Duben 2013

Jak se stát z nechtěného chtěným

21. dubna 2013 v 8:17 O mé životní pouti
Toto je téma, který v sobě řeší každý člověk v určitém období života. Velký problém může nastat ve chvíli, kdy toto vnímáme celý život. Potom je nutné přestat se litovat, přestat mluvit o sobě jako o člověku zkoušeném osudem. Je třeba vyjít ze začarovaného kruhu a svou mysl překódovat na lásku a přijetí. Pokud totiž od dětství vnímáme pocit, že jsme společností nepřijímaní, může se stát, že si tyto situace budeme sami přivolávat.
Já sama vím více než kdokoli jiný, o čem mluvím. Vyrostla jsem v rodině Svědků Jehovových. Již jako miminko jsem byla těžko přijímána maminkou, která neměla s otcem dobrý vztah a také se bála, že se na mě přenese jeho vážná choroba. Maminka pořád plakala, mě si moc nevšímala, a tak jsem si už jako dítě kladla otázku, proč jsem vlastně na světě. Rodiče hlídali, s kým se stýkám a v předškolních letech jsem vlastně pořád byla sama s nešťastnou maminkou. Během školních let jsem začala chápat, že láska mých rodičů je podmínečná. Jako dítě jehovistů jsem stále něco nemohla a navíc jsem nebyla naučená se radovat. Neuměla jsem si s dětmi hrát. V dospívání jsem si vytvořila dvě tváře, doma jsem byla poslušná dcera, která nic nechce a ve škole jsem se snažila chovat jako ostatní mládež. Znovu byl problém v tom, že jsem se vlastně neuměla smát a být přirozená. A tak jsem si druhou tvář vlastně neužila. Všechno jsem hrála, abych byla ostatními přijímaná a již nemusela dokola prožívat tu samou bolest. To se opakovalo ve dvou po sobě jdoucích manželstvích. Když jsem se vdala poprvé, odešla jsem od jehovistů a chtěla začít žít po svém. Ono to ale nešlo. Rodiče mě naučili být na nich závislá. Neměla jsem své názory a pořád jsem se někomu přizpůsobovala. Rodiče se mě v té době pro odchod z jejich organizace zřekli. Prožívala jsem velkou bolest z odmítnutí. Manželé si žili svůj život a já také. Často jsem byla sama doma. Myslela jsem si, že když jim dám maximum lásky, vrátí se mi stejné zpět. Oni ale cítili, že si se mnou mohou dělat co chtějí, protože za jejich přízeň dám všechno. Oba mě opustili po porodu a nechali mě bez zajištění. Znovu jsem nechápala, jak se mi něco takového může stát. Pořád ta samá bolest. Moje děti také viděly maminku často uplakanou a pohrouženou do svého světa. Už tehdy jsem začala chápat, že se něco opakuje a že to tak nechci. Jednak jsem kopírovala svou maminku a jednak se mi v životě dvakrát odehrál stejný příběh s mužem. Bylo třeba něco změnit. Když jsem zůstala sama s pěti dětmi, začala jsem intenzivně pracovat na sebelásce. Je to dlouhodobý proces, ale nevzdávám se. Velmi se raduji ze svých dětí a také v přírodě. Přijala jsem hodně pomoci od lidí a učím se to stále. Zbavila jsem se mnohé bolesti z minulosti. Pracuji nyní na překódování mého myšlení- být chtěná. Prvním krokem je být chtěný sám sebou, přijmout sama sebe se vším, co se kolem mě dělo a děje. Nevyčítat si špatná rozhodnutí v minulosti, ale žít v přítomnosti. Užít si každého okamžiku a nebát se, že ztratím v budoucnu to, z čeho se raduji nyní. Moje dvě starší děti už to umí. Jsou mi skvělých vzorem. Oba si našli ve svém okolí společnost, kde se cítí dobře. Jsem za ně šťastná a nijak je u sebe nedržím. Uvědomuji si, jak velmi je důležité, aby mě i tři malé děti viděly se smát a tak se zastavil kruh, který bychom mohli nazvat rodovým prokletím. Takto můžeme zastavit i dědičné choroby, které se na vašich dětech již nemusí projevit. Je velmi důležité učit děti mít se rády a rozvíjet jejich osobnost. Povzbuzovat je v tom, aby se uměly projevit a radovat. Ujišťuji sebe i děti, že jsme milovaní a chtění. A že nic v našem životě není pevně nastaveno. Ruším své naprogramování trpět. Vím jistě, že můj život se pohne k lepšímu jen za předpokladu, kdy světlo ozáří celou mojí mysl. Kdy otevřu plně srdce pro lásku a přijímání. Prosím, učte se to se mnou. Pojďme být milovaní ať jsme na vozíku, ať jsme obézní nebo třeba tmavé pleti. Každá situace, ať se jeví sebehůř, může mít pozitivní řešení. Neztrácejme víru v sebe a nevzdávejme boj se starým myšlením.

O mých prioritách v roce 2013

3. dubna 2013 v 10:21 O mé životní pouti
Překvapuje mě, kolik lidí sleduje můj příběh mlčky a já se o tom dovídám odjinud. Sdílet intimní záležitosti života vždy vyvolá lavinu různých reakcí. Je velmi těžké zůstat otevřený, nepodlehnout strachu a být emočně stabilní. Několik z vás mě stále vybízí k návratu- ke psaní. Myslím, že život má různá období a jsou různé prostředky, jak se učíme a jak své zkušenosti předáváme. Táhne mě to už jinam, ale přesto mě sledovanost blogu těší. Velmi vám za vaše ohlasy děkuji. Na blog budu nyní již doplňovat jen aktuální informace z mého života, pokračování mého příběhu a moje nabídky. Psaní o bylinkách končí.
Moje priority jsou nyní vychovat své děti a také někde spočinout. Zapustit kořeny. A chci tvořit s láskou- srdcem. Myslím, že matka nejvíce tvoří na svých dětech. To je naše největší poslání, zasít do našeho potomstva lepší smýšlení. Muži se snaží něco vlastnit či dobře spravovat svůj majetek, aby mohli ovlivnit svět k lepšímu. Velmi se nyní zabývám tímto tématem, kdy vidím, jak tvořit přestáváme a místo toho jen bojujeme o přežití. Duchovní přeměna v nás samých se musí projevit navenek. Krása duše vždy plodí krásu vnější. To, co cítím, nyní píšu do své knihy, takže tvořím, jen si to nemůžete aktuálně přečíst.
Cítím tolik lásky k Matce Zemi, k našim předkům a duchovním tradicím, ze kterých jsme vzešli...Chci je odkrývat a žít každý den. Chci je ukazovat svým dětem, aby i ony znaly ty pravé nezvratitelné hodnoty lidského bytí. Vím, že je možné radovat se v nitru, i když existenční tlak sílí. Pocit bezpečí od státu a instiucí je pryč. Stojíme tu sami za sebe jen my a příroda, která po zimě opět ožívá a klokotá ve svém rytmu. Začněme žít v cyklech přírody spolu se Sluncem, Měsícem a bytostmi, které jsou spolu s námi závislé na mateřském teplu Země.
Snažím se stále s hlavou vztyčenou žít svůj život. Přijímám ten krásný úkol, kdy mi bůh svěřil do opatrování 5 krásných duší. Stále prosím anděly, aby nám posílali pomoc v podobě lidských pomocníků. A stále k nám nějací přicházejí. V současné době hledám pro naši rodinu bezpečný klidný domov tam, kde mají sílu nám dát svou lásku. Věřím, že vždy potkáváme toho, koho máme, a proto nebudu určovat, zda to má být muž, žena či jakého mají být věku. Mám představu správcovství staré budovy nebo jinou formu bydlení nejlépe spojenou se zaměstnáním. Ráda bych přijala do svého života adoptivní rodiče, kteří by dětem nahradili babičku s dědou. Prosím, abyste se připojili k mojí modlitbě o láskyplné přijetí mojí rodiny tam, kde nás postrádají.

Bože, děkujeme ti za lekce, které potřebujeme prožít. Prosíme tě, abychom neztráceli víru a naději. Uč nás vděčnosti za všechny tvé dary. Uč nás přijímat pomoc v podobě nedokonalých lidí. Uč nás opravdové lásce ke všem, které potkáváme i k nám samotným. Amen