Prosinec 2011

Zázraky v mém životě 2

4. prosince 2011 v 9:29

Pomocníci přicházejí

Moje dospívající děti se začaly často vzdalovat z domova. Tak nějak jsem zůstala sama jen s mými malými holčičkami, ačkoli velké děti se ke mně stále večer vracely. Výchova tří "živých" malých dětí bez pomoci babiček a tatínka byla těžká. Moje podmínky pro chození do práce se ještě zhoršily. Neměla jsem hlídání, pořád jsem byla s nimi a vymýšlela různou zábavu. Chodili k nám i děti sousedů, aby měly moje holčičky společnost. Stále jsem hledala nový domov. Ačkoli větší děti byly často mimo, protože se jim v domě nelíbilo, přála jsem si, aby se měli kam vrátit. Několik měsíců jsem hledala byt v naší oblasti, ale všude bylo třeba kauce. Neměla jsem ty peníze a vlastně jsem do vesnické bytovky vůbec nechtěla. Udržovala jsem si představu velkých prostor a nabízené pomoci v domě. Sbalila jsem téměř všechny naše věci, jako bychom se měli druhý den stěhovat. Představovala jsem si hezký velký dům v klidném prostředí a blízkost přátel, kteří jsou připraveni mi nějak pomáhat. Přidávala jsem pocit bezpečí a radost z tvorby. Nic jsem si neurčovala, nic jsem také nevylučovala, ani možnost nového partnerství. Modlila jsem se, aby pomocník pro mě přijel prostě k nám domů.

Na mé prosby o pomoc vesmír odpověděl sesláním partnera duše. Našel mě na internetu a přivezl mi spontánně potraviny až před náš dům. Tuto pomoc mi potom poskytoval téměř rok. Jezdil za námi na kole až z Prahy, byl velmi laskavý a obětavý. Protože jsem již měla s tímto druhem vztahu zkušenosti, věděla jsem, co se bude dít. I on žil v té době ještě s bývalou partnerkou. Kvůli mně náhle ukončil vztah s přítelkyní a tak i on hledal novou cestu pro svůj život. Náš vztah vůbec nezapadal do společenských konvencí. Zpočátku jsme si mysleli, že máme spolu žít a jeho láska byla tak veliká, že mě požádal o ruku, ačkoli jsme nikdy nebyli milenci. Chtěl na sebe převzít veškeré břímě a postarat se o moji rodinu. Já jsem však cítila, že mu nemám říci "ano". Poslala jsem ho zpátky za jeho přítelkyní. Ale milovala jsem ho jinak. Prošli jsme oba velkou emoční bouří, abychom si uvědomili, kam chceme, aby se ubírala naše cesta.

Již od počátku vztahu jsme dostávali silné podněty k životním změnám. Byli jsme si oba zrcadlem a mnohdy bylo těžké se do něj podívat. Ačkoli byly pro oba překotné změny nepříjemné, věděli jsme, že se jedná o vzájemné uzdravování. U mě začala sílit touha po novém partnerovi. Partner duše mě mistrně uzdravoval v emočních záležitostech. Když jsem viděla, jak umí nezištně pomáhat, mužům jsem se stále více otvírala. Začala jsem mít těžké sny o bývalých partnerech, kdy se vyplavovaly napovrch skryté emoce, jako jsou hněv a nenávist. Také jsem se uzdravovala fyzicky v ženské oblasti, kdy mě "navštívil" bolestivý zánět dělohy. Velmi intenzivně jsem se čistila. Věděla jsem, že onen muž nebude mým životním druhem. Byl krásným můstkem v přípravách na setkání s tím "pravým", který byl pro mě v tu dobu vhodný. Po dvou měsících se partner mojí duše vrátil ke své přítelkyni, z čehož jsem měla upřímnou radost.

Přitahování duchovního partnera

Po vnitřních změnách se moje vizualizace začala směrovat k partnerství. Plně jsem se otevřela lásce, cítila jsem se schopná jí dávat i přijímat. Obrazy hřejivého objetí, partnerovy opory a duchovního souznění mi v mysli naskakovaly samy od sebe. Pořád jsem si neurčovala podobu partnera či místo, kde bych s ním chtěla bydlet. Věděla jsem, že vesmír mi vybere takového muže, který je pro mě nyní připraven. Pošle ho ke mně také ve vhodný čas. Začala jsem o sebe dbát, upravila jsem stravování, zhubla tak několik kilogramů a pečovala pravidelně a dobře o domácnost. Byla jsem připravená dávat i ve smyslu péče o něj a náš domov. Necítila jsem se zcela uzdravená, ale věděla jsem, že k uzdravování může docházet právě díky nové lásce. Byla jsem také připravená přijímat plně jeho pomoc, peníze a vše potřebné. Přála jsem si svobodný vztah, kdy na sebe nebudeme žárlit a budeme se podporovat v rozvoji našich schopností.

V místě, kde jsem dosud žila, opět zhoustla atmosféra, neboť se přiblížil datum, kdy jsem již měla odejít. Navíc se rozbila pračka a to byla podstatná součást klidného soužití. Prala jsem v ruce, což mě nevyčerpávalo tolik jako tlak zvenčí. Již jsme tři měsíce žili v krabicích a nové bydlení stále nepřicházelo. Byla jsem již tak unavená, že jsem se nezmohla na žádnou aktivitu s hledáním bydlení. S naprostou odevzdaností jsem se otevřela přijetí pomoci odkudkoli. Chodila jsem jen na svůj mail a měla jsem zapnutý mobil. Modlila jsem se, aby pomoc přišla jednoduše přes tyto kontakty. Bývalý partner mě posílal do azylového domu. Skutečně jsem se v zoufalství o azylové domy v okolí zajímala, ale došlo mi, že by to znamenalo bloknutí mojí tvorby. Jako bývalý charitní pracovník jsem znala poměry v těchto podmínkách, kdy je žena zbavena veškeré svobody a je téměř nesvéprávná. Dostala jsem ultimátum, abych odešla do týdne, jinak mě partner vystěhuje s pomocí policie. Bylo třeba ihned odejít.

Když jsem večer objímala svou lípu, křičela jsem o pomoc a prosila boha o rytíře, který by byl schopen bleskové velké akce. Do týdne jsem poznala muže, který se mi nabídl jako partner ve smyslu parťáka v těžké chvíli. Vesmír mi skutečně v tu chvíli poslal ochránce, který mě ihned spontánně odstěhoval. Onen muž byl stejně pokojný a inteligentní jako manžel mojí kamarádky, který mě nepřijal do svého domu bez muže. Ihned jsme se do sebe zamilovali a začali plánovat společný život. Během čtrnácti dnů jsme se odstěhovali do domu mých přátel, které jsem tu již zmínila. Partner tam měl mít svou místnost a měli jsme žít oddělené duchovní partnerství. Splnilo se mi i přání s učením ve finanční oblasti, neboť onen muž byl podnikatel a navíc byl velmi nadšený myšlenkou, že bude mým manažerem. Obydlili jsme letní byt na statku s tím, že do zimy se připraví a bude obyvatelný. Partner duše s ještě jedním mým rytířem tam za mnou přijeli a pomohli nám připravit byt tak, aby se dal v tu chvíli ihned obývat. I majitel domu byl velmi vstřícný a ochotný. Všichni muži, kteří mi v tu dobu pomáhali, byli naprosto úžasní. Velmi ráda jsem pro všechny vařila a užívala si společné nadšení pro zdravou výživu.

Můj duchovní partner ovšem v tu chvíli neměl vyřešenou minulost. Náhle odešel od ženy, se kterou sice žili odděleně, ale dával jí všechny své příjmy. V té době prodávali dům a jeho partnerka se mu chtěla mstít za to, že žije se mnou. Rodinné spory ho úplně vyčerpaly a odešel ode mě po měsíci nádherných duchovních prožitků. Náš vztah nebyl o sexu. Byli jsme jako dvě děti, které baví si spolu hrát. Plánovali jsme společnou tvorbu, kdy chtěl zaplatit vydání mojí knihy a pak se mnou jezdit po přednáškách. Rozchod byl pro mě šok. Zprvu jsem nechápala, co se děje, ale pak jsem si uvědomila, že ve chvíli, kdy jsem potřebovala pomoci, byl skutečně mým ochráncem. Tohoto muže jsem propustila do jeho světa, který chtěl žít. Ne hned, ale časem se mi to přece podařilo. Z laskavého muže se stal člověk zcela bez emocí, který nebyl schopný dávat lásku. Vrátil se ke starému způsobu života, ačkoli si velmi přál žít jinak.

Setkání s ním mě velmi posunulo a to směrem k sobě. Vypnuly na povrch věci, které jsem musela začít řešit. Při vzpomínání, co předcházelo seznámení s mým posledním partnerem, jsem vzpomněla na svou přítelkyni, která žije ve svém domě s mužem odděleně. Jsou skvělými pracovními partnery, velmi se jim daří a jsou mi vzorem. Nebyli ale vždycky spolu a tento muž jí v době psychické zátěže po porodu opustil. Poté, co ho vzala zpět, jsou spolu již pět let šťastní. Pak jsem si navíc uvědomila, jak jsou si oba muži vizuelně podobní. Že bych jejich vztah nakopírovala? Ano. Znamenalo to, že se mi můj milý vrátí? Nevylučovala jsem, že se ještě v tomto životě setkáme. Ale reálně jsem viděla, co všechno by se muselo stát, abychom spolu mohli žít jako partneři. Vztah, který moje přítelkyně prožívala, byl duchovním partnerstvím. Ona totiž nebyla na onom muži finančně závislá. Dokázala vydělat tolik peněz, aby uživila své dítě a udržela svůj dům. Sice byla často vyčerpaná, ale možnost duchovního partnerství jí stála za to.

Učím se být Bohyní

Když jsem přemýšlela o tom, co se vlastně stalo, došlo mi, že jsem i toho posledního muže zprvu nadopovala svou silou a pak si jí vzala zpět. Dělala jsem to v každém z mých předešlých vztahů. Muži bývali opatrní, ale já jsem jim velmi rychle dala najevo, že mě mohou mít. Z vděčnosti, že mě chtějí, jsem jim nabídla sebe celou. A potom jsem jim prostě dala všechnu svou sílu. Takové výzvě přitažlivé ženy málokterý muž odolá. Podlehne iluzi o tom, že vše zvládne díky její lásce a přestane přemýšlet hlavou. Někdy má ovšem sílu jen pro přátelskou pomoc jednorázovou, pro milenecký vztah nebo pro oddělené partnerské soužití. Rozchody s milovanými muži byly pro mě tolik bolestné, protože jsem měla pocit, že ztrácím sebe. Neuměla jsem dávat sobě, žila jsem skrze lásku k někomu jinému. Stvořila jsem si své dílo, jehož jsem se nechtěla vzdát. A běda, když si onen muž mé tvorby na něm nevážil. Kolik žen jede ve stejném programu…

Vzpomněla jsem si na léčivou afirmaci ženskosti, kterou mi před časem předala má přítelkyně. Trvalo mi dlouho, než jsem jí přijala, ale nyní již s tím nemám vůbec problém. Jedná se o velmi mocnou větu, která činí ženu šťastnou- jsem nádherná Bohyně a někteří muži mají tu čest mi sloužit. Používala jsem jí už dříve, ale velmi váhavě. Zprvu mi její znění připadalo velmi pyšné, ale potom jsem si uvědomila, že žena je nositelkou života a duchovního probuzení lidstva. A pokud se tak dokáže vnímat a dokáže dobře použít mužskou pomoc, potom i celý náš svět se stává lepším. Být Bohyní pro mě znamená především být zodpovědná sama za sebe. Nenechat muže o mě rozhodovat, ale vést sama svůj osud. Muži pak mohou přicházet tak, jak je potřebuji a jak oni mají sílu mi dávat. To mi pomohlo odpoutat se od duchovního partnera, kterého jsem stále milovala. Ten muž teď nemohl být se mnou, ale já jsem mužskou pomoc potřebovala. Rozhodla jsem se tedy přitahovat muže, který pro mě sílu má.

Pořád jsem myslela na nějaký výdělek a konečně mi začalo docházet, že nemám k chození do zaměstnání podmínky. Musela jsem svému přání přizpůsobit životní okolnosti. Stále jsem byla na sociálních dávkách a pohybovala jsem se na hranici chudoby. A stále ke mně také chodila pomoc od přátel. Úředně jsem se starala už jen o čtyři děti. Do nového bydliště s námi již můj dospělý syn neodešel. I jeho jsem pustila na jeho cestu vstříc svým snům. Začala jsem mu platit výživné, což bylo pro mě náročné, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Syn zůstal bydlet u bývalého partnera a já pochopila, že se tam učí znát svou hodnotu stejně, jako jsem se to učila já. Ovládla jsem se a netropila žádné hysterické scény o tom, jak mi chybí, ačkoli mnou emoce lomcovaly. Syn se stal pacholkem bývalého partnera a žil tam tak, jak bývalo zvykem před sty lety. Bydlení si musel odpracovat, čistil chlévy, štípal dříví a vypomáhal i u sousedů. Chodil pět kilometrů pěšky domů z vlaku. Ačkoli jsem mu přála lepší život, později jsem pochopila, že to jednak bylo jeho rozhodnutí a také mu taková průprava do života nemohla ublížit. Během té doby se můj syn stal mužem a přeťal pouto se mnou, což bylo přirozeným procesem. Opakovala jsem afirmaci- přijímám pomoc, která se mi s láskou nabízí.

Byla jsem zprvu vyděšená z toho, že nemám oporu v synovi ani v partnerovi. Když jsem se uklidnila, viděla jsem, že mám skvělé podmínky pro dopsání své knihy a věřila jsem, že pomoc pro mě zase odněkud přijde. Posledních čtrnáct dní prázdnin jsme strávili s dalším mým duchovním bratříčkem, který mi velmi pomohl s dětmi. Vlastně nás živil a nakoupil dětem věci do školy. I jemu se splnilo přání, protože si už dlouho přál s mými dětmi pobýt. Jednalo se o mého nápadníka, se kterým jsme ale dokázali vytvořit duchovní přátelství. Vlastně jsme v tu dobu fungovali jako partneři bez intimního soužití. Byl v té době bez zaměstnání a rád pomáhal majitelům domu na zahradě i v domě. Na konci prázdnin přijel s velkou taškou potravin partner duše. Potom ještě partner z bývalého bydliště, který v té době pomáhal mému synovi v osamostatnění. Dal mi za plot tašky s potravinami a odjel. Příliv pomoci mě utvrdil v tom, že partnerství může mít opravdu různé podoby. Necítila jsem se totiž schopná v té době žít s mužem sexuálně, ale pomoc ke mně stejně přišla.

Situace se zdála být znovu obtížná, protože jsem během měsíce měla najít nové bydlení. To se ovšem nepodařilo. Bylo třeba holčičky přihlásit někam do školy a připravit útulný domov pro zimní období, protože v tom stávajícím domově se nedalo topit. Velmi pomalu se začínaly bourat zdi starého myšlení, kdy mi docházelo, že je pro nás nejvhodnější žití ve městě. Pořád jsem prala v pračce majitelů domu, používala jejich sporák pro vaření a sklep místo lednice. Zas jsem sbalila věci a začala si utvářet představu toho, co chci prožívat. Těžká situace mě "masírovala" natolik, že jsem začala připouštět možnost návratu do města po patnácti letech.

Konec jedné životní epochy

Padl na mě smutek a úzkost. Ten smutek nabral obrovitých rozměrů. Začala jsem chápat, že se váže k velkému životnímu předělu a že jím musím projít. Začala jsem oplakávat svůj starý život, který jsem se rozhodla opustit. Moje malé holčičky měly psychické problémy, chovaly se agresivně, byly velmi hlučné a konfliktní. Čtyřletá dcerka prakticky nevyndala z pusy paleček a pořád se držela u mě. Bylo mi jasné, že narostl nejen starý smutek ze ztráty otce, ale že jim předávám i smutek můj. A že pokud nezměním já své myšlení, nemohou být šťastné ani moje děti. Padla na mě velká tíha zodpovědnosti za osud mých dětí. Nechtěla jsem se vracet k ničemu starému, ale zdálo se nemožné jít jinou cestou. Velmi mi chyběl můj syn a moc jsem si přála, aby si mě mohl vážit. Viděla jsem, jak chybí i dcerám a jak byla jeho ztráta pro ně dalším šokem.

Majitelé byli rozpačití z toho, že zůstávám v jejich domě, ačkoli jsme se dohodli, že do konce léta odejdu. Nesplnilo se jejich očekávání, že se mnou přijde šikovný muž, který část jejich domu pomůže opravit. Moji přátelé již odmítali pomáhat se zahradou, protože se cítili být zneužívaní. Pochopili jsme, že jsme spíše levnou pracovní silou, ale jako osobnosti majitele domu příliš nezajímáme. Prožívali jsme velkou zkoušku, zda chceme pokračovat v tom, co jsme započali. A vyšlo najevo, že zas tak moc nechceme. Znamenalo to, že naše plány nebyly v souladu s láskou. Kamarádka se velmi bála, že přijde o svůj post partnerky, protože jsem v domě byla bez muže. Pomlouvala mě u manžela, aby si zajistila dobré postavení. Vím, že jednala ze strachu tak, jako všichni předešlí lidé, kteří mě nepřijímali. Komunitní žití mě již nijak nepřitahovalo. Zprvu jsme byli zklamaní, protože jsme od sebe očekávali více. Pán byl stále na cestách za prací a paní měla dost práce s péčí o dům a o své malé děti. Jejich vztah byl velmi špatný, a proto nebylo možné v domě cokoli společně budovat. Peníze na opravu bytu sice majitel vydělal, ale rozhodl se ho opravit, až odejdu. V letním bytě bylo chladno, stará okna netěsnila. Už zase jsme chodily doma v bundě, jak bývalo zvykem v několika našich předešlých bydlištích.

Moje myšlení se zásadně změnilo, co se týče romantických představ o starých chalupách. Patnáct let jsem pobývala po různých starých domech, kde se topilo v kamnech a mnoho času jsme věnovali samotnému přežití. Sice mě tento život těšil, milovala jsem tu samostatnost, ale takový život mě velmi omezoval. V létě jsem se nemohla vzdalovat kvůli zalévání zahrady a krmení zvířat. V zimním období jsem zas musela pořád hlídat kamna. Neuměla jsem si představit situaci, že já půjdu do práce a moje děti si budou doma topit sami. Vyhledávala jsem také léta starý nábytek, který mě činil nějakým způsobem originální. Ráda jsem myla nádobí ve starém myčáku, což samozřejmě s tolika dětmi dalo spoustu práce. Na vesnicích byli pevné rodinné klany, které se často navštěvovali a my jsme si připadali velmi osamělí. Všude bylo daleko, veškeré možnosti vzdělávání a poradenství byly ve městě.

Zastavila jsem se a s úžasem jsem si uvědomila důležitou věc. Takže já jsem doteď vlastně vědomě dělala všechno pro to, abych pro zaměstnání neměla podmínky! Vzpomínám na chvíli, kdy mi můj jeden známý nabízel starou myčku na nádobí. A já jí odmítla s tím, že žiju ve starém domě plném starožitností a takové moderní krámy se mi do bytu nehodí. Také jsem několik let zpátky žila v provizorních rozestavěných prostorách v domnění, že takto toho aspoň děti méně zničí. Rozhodla jsem se s opravdovou láskou zamyslet nad tím, co moje rodina teď potřebuje. Potřebovali jsme útulný byt, pocit bezpečí a blízkost klasického zázemí jako je třeba škola v místě bydliště. Nejmladší čtyřletá holčička velmi toužila chodit do školky a ty větší mít školu blízko a stýkat se se svými kamarády. Já jsem toužila po blízkosti duchovních aktivit, možnosti komunikace, nových projektů, vzdělávání a tím i prostoru pro mou práci. Chtěla jsem se navrátit k lidem. Rozhodla jsem se jít bydlet do města a to do bytu, který si útulně zařídím v moderním stylu.

Tuto těžkou existenční situaci jsem prožívala už několikrát. Uteču zas k nějakému muži a dám mu svou lásku a svoje tělo z vděčnosti za vysvobození??? Byla jsem rozhodnutá nedělat staré chyby. Vztah s mužem v jeho domě by bylo nejsnadnější řešení. Věděla jsem, že na internetové inzerci je o dvacet tisíc více inzerátů od mužů nežli od žen. A že je tam mnoho osamělých chlapů ve velkém domě nebo dokonce samoživitelů s dětmi. Taková hospodyňka by pro ně byla rychlou spásou. Je třeba se k partnerství postupně dopracovat a ne do něj skočit rovnýma nohama. Chci teď být hospodyňkou muže, který na hospodaření nestačí? Ne, nechci. Chci mít svůj byt, kde mě případný muž bude navštěvovat a pak se postupně můžeme rozhodnout pro společnou budoucnost. Nevylučovala jsem ani to, že se na vesnici někdy vrátím. K afirmacím o útulném bydlení jsem si přidávala slovo blahobyt. To slovo mi vůbec mozek nechtěl brát. Zjistila jsem, že žiju v nastavení mít vše z druhé ruky, dost "jeté", skromné a dostačující. Můj dosavadní byt byl naplněn nábytkem, který už nikdo nechtěl. Moje oblečení bylo chatrné, ušité ze starých prostěradel nebo darované a přešité. Ale proč si nemohu dovolit nové věci? Proč musím čekat, až děti vyrostou, abych se mohla radovat? Bylo mi jasné, že když změním toto nastavení, mohu třeba ztratit své přátele. Budou mi přát opravdové štěstí? Budou mě mít rádi, když nebudu potřebovat pomoci? Půjdu do toho, i když opustím svou originální minulost, kterou jsem si stvořila svým myšlením?