Září 2013

Smysl života je v našich dětech

21. září 2013 v 20:07 O mé životní pouti
Když si klademe otázku, proč jsme vlastně tady na zemi, většina asi odpoví, že kvůli lásce. Abychom milovali, s láskou tvořili, skrze lásku se učili. Jsme tu kvůli sobě, pro náš růst, pochopení a uzdravení. Ano, i toto je pravda a navíc pro každého z nás je ten jeho osobitý úkol tady na Zemi trochu jiný. Co však vychází z našeho milování? Pro koho tvoříme? Od koho se učíme skutečné spontální lásce? Jsou to naše děti. Našimi myšlenkami a činy utváříme nejen bezprostřední svět pro nás, ale i pro naše potomky. A tak maminka, která neví, co je jejím smyslem života, má ten důvod žít a tvořit svět krásný doma v tom malém uřvaném či úplně nemožném větším stvoření. Výchova dětí je snad ta nejtěžší věc na světě. Děti máme proto, abychom i skrze ně rostli, abychom se od nich učili. Abychom jim uměli dát možnost svobodných projevů, a tak s nimi mohli prožívat radost. Děti nás totiž navrací k prožívání a rozhodování srdcem. Ukazují nám naši rozumovou sešněrovanost plnou předsudků, která nám brání prožívat přítomnost naplno. A je tu ještě jeden významný úkol, který má dalekosáhlé důsledky. Jsme tu, abychom zastavili negativní myšlenkové vzorce táhnoucí se rodovými liniemi. Tyto vzorce plodí stejné "dědičné" nemoci a podobné životní nasměrování- závislosti, prohry, strachy. A tak vychovat dítě neznamená jen je živit a šatit, zaplatit jim školy a zajistit je na začátku jejich osamostatnění. Znamená to dát jim to nejlepší ze sebe, z toho, co jsme pochopili a dosud se naučili. Ukázat jim, že je dobré mít se rád a dokazovat jim to na svém životě, i když budou naše děti dospělé. Ideální je, pokud mají všichni v rodině možnost projevovat své nadání. Pokud jsou rodiče i děti podporováni v tom, co umí. Když je rodina početnější, stává se, že bývá podporován jen ten nejvýraznější člen rodiny. To je myšlenka minulosti- všichni se nemohou mít dobře, někdo má štěstí někdo ne. Ale to je opravdu minulost. Všichni mají právo být šťastní a prožívat naplněný život. Já se nyní zaměřuji na to, aby opravdu všechny moje děti mohly svobodně vyjadřovat své potřeby a mohly prožívat radost. V poslední době mě přirozeně obklopují lidé, kteří se mi v tom snaží pomoci. Již několkrát se mi stalo, že v době potřeby příbuzných se jakoby náhodou objevila nějaká tetička či strýček, který mým dospívajícím dětem pomohli si něco závažného uvědomit.


Mít se rád znamená také umět požádat o pomoc

20. září 2013 v 13:08 Duchovní příčiny nemocí a nedostatku
Vždycky jsem si myslela, že když požádám o pomoc, potřu tím zároveň to, co jsem doteď lidi učila. Že ukážu své slabosti, a tak lidem řeknu, že to vlastně ve svém životě moc nezvládám. Všichni mají rádi takové ty anonymní věty, kdy to vypadá, že učitel je dokonalý a má to všechno již za sebou. Dnes vím, že jsem si vybrala tuto životní cestu lemovanou prosbami o pomoc již před svým zrozením. Že jsem si vybrala rodiče, kteří mě nebudou podporovat a otce dětí, kteří nám nebudou pomáhat. Člověk se začíná opravdově měnit většinou až kolem čtyřiceti let. Předtím jedeme ve vzorcích svých rodičů či jsme naopak ve velkém vzdoru vůči nim a tak děláme schválně všechno obráceně. Ve skutečnosti ty stará schémata pořád řešíme a dostáváme se do stejných začarovaných kruhů. Naši rodiče se neměli rádi, a proto nás to nemohli naučit. Pokud se my nemáme rádi, nemůžeme přitáhnout partnera, který se rád má. Dokud se to nenaučíme, nemůžeme vychovat sebevědomé děti. Když toto pochopíme, můžeme nastoupit cestu k tvoření vlastního života. Ta cesta vede přes přijetí minulosti a přes přijetí pomoci zvenčí. Tzn. přes pokoru. Žádná velká změna se nestane jen tak přes noc bez našeho přičinění. Ne každý musí projít velkými dramaty, aby se naučil mít rád. Ten, kdo se naučil v dětství být hodným dítkem, které se všemu podřídí, to má pak v dospělosti mnohem těžší. Projevit zcela přirozeně své dary je pro mnohé nemožné. Jsou naučeni celý život někomu sloužit, být někomu vděční, a tak se chovat tak, aby se zalíbili. Protože jsem pohledná žena, bylo v minulosti celkem snadné najít muže, který mi rychle pomohl výměnou za rychlé partnerství. Rozhodla jsem se s tím skončit, ačkoli mí příbuzní a otcové mých dětí stále nejsou oporou. Nebudu se již prodávat mužům. Neznamená to ovšem začít muže nenávidět a přestat s nimi v životě počítat. Znamená to učit se nechat od mužů pomoci. Už se to učím několik let. Mám za sebou rychlé partnerství a několik rychlých mileneckých vztahů. Vždy následovalo rozčarování na obou stranách. Základ takových vztahů byl špatný. Žena jako taková je nositelkou životadárné energie, duchovního růstu lidstva. Pokud si ona toto uvědomí, nikdy se nemůže muži prodávat v čase nouze z vděčnosti, že ji vysvobodil. Pokud si muž uvědomí, že pomáhá tak nádherné bytosti, nikdy po ní nemůže žádat odměnu v podobě rychlé lásky. Mít se rád znamená nezneužívat a nebýt zneužíván. Mít se rád znamená vědomě dávat a přijímat. Mít se rád znamená prožívat opravdovou radost. Mít se rád znamená mít dobrý pocit ze svých rozhodnutí. Mít se rád znamená umět požádat o pomoc, abych mohl žít hodnotný život a projevovat naplno své dary.

Zpět k pramenům šťastného žití tady na Zemi

15. září 2013 v 13:53 O mé životní pouti
Velmi se nyní mluví o návratech k těm pravých lidským hodnotám. Co to vlastně znamená? Je to návrat k přírodě, k žití našich předků či k naší duši? Mnoho lidí se domnívá, že prioritou je nyní žít v souladu s přírodou. Prošla jsem si během nedávných let žitím v lůně matky Země. Žila jsem ve starých domech, topila jsem v kamnech, dřevo si připravovala sama, pěstovala jsem zeleninu na zahrádce, chodila do civilizace pěšky i několik kilometrů. Zažila jsem při tomto způsobu života mnoho radosti a velmi jsem se přiblížila dávné moudrosti. Naučila jsem se znát energii stromů i rostlin, uzdravovat se a vnitřně sílit. Přesto něco stále nebylo v pořádku. Můj život byl totiž jen o přežití. Na činnosti mimo topení v kamnech, plevelení zahrady, sbírání plodů lesa a uklízení velkého domu nějak nezbýval čas. Často jsem se cítila být obětí svého způsobu života. Chtěla jsem cestovat, radovat se, užívat života plnými doušky. V poslední době zjišťuji, že není možné vrátit se naplno k životu našich předků. Doba je jiná, překotná, zmatená, ale síla naší mysli obrovská. A hlavně, tvrdá práce již není jedinou cestou, jak dojít radosti ze života. Svou myslí si můžeme vytvořit útulný domov tak, abychom byli v blízkosti přírody bez tvrdé dřiny. Nyní přijímám zodpovědnost za svá rozhodnutí v minulosti. Nijak neviním mé rodiče, kteří mě nakódovali na život v utrpení. Oni sami neuměli žít jinak. Navíc proč nadávat na dnešní poměry, když jsme je vytvořili sami během mnoha generací stejných myšlenkových programů? Nejsme tu na světě jen jednou. I my jsme v minulosti utvářeli naše dějiny. Nejsme tedy žádní chudáci, kteří doplácejí na chyby svých rodičů nebo na špatná rozhodnutí vlády. Pokud pochopíme, že si zasloužíme jen to nejlepší, začnou se v našem životě dít velké změny. Pochopíme, že pro každého z nás je návrat k té podstatě o něčem jiném. Každý totiž máme jiné potřeby . Pro někoho je to nejvyšší štěstí bydlení na samotě a pro někoho je to naopak návrat k lidem. Takže soulad s přírodou musí být soulad s celkem. Žádné ztrácení času kritikou tohoto režimu. Žádné oddělování se ve snaze o samostatnost. Žádné trýznění ve snaze o nepřizpůsobení se většině. Ano, můžeme činit svět lepším a to tím, že my sami budeme šťastní a své světlo necháme svítit všude tam, kam přijdeme.

Může žena s pěti dětmi nalézt partnera?

9. září 2013 v 19:21 Partnerství jako lék
Pokud si něco ze srdce přejeme, opravdu to k nám přijde, ať ležíme upoutáni na lůžko, či jsme pro ostatní jinak indisponovaní. Otázkou zůstává, co to vlastně to partnerství je. Většina lidí vnímá partnerství jako manželství bez razítka. Dnešní doba nám nabízí nový-jiný pohled na partnerství. Může jím být vztah bez soužití, bez intimního vztahu, se stejným pohlavím nebo bez finanční podpory. Prostě tak, jak to oběma vyhovuje. Co to vlastně partnertsví je? Je to vzájemné pravidelné obdarování tam, kde dávat můžeme, kde nás to těší. Není to násilné cpaní sebe či druhého do nastavené šablony. Novodobé partnerství je o žití v přítomnosti, kdy naplňujeme své i partnerovy momentální potřeby. Vždy bychom si předem měli uvědomit, co můžeme do vztahu vnést a co od partnera potřebujeme. Duchovní partnertsví je pak vztah bez jakýchkoli požadavků, podmínek. Abychom ho mohli prožívat, musíme se dopracovat k finanční nezávislosti. U ženy jako jsem já, není dobré hrát si na hrdinku, ale umět pomoc od mužů přijímat. V rozhodování nám ženám vždy pomůže sebeláska. Můžeme se sami sebe ptát: Není má touha žít s mužem podmíněná strachem z budoucnosti? Miluju opravdu toho muže nebo se mu budu dávat jen z vděčnosti? Proč mám pocit, že já v mojí situaci si prostě nemůžu vybírat? Mohu se otevřít pro jiný druh partnertsví, který jsem ještě nikdy nezkusila? Ve skutečnosti vždy máte právo na opravdovou lásku a hojnost. A máte právo mít partnera, který se vám líbí, se kterým se cítíte fajn. Vždy máme právo na svobodnou volbu. Pocit, že jsme v pasti, a tak svobodu nemáme si vytváříme sami. Pomoc pro nás nemusí stále přicházet od jediného člověka. Partner by měl ovšem vědět o tom, že žena pomoci potřebuje a měl by být ochoten pomoci tam, kde může. Každý z nás je schopen přitáhnout radostné okamžiky odkudkoli, stačí uvěřit, že jsme toho schopni. A tak i žena s 5 dětmi opravdu může partnera nalézt a může jich mít dokonce několik, podmínky vztahu si však určí oni sami. Anebo lépe... podmínky vztahu určuje opravdová láska.