jsem zůstala se 2 dětmi sama.Po rozvodu jsem začla útočiště hledat v kostele a v dlouhých procházkách přírodou.Začla jsem sbírat bylinky a číst první duchovní knížky.Již jsem nedokázala zaplout naplno do nějaké církve,ale morální zásady byly pro mě pořád velmi důležité.Pořád jsem hledala novou rodinu, pravdu,smysl života.V Domově katolické charity,kde jsem pracovala, jsem potkala mladíka,který byl také zcela bez rodiny jako já.Vznikla láska jako z románu,kdy jsme žili jen pro sebe a měli spoustu snů.Žili jsme spolu na katolické faře v Jizerkách a společná víra nás zpočátku velmi spojovala.Manžel byl ale velmi mladý a zodpovědnost za rodinu neunesl,chtěl mě stále jako vitální zářící milenku,která se bude pořád jen smát a ve všem ho vést.Moc jsem ho milovala,stále jsme se k sobě vraceli,ale mě stále více ubývala síla,až jsem téměř zemřela.Moje druhé manželství trvalo také 5 let.Tentokrát jsme chodili do kostela společně,ale manželova víra byla nestálá.Dlouho jsem nefunkční manželství držela,ale stejně jako první manžel i tento od nás odešel.Znovu jsem prožívala bolestné nevěry manžela a domácí násilí.Nyní vychovávám sama 5 dětí,bez pomoci tatínků i příbuzných.Touha po rodině ve mě zůstala,ale již vím,že pokud se člověk nenaučí milovat sám sebe,nemůže být nikdy šťastný.Samozřejmě jsem si dříve pokládala množství otázek,proč se mi to všechno stalo a nacházela jsem pomalu odpovědi.Zjistila jsem,že to, co se děje, má příčiny,že v mnohém kopírujeme rodiče,že něco máme předurčeno karmou a mnoho si tvoříme sami svými myšlenkami.Tedy není nic jednoznačné a je potřeba se na každého člověka dívat individuelně.Víra mi vždy pomohla najít sílu zvednout se a být oporou dětem v těžkých chvílích.Při své cestě jinými církvemi jsem nalezla několik vzácných duší plných Kristovy lásky.Setkala jsem se ale také se stejnou manipulací jako v dětství.Pochopila jsem,že každý máme svou cestu.Že není jediná svatá církev.A že všichni lidé mají v sobě boží světýlko a své průvodce,ať se chovají jakkoli a tak se na ně snažím dívat.Před třemi lety jsem vážně onemocněla.Při srdečních záchvatech mi bylo andělem Natanielem zjeveno,že budu pomáhat lidem.Nemohla jsem uvěřit,že v takové situaci můžu ještě pomáhat.Založila jsem blog Klášterní zahrada,začla psát o sobě a založila poradnu.Dnes už nevyčítám nikomu bolest,kterou mi způsobil.Všechno jsem přijala a emocionálně se uzdravila.Některé bolesti čistíme celý život,ale to neznamená,že musíme ztrácet radost z nových událostí.Nyní rodičům vděčím za to,že mě vychovali jako člověka s vysokou morálkou.Splnili svůj úkol,vše jsem měla prožít,abych mohla jít dál na své cestě.Cítím,že mám tolik životních zkušeností proto,abych tu byla pro nešťastné a tápající a hlavně pro ženy,neboť v oblasti ženství jsem toho uzdravila nejvíce.Cítím obrovskou lásku vesmíru k nám lidem,vše má svůj důvod a vždy se můžete vrátit na správnou cestu.
Já před deseti lety,v období mezi dvěma mými manžely jako ještě stále hledající křesťanka:-)
Zde hledá