Duben 2014

Modlitba za uzdravení našich srdcí

18. dubna 2014 v 19:33 Úvahy a básničky

Stvořiteli, Tvůrčí lásko vesmíru, která se nám dáváš poznat uvnitř nás, v každém člověku, každém stromě, květině, zvířeti i kameni…
Prosím, uč nás božské lásce bez posuzování a strachu. Dej, ať nechceme stále vše měnit ve svůj prospěch, abychom si udrželi nějakou roli. Dej, ať přijímáme všechny životní okolnosti jako možnost se učit. Ať dokážeme děkovat za vše, co se nám děje, neboť jsme to svým uvažováním sami do života přitáhli. Dej, ať jsme zodpovědní za vše, co si přejeme a co k sobě připoutáme. Ať stále neutíkáme před realitou, když se nám najednou nehodí. Ať se necítíme stále jen ukřivdění a nespokojení kvůli našemu okolí. Dej, ať pochopíme jednoduché zákony vesmíru, abychom mohli být opravdu šťastní jako tvůrci svého života. Ať dokážeme žít opravdu svobodně a dáme svobodu našim blízkým. Dej, ať odpustíme sobě a jiným chyby v minulosti a necháme ji odplynout jako vodu v řece. Dej, ať se vnitřně uzdravíme, pochopíme, co je správné a tím můžeme uzdravit i naše nemocné tělo, vztahy a materiální nedostatek. Ať pochopíme, že si opravdu zasloužíme to nejlepší jako tvé milované děti. Uzdrav, prosíme, naše velké bolesti, zacel rány srdce, abychom se nebáli znovu milovat. Ukaž nám, že láska je ten nejkrásnější dar a že ji můžeme prožívat stále ve svém srdci, kde sídlíš ty.
Děkujeme, že můžeme žít na tomto místě, v tomto těle a s těmito lidmi. Děkujeme za nádherný domov na planetě Zemi, který chceme užívat s úctou a vděčností. Děkujeme, že můžeme být tvou součástí a díky tomu s láskou tvořit nový svět. Děkujeme za další šanci žít jinak a lépe, kdy můžeme začínat znovu v každičkém okamžiku…

Amen


Myslete na své sny co nejčastěji

18. dubna 2014 v 19:27 Duchovní příčiny nemocí a nedostatku
Vizualizace je dalším prostředkem k získání toho, co nám v životě chybí. Síla srdce i vizualizace jsou staré techniky zachování mládí, zdraví i prosperity. Provádí se tak, že si představujeme to, co chceme docílit a můžeme ji posílit afirmacemi. Když např. chceme zhubnout, představujeme si sebe štíhlého. Představte si, jak svižně běžíte po louce, jak jste plní síly. Představte si, jak si v obchodě vybíráte nové oblečení. Představte si, jak váš partner objímá váš štíhlý pás. Představte si ten pocit sebevědomí. Pokud chceme nové auto, měli bychom vědět přesně jaké a často si o něm snít. Představte si, jak si do auta sednete a kam s ním pojedete. Představte si dovolenou snů, kdy třeba dlouho jedete autem v přírodě, skáčete padákem nebo plujete po řece na raftu. Pokud chceme nové bydlení, namalujte si ten domeček do detailů. Posaďte se v duchu do kuchyně, zapalte oheň v kamnech, zalijte květiny, pohlaďte kočku. Pokud chcete milujícího partnera, představte si jeho úsměv, hlas, oči, představte si, jak vás objímá a jak se přitom cítíte. Představte si jeho něžné rty, jeho hladící ruce. Představte si, jak se milujete. Představte si, jak je vám dobře, když si povídáte a jak jste si blízcí. Představte si, co spolu tvoříte, jak chodíte na návštěvy nebo jak jste si koupili nový dům. Pokud chcete být zároveň pracovními partnery, představte si společné úspěchy. Vizualizace i síla srdce přitahuje jednak prožitky, které si přejete, ale také lidi, kteří to chtějí prožít také. V obou případech je nutné nést za svoje přání zodpovědnost a nelekat se, pokud se brzy naplní.
Láska k sobě vždy strhává staré struktury a nic už není jako dřív. Pokud se lásce otevřeme, strhne nás jako tornádo a vrátí nás na zem přetvořené. Nelitujte žádného svého rozhodnutí, nic nám není na škodu. Nesme za své myšlení zodpovědnost. Když nic jiného, tak jsme si aspoň uvědomili, že toto nechceme. Důležité je ve chvíli, kdy se cítíme špatně říci: a dost! Pak se zastavit a udělat si na sebe čas. Zasloužíte si změnu k lepšímu. Vždy máme svobodu se rozhodnout pro něco jiného, než nyní žijeme. Člověk se mnohdy zalekne toho, že tolik dobrého si ani nezaslouží. Doteď se měl špatně, protože tohle a tohle zvenčí nefungovalo. Je tolik zvyklý, že je mu stále špatně, je sám, nic nemá, atd. Zjistí, že mu to vlastně vyhovuje. On každý vztah znamená práci na sobě. V nové práci by se musel hodně učit. A krásný prostorný byt by musel uklízet a drahé věci chránit…Všechny velké změny k dobrému jsou pro něj náročné. Pokud se bojíte, začněte tedy s malými věcmi. Představte si třeba, že máte konečně nové boty nebo tričko. Mějte se po malých krůčcích stále raději. Zkuste si, že to funguje. Buďte trpěliví. Každý den se nalaďte na své přání. Já jsem se přesvědčila o tom, že vesmír je schopen nám dát velké i malé věci a že vlastně ta velikost či důležitost, jak ji vnímáme my lidé, pro něj nemá vůbec význam. V následujících článcích popisuji spíše ty velké věci. Ale byly mi poslány i ty malé.

Nedávno jsem si např. přála nové letní boty, protože jsem chodila doma i venku v pantoflích od Vietnamců. V poslední době se učím nelitovat pro sebe peněz a koupit si něco kvalitního. Zatím se to týká kožených bot ve slevě, ale chystám se koupit si konečně normální šaty a vyhodit ty staré, ušité ze starých prostěradel. Ve výloze jsem uviděla Popelčiny střevíčky vínové barvy a zatoužila po nich. Pak jsem na ně myslela ještě 2 měsíce, ale pořád bylo něco důležitějšího k placení nežli nákup bot. Jednoho dne jsem měla vztek, byla jsem citově vyhořelá a potřebovala jsem si dát lásku. Dělám buď to, že jedu na výlet, ačkoli na to nemám finance nebo si něco koupím. Peníze pak zázračně přijdou odjinud, abych děti ten měsíc uživila. Šla jsem do obchodu a očekávala, že si budu muset koupit jiné boty, nežli ty, které jsem viděla předtím ve výloze. Světe, div se, moje vínové botičky byly poslední a přesně v mé velikosti. Měla jsem takovou radost z toho, že jsem to dokázala a navíc v období velkého stresu…Doma jsem se radostí rozbrečela. Je opravdu třeba věřit a také si přát pro sebe to nejlepší. Dnes již nenakupuji pro sebe v bazaru, ani nepřešívám to, co by se normálně vyhodilo. Ráda nosím své podzimní barvičky a mám velkou radost, pokud se mohu cítit pohodlně a přitažlivě v kvalitním oblečení.

Přitažlivost srdce- tajemství vesmírných zákonů

18. dubna 2014 v 19:25 Duchovní příčiny nemocí a nedostatku
Přitažlivost a tvoření svého života pomocí mysli a srdce je velmi stará metoda, jak být šťastní. Lidé byli ovšem dříve udržováni v nevědomosti a mělo k ní přístup jen pár vyvolených. Jde o to, že čemu věnujeme v mysli hodně pozornosti, to se nám potom děje. A jakou emoci k tomu přidá srdce, tak se potom cítíme. Nyní se rojí knihy tohoto typu po celém světě. Mám z toho velkou radost. I já jsem začala změnu myšlení praktikovat a povím vám, jak mi to pomohlo změnit život. Pokud jste nastoupili cestu sebelásky, můžete začít s tvořením nového krásného života. Jde o absolutní otevření se novému. Úplně přirozené jsou pocity strachu z neznámého. Jak velmi pohodlné je zůstat ve starých kolejích. Když ode mě odešel druhý muž, myslela jsem si, že zemřu bolestí. Že bez něj nebudu moci žít. Ta bolest mě budila a ráno jsem s ní vstávala. Dny byly zahalené jakoby černým suknem. Tak to vypadá, pokud se upneme na jediný cíl jako zdroj našeho štěstí. Upneme se na jediného muže, na jediný dům, na naše děti, které musí být přeci vždy s námi do konce života. Bolest také znamená to, že nedáváme svobodu. A dávat svobodu je projevem nejvyšší lásky. Chtěla jsem mít velkou krásnou rodinu a vůbec jsem netušila, že bych mohla zůstat s 5 dětmi sama. Také jsem netušila, že se otec dětí od nás úplně oddělí a nebude ani platit výživné. Ten pocit křivdy a zrady mě stravoval jako jed. Během uzdravování jsem začala chápat, že nikdo nechtěl, abych dávala tolik lásky. To já se rozhodla slepě pokračovat v destruktivním procesu. Nemůžeme dávat proto, abychom dostali. Musíme nejprve dát sobě, abychom mohli dávat jiným. A také je třeba žít v harmonii s dáváním a přijímáním. Kolik umím dát, tolik musím umět také přijmout. A to s pokorou a ne s pocitem:"To je taky dost, že mi to konečně vracíš." Nebo- "neděkuj mi, to je normální"- a přitom si myslíme něco jiného. Také si nesmíme určovat v jaké podobě onen dar přijde, protože většina lidí umí dávat jen v určitých oblastech a svým osobitým způsobem.
O přitažlivosti srdce a léčivých afirmacích jsem v té době věděla už dávno. Už ve 27 letech jsem četla knihy od Luisy Hay, brečela jsem u nich, ale nic jsem se svým myšlením neudělala. Když jsem začala bojovat o svůj život a své děti, silně mě to nakoplo, abych své myšlení změnila. Začala jsem si opakovat věty, které přiváděly do mého srdce zklidnění, lásku bez přítomnosti muže a potom i peníze a další materiální věci. První rok, kdy jsem na sobě začala pracovat, byl velmi těžký. Tak velmi jsem vzdorovala změnám, že mě fyzicky změny myšlení bolely. Měla jsem velké bolesti hlavy střídající se s nádhernou euforií, kdy jsem si užívala velké radosti, že to opravdu funguje. Pamatuji si na takový můj rituál pokory a odevzdanosti. Byla zima 2009. Přes den jsem měla s dětmi mnoho práce. Když jsem vyšla večer ven, většinou sněžilo. Postavila jsem se pod pouliční lampu a představovala si, že proud světla z lampy je požehnání vesmíru. Nastavila jsem tvář vločkám a smála se jako malé dítě. Představovala jsem si, že mezi vločkami padají k zemi peníze. Ze tmy vystupovali lidští pomocníci a nabízeli mi dary. Zdvihla jsem ruce a říkala jsem: "Vesmíre, jsem připravená, jsem odevzdaná a opravdu chci změnit svůj život. Vím, že mohu mít spoustu krásných věcí, když je k sobě pustím. Nemusím se už trápit, ale mohu být velmi šťastná. Vím, že mi to dáš, pokud já to dokážu přijmout." Potom jsem vyslovila přání jako objednávku. Toto přání jsem potom podporovala ráno a večer větami v přítomném čase formulovanými tak, že již to splněné přání prožívám. Pokud jsem se mu otevřela, brzy se naplnilo.
Potkala jsem spoustu nových přátel, kteří mě povzbuzovali a přišly i peníze na důležité životní záležitosti. Po roce jsem si dokázala přitáhnout své první auto, které jsem dostala jako dar. Bylo to sice auto na doježdění, ale prožili jsme s ním mnoho radosti. Během změny myšlení jsem neustále bojovala s myšlenkou, zda si to zasloužím. Pořád jsem měla pocit, že auta ničí životní prostředí a že chci žít absolutně jednoduše v souladu s přírodou. Moje děti ale nechtěly žít v historii. A postupně jsem si zvykala i na myšlenku, že nejen moje děti si zaslouží pohodlí, aby mohli prožívat více radosti. Úplně nejhůř se mi přitahovaly peníze a dodnes nemám tuto oblast zcela uzdravenou, stejně jako vztah k mužům. Uzdravování může trvat celý život. Nevzdávejte to, postupujte krůček po krůčku. Změňte nejen myšlení, ale i to, co říkáte. Např. já jsem byla zvyklá pořád dětem říkat: my na to nemáme, tohle si nemůžeme dovolit, kde bychom na to vzali? Nyní říkám: máme se dobře, penízky jsou na cestě, jo jasně, že ti dám na ten školní výlet, jen nevím přesně kdy. A to říkám ve chvíli, kdy nemám v kapse ani korunu a žádné peníze nečekám. A oni mi pak nečekaně odněkud přijdou. Problém může nastat jen ve chvíli, kdy si přitahujeme něco velkého a nereálného, co nás spíše položí, protože je to pro nás příliš prudká změna. Proto radím postupovat pomalu a nepřitahovat ihned milionovou výhru nebo dědictví krásné vily.
Myslím, že je zcela přirozené, když se v životě střídají období vrcholné radosti a odpočinku. Není přirozené, pokud se stále střídá radost a smutek, vzrušení a deprese. Jeden můj dobrý přítel mě naučil plout životem. Říkal mi, že jsem jako bublinka v láhvi. Jednou jsem tam, podruhé zas tam, ale stále jsem tatáž bublinka. Pokud chceme žít dobrý život, měli bychom se snažit být vyrovnaní-tj. odevzdaní. Plně to také vyjadřuje žití v přítomnosti. Přílišné chtění se prosadit na úkor druhých nebo sešněrování strachem, z toho, co není, rodí ony sestupy a výstupy, kdy jsme jednou v nebi a podruhé v pekle. Ono peklo si ovšem děláme sami. Pokud do tohoto divadélka zapojíme své blízké, můžeme ubližovat celé rodině. To Bůh v nás nám dává onu nezměrnou sílu. Nepasujme se do role Pána celého vesmíru, nesuďme a netrestejme. Učme se životem plout jako bublinka. Vždy se objeví nějaké překážky, které nás zkouší, jak si v životě stojíme. Ono totiž nejde být ze dne na den dokonalí, učíme se celý život až do smrti. Něco se nahromadí a musí dojít k nápravě. Šok a bolest nás donutí ke změně. Když jste nabourali, zjistili vám rakovinu nebo jste náhle přišli o práci, prostě v mysli přepněte. Hned to třeba nejde, musíte to nejprve přijmout. Potom přepínejte, dokud se nenaučíte jinak myslet. Napojte se na samouzdravující síly v sobě. Nenechte se zničit strachem, hněvem a zmatkem. Řekněte si: tohle období skončilo a teď hned můžu začít žít jinak a lépe nebo se to alespoň můžu teď hned začít učit. Život je krásný vždy, protože ho můžeme v každém okamžiku změnit.
Mnozí z vás jistě tušíte, že bůh sídlí v našem srdci. O srdci stále mluvíme- máme něco na srdci, spadl nám kámen ze srdce nebo nosíte někoho v srdci. Srdce vytváří velmi mocné emoce. A určuje směr našeho života. Je třeba srdce "otevřít" i ho "chránit". Jak máme poznat, kdy se co hodí? Pomáhá nám intuice. Když přestaneme stále jen rozumovat, ucítíme, kde je pravda. Proto se říká: jdi za svým srdcem. Ať se nám zdají životní okolnosti jakkoli nepříznivé, prostřednictvím síly srdce si můžeme přitáhnout cokoli z vesmíru a to hned. Jde o to, abychom používali dobré emoce. Pokud budeme chtít zpátky bývalého partnera a přitom víme, že si to nepřeje, nejednáme s láskou. Přejme si lásku, ale neurčujme, kdo to bude. Přejme si hojnost, ale neurčujme, odkud přijde. Přejme si nový domov, ale neurčujme, jak přesně má vypadat. Bůh- vesmír nás velmi miluje a ví, co je pro nás dobré. Některé důležité mezníky v našem životě, které máme karmicky prožít, také nejde obejít. Jde spíše o to, že i na vozíku, s vážnou nemocí nebo bez možnosti mít děti se můžeme radovat. Proto se některá přání naplní hned a jiná nikdy. Máme obrovskou moc, ale jen tehdy, pokud zůstáváme s pokorou napojeni na Zdroj božské síly. V minulosti bylo lidem zakázáno cokoli si přát. Museli utišit všechny touhy a nechat vše na Bohu. Bůh jim potom dal dobrý nebo špatný život. Většinou byl následkem strachu špatný. Ještě, že je toto období pryč. Nyní lidé zjišťují, jakou úžasnou moc v sobě mají a přestávají se bát.
Máte v rukou svou budoucnost. Neurčuje ji plně Bůh mimo nás ani nezvratný osud. Určujeme jí my. Pokud si přejete prožívat nádherné chvíle plné radosti, lásky, uspokojení z práce a tvůrčí činnosti, můžete to vše k sobě přitáhnout. Není nutné se nejdřív uzdravit, přestěhovat, s někým rozejít, někoho potkat a poté být šťastní. Šťastní můžete být hned. V každém okamžiku můžete závratně změnit svůj život. Začněte tím, že budete milovat současnost. To znamená, budete pozitivně vnímat už to, co máte nyní. Pokud se to naučíte, může přijít do vašeho života více radosti, lásky a hojnosti. Je třeba přijmout, že si to zasloužíme. A je třeba vědět, co vlastně chceme. Protože pokud vyšleme silnou emoci třeba k určitému člověku, který na vás též myslí, brzy vám vyzná lásku. Proto je třeba přesně volit své myšlenky. Chcete přítele, milence nebo partnera? Jste připraveni na takový vztah? Máte vyřešený ten současný? Neublíží vám, pokud budete mít milence pouze jako náplast na ránu? Nebo potřebujete jen pořádnou dávku radosti, kterou si můžete dát sami? Víte co chcete? Pokud to nevíte, nebo si nejste jistí, vpusťte do svých snů boží vedení. Nejlepší je zůstávat v odevzdanosti na své vyšší já, které je spojeno s Bohem. Potom nemusíme prožívat tolik bolestných zklamání. K afirmacím přidávejte příponu- Přeji si vztah, který je pro mě teď vhodný.

Síla srdce je obrovská. Pokud někdo stále mluví negativně a nevěří, že k němu přijde něco pěkného, nic pěkného ho opravdu nepotká. Naproti tomu takový silný člověk na vozíku může začít žít překrásný život, kdy bude mít lásku, práci i pěkný domov. Udělejte si na sebe čas a s láskou k sobě přemýšlejte, co nyní potřebujete. Potřebujete klid nebo vzrušení? Odpočinek či radostné prožitky? Napište si na papír vaše přání a přemýšlejte o nich. Představte si, že by se ihned naplnila. Prožijte ten pocit krásného milování, krásné zahraniční dovolené, úspěchu ve studiu nebo v zaměstnání. Přestavte si, jak vám spadne do klína dům nebo jak letíte letadlem. Zvládnete to? Nepoloží vás tento dar vesmíru na lopatky? Bojíte se velkých změn? Potom vám na papíře zbude jen to, co opravdu chcete a ne jen dočasný výplod fantazie. Přání formulujte v přítomném čase a 1. osobě. Potom vše pomalu a vědomě obkružte. Mnoho lidí si přeje být milionáři, protože si myslí, že mít majetek znamená být šťastní. Ne každý je dobrý ekonomem či vůdcem. Rozvíjejte raději své dary. Být bohatý je velká zodpovědnost a nejen zodpovědnost za spravování onoho majetku, ale také za správné myšlení, abychom o něj nepřišli.

Můj příběh o hledání sebelásky část 2.

18. dubna 2014 v 19:23 Moje kniha
Už v bývalém bydlišti jsem se začala připravovat na křest u katolické církve. Našla jsem si v tu dobu pro mě toho nejlepšího učitele, kterým byl mladý kněz s volnomyšlenkářským cítěním. S tímto knězem vznikl velmi hluboký přátelský vztah. Jezdila jsem za ním jako rozvedená žena a bylo mi s ním překrásně. Vím, že jsme byli do sebe zamilovaní, ale nikdy jsme si to neřekli a nikdy k ničemu nedošlo. A nebylo to poprvé, co se do mě nějaký kněz zamiloval, ale nikdy k intimnostem nedošlo. Spíše ti muži byli donuceni řešit si svůj vztah k ženám. Tento kněz mě poté následoval do mého nového bydliště. Vše se stalo tak, že jsme o tom my nerozhodovali. On byl "převelen" a já jsem se potřebovala rychle přestěhovat. Kněz, který mi byl tak blízký, pak pokřtil moje děti a z přítele se stal dogmatik, kdy mi nemohl odpustit to, že jsem se vdala. Měla jsem pro něj hodnotu jako světice, která se rozhodla po prvním rozvodu zůstat sama. Já jsem ho pořád milovala jako učitele a jeho slova mě zraňovala. Později mi bylo zjeveno, že v minulém životě byl inkvizitorem, který rozhodl o mojí smrti.
V době, kdy jsem se cítila být blízko smrti, jsem se nechala pokřtít na jméno Zdislava podle hradní paní z Lemberka, léčitelky a světice. Křest byl v našem kostelíku, kde chvíli předtím vybouchla elektrika. Byl večer a my tam stáli potmě se svíčkami. V okamžiku polití hlavy opravdu cosi krásného vstoupilo do mojí hrudi. Pan farář věděl o mé víře v inkarnaci, ale pokřtil mě proto, že to prostě chtěl udělat. Náš vztah se pak dál uzdravoval v době, kdy jsem na faře bydlela "načerno" bez vědomí církve. Velmi mi pomohl v těžkých chvílích tak, že nad spoustou mých nedostatků při péči o děti přimhouřil oči. Věděl, že je mi často zle a manžel mi nepomáhá. Paradoxně ke svému křtu jsem potom přestala chodit na mše. Přestala jsem je potřebovat. Nepokládala jsem ani za nutné nechat pokřtít své poslední dítě. Dodnes miluju kostely, kapličky a boží muka. Je to proto, že tyto stavby byly postaveny většinou na místech pohanského uctívání či v místě silového vyzařování země. Vždy si jdu ráda "nacítit" energii toho místa. Některé kostely jsou mrtvé, jiné jsou plné andělů a pobyt v nich je velmi občerstvující. Bývají to zvláště poutní baziliky, postavené navíc tajnými technikami, které tu krásnou energii zesilují.
Když jsem mohla začít aspoň napůl pečovat o svou rodinu, otěhotněla jsem popáté. Bylo to neplánované, ale já vím, že jsem po tomto dítěti ještě toužila. Ačkoli jsem neměla potřebný klid, milovala jsem období svých těhotenství, kdy jsem silně vnímala duši dítěte. Dokázala jsem se na ní napojit a povídat si s ní. Velmi jsem milovala malá miminka jako něco křehkého podobného andělu, čeho se mohu opravdu dotknout. Miminka mě duchovně posilovala, protože s nimi do mého života přicházel Bůh. Také jsem skrze každé dítě prožívala to, co jsem v dětství nemohla- slavení svátků, svobodu v projevech, dětskou radost. V tomto těhotenství můj muž psychicky zkolaboval a odešel za jinou ženou. Pak se na chvíli vrátil, aby odešel za další. Opakovalo se přesně totéž jako v prvním manželství. Dluhy, hrubé chování, nevěry a opětovné návraty do mé náruče. Později mi bylo zjeveno, že v obou vztazích jsem v minulých životech bývala mužem a nechovala jsem se ke svým ženám dobře. Té první jsem byla dost nevěrná a od té druhé jsem utekla do zahraničí. Vztah k mému prvnímu muži v minulém životě se promítal i do vztahu se synem, který mě od dětství vychovával k čestnosti a k dlouhodobému vztahu s mužem. Je to velmi citlivý vnímavý kluk, který se v minulém životě mstil za svou nešťastnou matku. Dodnes mi neodpustil a navíc se bolest mezi námi nakupila během mého druhého manželství. Ačkoli věří v zákon karmy, nepřijal to, co se stalo v jeho dětství. Ve čtrnácti letech z hloubi duše nenáviděl svého otčíma a několikrát se s ním popral jako muž s mužem. Tyto okamžiky byly pro mě velmi bolestné. Dodnes jsem si plně neodpustila to, že jsem nechala na svém synovi i na mě páchat násilí, protože jsem byla nemocná a předala výchovu dětí manželovi. Manžel byl ve svém zoufalství agresivní a uměl dobře zastrašovat výhrůžkami. Narodilo se překrásné děťátko podobné andělu a porod byl velmi krátký a bezbolestný. Miminko si pak v těžkých chvílích chodily chovat všechny děti. Shodly se na tom, že jim dává velkou sílu. Malou Karolínku si oblíbil zvláště nejstarší syn Jirka, který k ní v té době měl otcovský vztah. Karolínka je dodnes tak napůl ve svém světě, kdy je často zamyšlená a nevnímá okolí. Jsem přesvědčená, že se jedná o velmi krásnou bytost, která se rozhodla pomoci lidstvu v duchovním růstu.
A znovu tu byl horský únor, já ležela vyčerpaná v posteli, vedle mě miminko po zápalu plic, ani polínko do kamen a ani kůrka chleba v komoře. Zanedlouho po porodu jsem s Karolínkou musela do nemocnice, kde byla napojená na přístroje. Několik měsíců poté jsem trpěla nočními můrami, kdy jsem jí ve snu vídala mrtvou. Myslím, že k tomu opravdu nebylo daleko, ale nakonec se rozhodla s námi zůstat. Když jsem šla na cirkule řezat dřevo, utrpěla jsem vážný úraz na ruce, který mě vyřadil z práce schopné pozice. Zašitá ruka mi hnisala a nemohla jsem jí tři měsíce používat. Manžel se o nás přestal úplně starat, neposílal žádné peníze, takže jsem nemohla platit nájem ani nakoupit jídlo.
Bylo to období největší bolesti, jakou jsem dosud prožila. V zoufalství jsem nechala doma ze školy větší děti, aby pečovaly o ty mladší. Toho si samozřejmě učitelé všimli a poslali na mě udání. Několik měsíců jsme pak byli pod dohledem úřadů. Sice jsem mohla chodit, ale často jsem musela odpočívat. Moje srdce zůstalo slabé, měla jsem od lékaře zakázanou těžkou práci i stres. Uvědomila jsem si, že musím požádat někoho o pomoc. Hledala jsem na internetu nadační organizaci, která by pomohla. To byla moje první pokorná prosba o pomoc, která nastartovala velkou životní změnu, ta ovšem trvala poté několik let a trvá vlastně dodnes. Začala jsem tušit, že mohu přijít o své děti- mou největší radost. Měla jsem ložnici plnou sazenic bylinek, protože jsem chtěla po porodu začít podnikat s bylinkovou farmou- tj. pracovat za manžela. Všechny sazenice jsme se synem vyhodili. V té době bylo nutné přežít. Na internetu jsem si našla organizaci, která mi posílala paní na pohovory. Tak odpadl dohled sociální pracovnice. Několikrát u mě byly i řádové sestřičky. Pomohl mi potom i pan farář, který zařídil, abych mohla co nejdříve dostávat sociální dávky, ačkoli jsme nebydleli v bytových prostorách. Péči o děti jsem se ale musela naučit zvládat sama. Lidé z okolí nám nosili jídlo, oblečení i hračky pro malé holčičky. Vzpomínám si, že jednou k nám přijely řádové sestřičky oblečené v bílém a mlčky začaly nosit do domu krabice s jídlem. Vypadalo to, že nás navštívili andělé. Bylo toho potom až moc a ještě jsem to rozdávala dál. Nebyla jsem zvyklá, aby mi někdo pomáhal a abych musela o pomoc stále prosit, ale láska mě srazila na kolena. Tvrdě se lámala moje pýcha a často jsem plakala radostí sama nad sebou. Byl to onen obrat, o kterém mluvil anděl Nataniel. Velmi bolestný, ale k mému dobru.
Od té doby jsem se několikrát ocitla na kolenou, abych plakala slzy probuzení. Nebyly to již slzy sebelítosti a vzteku, ale začalo mi docházet, co musím změnit, abych se přestala točit v kruhu. Z lásky k sobě a ke svým dětem jsem požádala o rozvod. Poprosila jsem o pomoc i své přátele přes internet a ti začali ke mně jezdit z celé republiky. Několikrát jsme dostali peníze, protože sociální dávky nestačily pokrýt naše potřeby na neudržovaný dům a na horskou zimu. Rozbila se mi v té době náhle pračka i sporák a nebylo čím topit. Prala jsem v ruce, sbírala klacky v lese a vařila na kamnech, ale pak vždy přišla zas odněkud pomoc. Nechtěla jsem se nikdy rozvádět, ale bylo to nutné k přežití a uzdravení. Manžel se o nás nestaral a nechtěl se k nám vrátit. Bylo třeba převzít zodpovědnost a přestat se utápět v bolesti. Děti mě velmi potřebovaly i ony velmi trpěly tatínkovým odchodem. Stále jsem se modlila, aby jim Bůh dával sílu, protože já jí neměla. Moje čtyřletá holčička mívala záchvaty pláče, kdy se schovávala v pokoji a nebylo možné ji utišit. Během pár měsíců nastal obrat k lepšímu a já se cítila klidnější. Podařilo se, že děti byly svěřeny do mé péče. Přestala jsem chtít manžela zpět za každou cenu. Cítila jsem novou sílu, kterou mi dávala příroda, přátelé i moje děti. Něco nového se mi začalo otvírat. Potkávala jsem léčitele, kteří mě nazývali kolegyní. Uvědomila jsem si, že jsem byla léčitelkou od dětství a budu jí do konce života. Chtěla jsem hned začít lidem pomáhat, ale nevěděla jsem jak. S léty již vím, že být léčitelkou neznamená nutně živit se touto profesí.
Bylo třeba uzdravit ještě jednu oblast a tou byl vztah k církvi. Ještě před rozvodem došlo k vzácnému setkání- potkala jsem partnera své duše. Byl jím mladý muž,nádherný plavovlasý Kelt, kterého děti milovaly a všem byl obrovskou oporou. Bylo mu 24 let, stejně jako mému manželovi. Manžel velmi žárlil, ačkoli bydlel s jinou ženou a natruc se nechtěl rozvádět. Tento mladý muž mě velmi miloval a tyto manželovy výlevy trpělivě řešil. Byl duchovním bojovníkem, mistrem klidu a odvahy. Naučil mě znát keltskou víru a milovat toto nové pojetí života. Prošli jsme spolu Jizerky křížem krážem a společně naciťovali silná energetická místa. Věděli jsme, že právě tady jsme se v minulosti setkali při jednom z keltských válečných tažení. Chtěli jsme spolu žít na té faře, chtěl si mě i vzít, ale já ho jako partnera nebyla schopná přijmout. Otevřel mi zcela novou oblast, kdy jsem v bdělém stavu začala mívat vize svých minulých životů. Nebylo to zrovna příjemné, vždy mi z toho bylo fyzicky špatně. Vize přicházeli přes "třetí oko", což je oblast mezi očima. Mnoho vizí bylo o inkvizici, kdy jsem byla upálená. Byly to velmi bolestné okamžiky. V první chvíli jsem se zlobila, proč musím tohle prožívat ke vší emoční bolesti z odchodu partnera. Musela jsem církvi mnoho odpustit. Odpouštěla jsem i jednotlivým lidem, které jsem znala z minulých životů a nyní byli v mé blízkosti. Viděla jsem několik mých minulých životů a pochopila jsem, že tu nejsme za trest. Životní role se střídají, abychom život okusili z mnoha stran a tím se učili. Role, které mě nejvíc ovlivnily, byly keltská královna Katalyn (čti Katalain), šamanka, druidka, bylinkářka a chudá jeptiška.
O tom, že jsem bývala panovnicí, vím i od své přítelkyně, která mi sdělila, že právě proto je pro mě tak obtížné žádat v tomto životě o pomoc. A že je to důležitým úkolem na mojí cestě. Řekla mi to, aniž by věděla, že to již vím také. A tak to pro mě bylo potvrzením. Ale žila jsem samozřejmě i ty naprosto "obyčejné" role. Ono obyčejné ale není nic, to jen člověk si myslí, že vysoké postavení, vysoká morálka a vysoký stav účtu nám přidává na hodnotě. Ve skutečnosti každý lidský život je velmi hodnotný, protože se odehrává to, co jsme si před zrozením vybrali. Nejsme tu tedy nějakou náhodou nebo zbytečně. Od té doby jsem vždy při silném karmickém spojení vnímala naše minulé životy a to, co je nutné uzdravit. Tehdy jsem nebyla připravená na tolik životních změn, na tolik výzev a vnitřních bojů a vztah s partnerem duše jsem ukončila. Velmi nás to oba bolelo, ale nedokázali jsme oba pružně reagovat v uzdravujících procesech. Partner duše je nám tolik blízký, že vzniká vztah spíše sourozenecký. Za určitých okolností je partnerství možné, ale musíme mít na paměti, že přitažlivost a doplňování se vzniká mezi energetickými protipóly. Bylo to setkání nové doby, které nezapadalo do společenských kritérií. Byla jsem ještě vdaná a přítel za mnou jezdil na faru, kde byly pánské návštěvy nežádoucí. V té době jsem měla výčitky svědomí a nedokázala žít beze strachu z nepřijetí okolí. Přijala jsem obdarování tou krásnou duší a šla životem dál. Vjemy minulých životů nepřestaly a tento dar se dále rozvíjel. Dnes nechápu, jak někteří lidé sypou minulé životy z rukávu a zatěžují tím klienty, kteří nejsou na tyto informace připravení. Mnoho takových zpráv projde druhým uchem ven nebo lidem spíše přitíží. Jsou to velmi citlivé záležitosti, se kterými by se mělo zacházet velmi opatrně. Já tyto informace nikdy nedostávám "na povel", ale až ve chvíli, kdy jsem na ně připravená.
Již v dětství jsem byla používána pro odvádění zbloudilých duší a čištění prostorů od negativní energie. Dělo se to hlavně ve spánku, aniž bych o tom mohla rozhodovat. Duše se ve spánku odděluje od těla a putuje po vesmíru velkou rychlostí. To jsem se dozvěděla až v dospělosti. Tuto "práci" dělám vědomě doteď a již se nijak nevzpouzím. Je to těžký úkol, kdy všechny prožitky nejsou příjemné, ale už se nebojím. Když přijdu do nového domu, některé entity se na mě slétnou jako holuby, protože mě v domě nechtějí. Některé dušičky mě ale vyloženě prosí o pomoc. Nikdy s nimi nejednám sama, ale skrze své anděly. Už necítím strach jako dříve, jen vyčerpání "z hustého vzduchu" kolem mě. První rok v novém domě je pro mě vždy velmi vyčerpávající. Když cítím, že je v domě čistá energie, většinou nastanou takové okolnosti, že se musím stěhovat. Někdy duše chtějí, abych před jejich odchodem z našeho světa jejich blízkému sdělila nějaké poselství. Moji průvodci jsou mocní a překrásní a skýtají mi velkou ochranu. Vedle mě stojí stále dvě zlatozelené vysoké bytosti andělů, ženský duch mých předků a malé plaché přírodní bytosti. Všichni mě velmi milují a na požádání cítím andělské perutě, které mě halí do své náruče a moje srdce obváží teplým obalem. Dotek anděla je chladivý na kůži, ale cítím teplo kolem srdce. Ženský lidský duch mi dává velkou lásku a nahrazuje mi mateřskou náruč. Přírodní bytosti se mě nedotýkají, ale často kolem mě dělají kruh a tím mi dodávají sílu. Toto jsem nyní schopná vnímat vnitřním zrakem.
Na faře v Jizerkách, která byla postavena na morovém hřbitově a kde byl kostel dříve používán k satanským obřadům, jsem vědomě začala vykonávat obřady k vyčištění onoho místa od stovek zbloudilých duší. Naučil mě to můj kolega, který mi první oznámil, k čemu jsem používána od dětství a že toto budu dělat celý život. On první to místo vyčistil. Potom mi to řeklo několik dalších léčitelů. Fara už byla vyčištěná, ale chodily za mnou další duše z okolí. Magicky mě přitahovaly ruiny a staré domy, kde moji andělé hromadně posílali nešťastné duše do světla. Nikdo mě za ručičku nevedl, byla jsem na mnohé sama se svými anděly. Musela jsem se naučit jim naslouchat. Od lidských průvodců jsem stále jen slyšela- Neboj se, každý z nás tím prošel, ještě budeš muset mnohé pochopit. A také, že i v této situaci mohu lidem pomáhat. A já pořád chtěla vědět, co mám dělat, kdy a jak... Byla jsem velmi netrpělivá. Začala jsem psát svůj internetový blog, který měl dobrý ohlas, a tak ho píšu už sedmý rok. Blog má název Tělo i mysl uzdravuje láska k sobě samému. Dnes jsou již mnohé články pro neaktuálnost smazané. Několik let také fungovalo moje přírodní fórum Zpět k pramenům. To již neexistuje. Dělala jsem to, co jsem v tu dobu dělat mohla. Přátelé nám 2x darovali starý počítač, a tak jsem pracovala skrze něj.
Již v Jizerkách jsem také organizovala duchovní setkávání žen- ženské kruhy, což dům ještě více prosvětlilo a pomohlo to mým dětem cítit se milované. Byly to vlastně ženy z mého fóra, kdy jsme se seznámily na internetu. A tak jsem našla duchovní rodinu bez nutnosti členství v nějaké církvi. Tyto ženy mě též učily mít se ráda a přesvědčily mě o tom, abych si za své rady nechala platit. A tak na blogu pár let fungovalo placené poradenství za dobrovolné příspěvky. Po 15 letech jsem konečně přestala hledat skupinu lidí, kde bych navždy spočinula. Nehledám ani prince, který by mi přinesl trvalé štěstí. Učím se nechat si pomoci od mužů a velmi si jich vážím. Stále uzdravuji svůj vztah k nim a vím, že je to velmi důležité pro všechny ženy. Každá pohádka o krásné utlačované dívce vlastně symbolizuje hledání sebelásky. Oním princem ovšem není muž- spasitel, ale naše nitro. Kolik žen by bylo šťastnějších, kdyby si toto uvědomily. Největší štěstí si můžeme dát jen my sami.
Fara v Jizerkách se stala neobyvatelnou, protože jí nikdo neudržoval. Nejprve jsme odešli narychlo k přátelům do penzionu z druhé strany hor a pak se zas narychlo odstěhovali na Litoměřicko. Chci velmi poděkovat za pomoc, která nám byla tak pružně poskytnuta. Je to velký zázrak, že mohu být stále se svými dětmi bez příbuzenské pomoci. Samozřejmě s majiteli domu řešíme spoustu běžných existenčních starostí. Ve finále se ale shodneme, že nás soužití velmi obohatilo. Pokud jsme sami a nikoho k sobě nepustíme, nic se o sobě nedozvíme. Ani v těchto případech pomoci se nevyhneme bolestné desiluzi. Pořád k nám přichází různé výzvy, abychom si uvědomili, co chceme a jak si stojíme. Já i člověk, který mi pomáhá, procházíme mnoha složitými procesy, které nás rychle vyškolují. Vždy narazíme na někoho, kdo chce škodit, komu se to nehodí, kdo závidí či má strach. Strach je velkým blokátorem pomoci, protože lidé se chtějí pořád někomu líbit.
A tak i na Litoměřicku jsem se učila každý den sebelásce a prožívala mnoho bolesti kvůli nepřijetí mojí rodiny. Zvláště tady mezi houževnatými zemědělci jsem se velmi střetávala s tématem starého smýšlení. Vnímala jsem, jak jsou staří lidé naučeni trpět a jak se zlobí na nás mladší, kteří to s nimi nesdílíme. Pravda byla někde mezi námi. Obdivovala jsem jejich vnitřní sílu, se kterou stále denně pracovali v hospodářství a vstávali ráno do práce. Nechtěla jsem je soudit. Ve svém mládí se naučili takto přežívat. Pořád jsem v sobě řešila, co mě to učí. Měla jsem mnoho práce s výchovou dětí, na kterou jsem byla sama, děti byly často nemocné a po uzdravení z boreliosy mi zůstaly nějaké zdravotní indispozice. Nemohla jsem dělat těžkou práci, nemohla jsem pracovat na směny a bylo nutné zůstávat psychicky v harmonii, protože jinak se nemoc znovu ozývala. Zdálo se, že absolutně nemám podmínky k tomu, abych chodila do zaměstnání. Druhý manžel stále neplatil výživné a pobýval mimo republiku. Tento fakt způsobil, že jsem se nemohla zcela svobodně rozhodovat v otázce bydlení. Připadala jsem si v pasti okolností. Minulost je třeba očistit a uzdravit. Pořádně si uvědomit důsledky svých chyb, ale bez sebetrýzně. Prostě splatit dluhy a začít se rozhodovat lépe. Pokud to neuděláme, nemůžeme se hnout dál. To všechno mě učilo přijímat s pokorou pomoc a současně se mít ráda a nesnažit se zaprodat dárcům. Učila jsem se být svobodná v milostných vztazích a neprodávat se muži za jeho pomoc. Uvědomovala jsem si také, že můj úkol není jen prosit o pomoc, ale stát se pomalu, ale jistě, finančně nezávislou. Téma sebelásky úzce souvisí s tématem existenčního zajištění. Bylo třeba vytvořit si takové podmínky, abych mohla pracovat a zároveň se postarat o své děti. Moc jsem si přála vydělávat peníze jako léčitelka, ale moje děti mě potřebovaly celou. Musela jsem ukončit i internetové poradenství a naplno se věnovat roli matky.
V Jizerkách i na Litoměřicku jsem se snažila trochu rozproudit těžký vzduch, který v obcích dusí vztahy. V tom druhém bydlišti jsem dokonce založila osadní sdružení. Jsou to ony vesnice, které jsou označovány jako "mrtvé". Je tu mnoho duší předků, které jsou smutné a bloudí starými domy. Lidé se příliš nestýkají a žije se anonymně bez společenských událostí. Polovina obyvatelstva jsou chalupáři. V obou bydlištích jsem se snažila povzbudit lidi k setkávání, ale narazila jsem na takovou nechuť něco měnit, že jsem to brzy vzdala. Soustředila jsem se na duchovní práci, kdy jsem oblast prosvětlovala bez vědomí lidí. Došlo mi, že pokud chci tvořit viditelně, musím se napojit na nadšence, co mají stejné životní naladění. A také mohu sama něco dělat pro krajinu. Vyzdobila jsem dvě historické památky svými dílky a začala fotit to krásné, co nám tu ještě zbylo. Do božích muk jsem chtěla namalovat podle svého slibu z Jizerek anděla Nathaniela. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, vycházela mi z toho žena. Anděl mi sdělil, že si přeje, abych namalovala Marii Magdalskou v mé podobě. Přál si, abych tím uzdravovala své ženství a aby touto ženskou energií silové místo ještě zesílilo. Komunikovala jsem s panem starostou, což byl velmi pozitivně laděný člověk a vypracovala jsem pro obecní úřad návrhy obnovy a zviditelnění historických památek v naší osadě a také návrh na akce s nimi spojené, které by mohly obec prosvětlit. Součástí byly i moje kresby, které dokumentovaly současný stav památek. Vesničky kolem mého domova nejsou na první pohled moc hezké, ale tu krásu si musí člověk najít. V okolí se nyní rodí několik alternativních center, ke kterým se mohu připojit. Je třeba se jen naladit na setkání s podobnými lidmi a zázrakem k němu dojde. Nějak vám přijdou do cesty, aniž byste je museli příliš hledat. "Lidská rodina" je ve skutečnosti stále připravena vás přijmout do své náruče. Je mnoho lidí, co postrádá to, co vy a touží se s někým spojit. Anebo naopak někdo vám může nabídnout to, co vy nemáte a tak se vzájemně doplníte tam, kde je třeba.
Happyend mého příběhu tedy není setkání s princem mých snů. Myslím, že takových princů bylo už v mém životě několik a všichni byli výborní učitelé. Potkávala jsem" ty pravé" v pravou chvíli. Všem velmi děkuju a klaním se s úctou k tomu setkání. Náš příběh ve skutečnosti nikdy nekončí. I když potkáme krásnou lásku nebo přijdeme k velkému bohatství, pořád to neznamená, že budete šťastní až do smrti. Štěstí je v naší hlavě a srdci. Když nebudeme své bohatství dobře spravovat a svou novou lásku živit boží silou, nepřijmeme, že si obojí zasloužíme, tak o ně stejně přijdeme.
To je část mého příběhu do mých 38 let věku. Tuto část jsem zaměřila na hledání zdravé sebelásky. Ne každý musíme prožívat taková dramata, abychom se dostali ke svému nitru. Někdy je třeba ovšem lekcemi procházet znovu a znovu. Pokračování příběhu si můžete přečíst v další kapitole. Ta pojednává o vědomém tvoření života naší myslí. Málokomu vyprávím něco intimního, protože lidé nejsou schopni ty informace unést. Také se říká, že "doma nikdo není prorokem." V první chvíli jsou lidé velmi zvědaví, ale pak se začnou bát, vše zpochybní a vysmívají se. Myslí si také, že léčitel je světec létající na obláčku a že nesmím mít vůbec žádné chyby. Život člověka, který má dary léčitele, tedy není vůbec jednoduchý. Každý člověk si sám může být léčitelem, a proto se za léčitelku vyloženě neoznačuji ani se oslovení nebráním. Zjistila jsem, že každý z nás potřebuje dlouhou přípravu, aby něco pochopil. Já sama jsem prošla mnohými zkouškami, abych se rozhodla změnit zásadní věci. Léčitel může stokrát vkládat ruce nebo opakovat rady, ale pokud člověk nechce něco měnit, je to k ničemu. Každý je schopen svou cestu nalézt sám. K léčiteli si přichází své poznatky potvrdit, utužit svá rozhodnutí a nastartovat uzdravující proces. Cítím se být duchovní léčitelkou krajiny, kde se právě nacházím. Jsem božím prostředníkem mezi Bohem a zbloudilými dušemi. Bez boží pomoci a bez průvodců, které mi přidělil, bych nedokázala dělat tak krásnou uzdravující práci.

Můj příběh o hledání sebelásky část 1.

18. dubna 2014 v 19:22 Moje kniha
Toto je část původní verze mojí knihy. Jedná se o psaní, které mi moc pomáhalo vyrovnat se s tím, co jsem prožívala. Následně jsem knihu několikrát upravovala a starý text jsem nechtěla mazat. Původní texty knihy jsou také např. v rubrikách Voda jako lék atd. Prostě moje kniha velmi tento blog obohatila.

Vyrostla jsem v rodině Svědků Jehovových na úpatí Krušných hor. Jako malá holčička jsem měla velmi blízko k andělům a přírodním bytostem. Vzpomínám si, jak jsem mamince říkala, že bych chtěla být vílou. Nechtěla jsem být člověkem. Bylo úsměvné, že jsem nechtěla jíst, abych nemusela chodit na záchod. Víla je přeci živa jen ze šťáv Země. Malovala jsem obrázky různých bytostí, které jsem vídala a bylo mi nesmírně krásně v mém světě. Tuto schopnost jsem jako každý z nás okolo tří let ztratila, ale něco si pamatuji. Potom jsem duchovní bytosti často vídala ve snu. Rodiče nade mnou kroutili hlavou. Mnoho věcí, které jsem vnímala, jsem jim nechtěla říkat. Pro ně byly všechny nadpřirozené projevy démonské a já se jim chtěla tolik líbit. A tak jsem se rozhodla být velmi tiché hodné dítě. Hned na začátku chci říci, že své rodiče ctím a nechci jim nijak tímto psaním ublížit. Oba jsou to lidé s vysokou morálkou, kteří se snažili své děti vychovat dobře. Oba pocházejí z emočně rozbitých rodin, což se potom projevovalo v jejich manželství. Můj tatínek byl synem policejního důstojníka. V době, kdy se narodil, se otec domníval, že není jeho potomkem a oba je i s matkou vyhodil z domu. Jeho maminka si poté vzala alkoholika a bydlela s ním v malém špinavém domku na vesnici. Můj tatínek musel často chodit nakupovat na dluh a za svou rodinu se styděl. Babička pak měla další děti a žili velmi chudě. Myslím, že se pak můj tatínek celý život snažil dokázat, že jde v otcových šlépějích. Moje maminka se narodila jako poslední ze sedmi dětí na zemědělské usedlosti. Její otec celé dny dřel a na děti urážlivě křičel. Jako malá holčička pásla dobytek, ale spíše se ho bála. Rodiče i děti bydleli spolu v jedné místnosti. Myslím, že se pak proto celý život cítila na obtíž a dávala si vinu za to, že je vůbec na světě. Snažila se tuto vinu smazat péčí o lidi, jimž bylo mnohem hůř a kteří jí potřebovali.
Moje maminka byla lesní žínkou, stejně jako jsem teď já. Měla ráda přírodu a trávila v ní mnoho času. Když běhala po lesích jako kamzík, seděli jsme s tatínkem na nějaké mýtině a četli knihy. Pak jsme jí společně chodili hledat. Všichni se smáli tomu, jak jsem jako tříletá holčička křičela s ostatními:"Ívooooo!!!!" Maminka takto běhala po lesích i neplánovaně a to ve chvíli, kdy chtěla tatínkovi naznačit, že s ním není šťastná. Jako dítě jsem nechápala, co se děje, nevěděla jsem, jak mamince pomoci, ani proč mě nemá ráda. Maminčin celý svět byl vlastně můj otec a podle toho, jak si jí zrovna všímal, chovala se potom i ke mně. Často plakala a s nikým nemluvila. Většinu mého dětství byla v domácnosti a věnovala se ručním pracem a zahrádce. Tatínek starostlivě pečoval o svou rodinu a díky jeho dobře placené práci jsme často někde jezdili. Byl velmi ambiciozní a dokázal si plnit svá přání. Býval vojákem z povolání, a tak moje výchova byla tvrdá a vpravdě vojenská. Při zaměstnání vystudoval vysokou školu, cvičil gymnastiku a věnoval se dorostu. Často jezdil na různé srazy a tábory. My jsme ho s maminkou jezdily kontrolovat, a tak jsem byla někdy svědkem žárlivé scény. To bylo ještě v době, kdy Svědkem Jehovovým nebyl. Stal se jím až v mých deseti letech, kdy studoval několik let Bibli a poté se k mamince připojil. Maminka v církvi nalézala citové naplnění, kdy jí nálada kolísala podle toho, jak jí ostatní přijímali. Tatínek udělal v církvi velmi brzy kariéru a stal se starším sboru. Zdálo se, že by mohli být oba šťastní, ale já jsem vídala časté až agresivní neshody, které sjednocení ve stejném náboženském přesvědčení nemohlo uzdravit. K tomu bylo třeba, aby každý měl rád sám sebe a zároveň respektoval potřeby druhého.
Pěkné rodinné chvíle jsme všichni prožívali v přírodě při kazatelské službě v tkz. "vzdáleném obvodu", což byly pohraniční vesničky v Krušných horách. V tu dobu byly Krušné hory hodně zničené emisemi z tepelných elektráren. Kopce byly plné mrtvým stromů. Říkalo se tomu "měsíční krajina". Oba rodiče mi dali dobrý základ pro lásku k Matce Zemi, protože jsme pořád někde něco sbírali, sušili a zavařovali. Celé dětství jsem s maminkou chodila na návštěvy ke starým lidem a již velmi brzy jsem o ně uměla pečovat. Obě jsme chtěly být potřebné, protože jinak jsme si svou hodnotu nedokázaly uvědomit. Modlila jsem se se staroušky a oni se mi svěřovali jako dospělému. Říkali mi, že ze mě cítí cosi zvláštního, co je uklidňuje. Milovala jsem i křesťanské společenství, vždy bylo za kým jít na návštěvu a vždy jsme byli vítaní. Vzpomínám na pěkné výlety do Polska, kde stačilo říci, že jsme Svědkové Jehovovi a lidé nás odvedli k našim "bratrům". Úplně cizí lidé nás potom stále objímali a hostili a vždy jsme měli kde přespat. Jezdili jsme i na hromadné sjezdy, kde jsme se objímali s cizími lidmi ze zahraničí, dělili jsme se o jídlo a pomáhali si. Na stadionech se nikdy nic neztratilo, ani nedošlo k žádnému násilí. To byly krásné chvíle mého dětství.
Když jsem začala chodit na základní školu, měla jsem spoustu psychosomatických onemocnění. Často jsem pobývala v nemocnici a chodila po různých vyšetřeních. Byl to strach, potlačený hněv a nedostatek opravdové lásky, které způsobovaly moje velké zdravotní problémy. Ve škole jsem si začala uvědomovat, kolik věcí nesmím a jak je láska mých rodičů podmínečná. Nedokázala jsem s tím ale nic dělat, chtěla jsem, aby mě rodiče milovali a byla jsem vzornou dcerou. Často jsem si sama dokázala navodit horečku, protože potom si mě rodiče všímali a dávali mi dárky. Čím víc jsem rostla, viděla jsem, že nejsem šťastná, ale bála jsem se rodiče zarmoutit. Jejich pochvala byla pro mě životně důležitá. Můj tatínek byl starším sboru a všude se mnou chlubil. Znala jsem Bibli nazpaměť. Mé zájmy zůstávaly někde vzadu a často bývaly zakázány. Zato moje náboženské znalosti i školní výsledky byly výborné. Jinak to ani nešlo. Byla jsem ošklivým káčátkem- zrzavá brýlatá holčička s nadváhou, kdy jsem zajídala svůj strach vším, co bylo po ruce. Ve škole jsem často vyhrála kvůli svým darům nějakou soutěž, bavilo mě kreslení, zpívání a sloh, rodiče mi však nedovolili cenu převzít. Svědkové Jehovovi soutěžit nesmí, neboť první místo patří Jehovovi. Stejné je to s volbami nebo slavením jakýchkoli svátků. Kvůli tomu, že jsem pořád nedělala to, co ostatní- nechodila do pionýra, nestála při státní hymně a nejezdila s dětmi na výlety- byli rodiče často voláni do školy. Pořád mě přesvědčovali, že musím bojovat za svou víru a za utrpení budu bohem odměněna. Nebojovala jsem za víru, ale za své rodiče. Nemohla jsem je zradit, potom bych už přeci nikoho neměla. Spolužáci se mi posmívali a já nechtěla chodit do školy. Proto jsem pak měla velkou absenci, protože jsem si dokázala na povel vsugerovat nemoc.
Tatínka několikrát odvezla STB. Fyzicky mu neubližovali, ale vracel se psychicky zlomený. Obnovila se jeho vážná choroba- epilepsie. Říkali mu, že jestli chce ještě vidět svou rodinu, ať se vzdá svého přesvědčení. Maminka opisovala potají v naší komoře na psacím stroji Strážné věže- to jsou časopisy, které i dnes Svědkové Jehovovi rozdávají na ulicích. Tehdy neměly obrázky, ale jejich obsah již byl připravovaný v USA. Chodila jsem s maminkou do kazatelské služby, jezdili jsme za lidmi vlakem, autobusem i na kole. Mnohokrát jsem se moc bála, protože ta víra byla zakázaná. Spřádali jsme s lidmi hovory na ulicích oklikou přes různá témata o počasí nebo přes nákup domácích potravin na vesnici. Několikrát se stalo, že nám hrubě nadávali a jednou se za námi rozběhli i s holí. Tatínek byl fyzicky napaden. Shromaždování tehdy probíhalo tajně po bytech. Zpívali jsme písně podle nahraných magnetofonových kazet. Lidé nemohli odcházet společně, aby nebyli nápadní, a tak se trousili po čtvrthodinách. Scházeli jsme se 3x týdně a na studium jsme se připravovali. Pamatuju si svojí perfektně zpracovanou Bibli s různobarevným podtržením. Studium Bible podle jehovistického podání mě nebavilo. Zvláště, když jsme probírali symbolická Janova zjevení, moc jsem se bála. Pořád nějaký strach, trest, hrozba konce světa…
Celé mé dětství mě více provázel Satan nežli ochrana boha Jehovy. Maminka stále pálila různé pohádkové knížky, gramofonové desky či věci s církevními symboly. V tom všem byli prý démoni. Dokonce i dary od podezřelých lidí v noci létaly z okna, protože maminka neměla klid na duši. Pořád se mluvilo spíše o tom, jak někoho zkoušeli démoni, kde něco harašilo ve skříni či mumlalo za závěsem. A tak mi připadalo, že jehovisté jsou spíše novodobí vymítači ďábla nežli průkopníci křesťanské lásky. Během dospívání jsem stále mívala zvláštní duchovní zážitky, o kterých nikdo nevěděl. Zažívala jsem ve snech duchovní boje mezi zlými a dobrými bytostmi. Po těchto bojích jsem byla velmi unavená a nedokázala jsem se vrátit do svého těla. Dívala jsem se na sebe shora a hledala skulinku, jak oživit své tělo. Prožívala jsem stavy úzkosti, kdy se mi zdálo, že jsem zemřela. Často jsem se zasekla jakoby v jiné dimenzi a setkávala jsem se i s mimozemšťany. Nijak mi neubližovali. Vypadali jako krásní lidé. Pamatuju si jejich vesmírné lodi, které ovládali dotyky panelů s barevnými geometrickými tvary. Nechápala jsem, jak já, jako malá holka, mohu k něčemu takovému přijít. Bála jsem se rodičům něco prozradit, protože by mě mohly přestat mít rádi.
Moje sestřička velmi brzy odešla z domu a já zůstala s rodiči sama. Pamatuju si, jak jí rodiče stále chtěli mít doma pod dozorem, ale ona se už domů nevrátila. Vedla velmi skromný život a vede jej doteď. Žije už 20 let se svojí kamarádkou a pracuje v mateřské školce. Kvůli jehovistické výchově se nevdala, zůstala bezdětná a bez partnera. Mezi námi nikdy nebyl konflikt. Ale bojí se se mnou vídat, aby neztratila přízeň svých spolubratrů a byla přijata do božího království, které prý brzy přijde. Do tohoto království podle svědků Jehovových budou přijati jen oni a ostatní lidé zemřou…Zajímavostí je, že ačkoli sestra zůstala v církvi Jehovistů, rodičům přesto jejich manipulaci neodpustila a dlouhá léta se s nimi nestýkala. Jsem přesvědčená o tom, že boží království přichází do našich srdcí nezávisle na nějaké církvi. Mnoho věcí je v bibli myšleno symbolicky. Pro mě je novodobé "království" změna lidského vědomí, která přichází skrze velmi nepříjemné změny a to je onen Armagedon. Není to ovšem konec světa, ale konec jedné epochy lidstva.
Na střední škole jsem měla první vztahy s chlapci víceméně ze vzdoru, protože zakázané ovoce nejlíp chutná. Nebyla jsem ale schopná sexuálního života, protože strach mi bránil radovat se z lásky i všeho potěšení. Trpěla jsem tkz. vaginismem- křečovitým sevřením pochvy, kdy se mnou můj první chlapec nemohl mít pohlavní styk. Ten kluk mě pak kvůli tomu opustil. Tehdy jsem si kvůli tomu chtěla vzít život. Pak jsem střídala jiné vztahy, kdy jsem se těsně před započetím intimností s oním klukem vždy rozešla. Tehdy jsem byla Jehovisty souzena pro nevhodné chování. Přijeli cizí muži z krajské rady a ptali se mě na intimní otázky. Moc jsem se styděla a byl to pro mě otřesný zážitek. Připomínalo mi to inkviziční soud. Ačkoli na mě vyvíjeli nátlak, neřekla jsem jim plnou pravdu. Jen za to, že jsem se vodila s klukem za ruku, mi byl uložen trest zákazu podávání komentářů na shromáždění. Pak jsem byla před celým shromážděním pokáraná. Bylo to pro mě velmi ponižující. Ještě 10 let poté jsem měla velké sexuální problémy.
V osmnácti letech jsem utekla z domova. Chtěla jsem žít po svém, ale nevěděla jsem, co to znamená. Volila jsem sňatek, protože jsem si nedokázala nic jiného představit. Můj první manžel byl hodný kluk, který mi chtěl pomoci. A byl to první muž, se kterým jsem mohla mít pohlavní styk, ačkoli jsem při něm nic necítila. Říkala jsem si, že nechápu, co lidé na sexu mají, měla jsem v té oblasti velký blok. Nedokázala jsem si užívat mládí, ani přirozenou radost z lásky. Tohoto chlapce jsem vnímala jako rytíře, neboť kvůli mně začal studovat Bibli s Jehovisty, aby si získal přízeň mých rodičů. Čekával na mě hodiny na schodišti v našem domě a neúnavně bušil na dveře, dokud mě rodiče nepustili ven. Brali jsme se natruc narychlo ještě před mou maturitou a jeho nástupem na vojnu. Ušila jsem si šaty z kostýmu pro bílou paní a malou rodinnou svatbu zaplatila manželova maminka. Moji rodiče ani sestra se na svatbu nedostavili. Byla jsem zamilovaná, ale šťastná jsem nebyla. Manžel si mě vzal jako krásnou, leč podivně smutnou princeznu ze zakletého zámku. Oba jsme nevěděli, co nás čeká. Sami jsme byli dětmi, jemu bylo v té době také 18 let.
Když se mi narodil plánovaný syn, odešla jsem úředně od Svědků Jehovových. Probíhalo to tak, že jsem napsala dopis se žádostí o vypsání z organizace. Pro mnoho lidí z té církve jsem od té chvíle byla prašivá. Odsedávali si ode mě v tramvaji, přecházeli na druhou stranu ulice. Přestali mě zdravit a báli se na mě i podívat. Rodiče mě odsoudili a přestali se se mnou stýkat. To trvá dodnes. Občas jsme se ze začátku sešli kvůli dětem, ale poté jsem vždy tak měsíc byla zralá pro psychiatrii. V posledních letech mě nechtějí vidět vůbec a prakticky neznají své malé vnučky. Rodiče se mě vždy snažili maximálně zdeptat, abych se cítila zcela neschopná a viděla jedinou záchranu návratem k nim. Říkali, že mi nemohou odpustit, pokud já nelituju svých činů. Na mé prosby o pomoc odpovídali, že by rádi pomohli, kdybych byla stále jejich "sestrou", ale takto mě musí trestat za odchod z víry, neboť tak to Bible přikazuje. Doteď se velmi těžko učím samostatnosti a víře v sebe. Můj život ovládá vzdor kamkoli přijdu, ačkoli toho třeba není zapotřebí. Nastavení mých rodičů velmi těžko v mysli rozpouštím. Jejich odsouzení bylo pro mě ve 20 letech obrovským šokem, protože jsem tehdy nedokázala bez nich žít. Byla jsem absolutně závislou loutkou na společenství. Byla jsem závislá na životě ve strachu, zda nedělám něco zlého, co bude souzeno. Milovala jsem své trýznitele. Jejich odmítnutí mě poté zraňovalo i prostřednictvím jiných lidí, kteří se ke mně obrátili zády během dalších let. Dodnes jsem přecitlivělá na odmítnutí mojí lásky. Tyhle situace často souvisely s existenčními problémy, kdy jsem v rodičích neměla žádnou oporu a lidé, kteří jí nabízeli, situace zneužívali.
Ve 23 letech jsem začala psát články do novin a byla jsem hostem televizního pořadu Tabu. Čím více jsem se snažila lidi varovat, tím více jsem se stávala exotem, kterého se báli nebo jsem byla jen prostou senzací. Postupem času jsem se přestala svěřovat a uzavřela jsem se do sebe. Tolik jsem chtěla žít normálně, ale nešlo to. Již vím, proč několik lidí po odchodu z organizace Svědků Jehovových spáchalo sebevraždu. Pokusila se o to i jedna kamarádka mé sestry, která se též rozhodla pro staropanenství a život bez dětí v očekávání konce světa. Žila jsem tehdy v izolaci od lidí a stala jsem se plně citově závislou na svém manželovi, jemuž jsem se dávala bez náznaku sebeúcty. Manžel si mě přestal vážit a po pěti letech manželství skončilo, protože odešel za jinou ženou. Bylo to v době, kdy se nám narodilo druhé dítě. Nechápala jsem nic. Nevěděla jsem, proč se mi moje láska nevrátila a považovala jsem svět za velmi krutý. Já sama bych nedokázala manželství nikdy ukončit, ale po čase mi došlo, že rozvod byl vysvobozením. První manžel byl závislý na hraní automatů a jeho dluhy stoupaly. Trvalo asi 5 let, než po rozvodu začal platit pravidelně výživné. Již tehdy jsem se učila žádat o pomoc, kde se dalo, ale se dvěma dětmi jsem se životem vždy nějak protloukla.
Po rozvodu jsem navštěvovala různé církve a snažila se najít novou duchovní rodinu. Nedařilo se mi nikde zakotvit kvůli velkému zranění mé duše. Pokud na mě byl vyvíjen jen malý nátlak, reagovala jsem uzavřením do sebe. Nakonec jsem zakotvila v církvi katolické, protože návštěva kostela byla anonymní a nikdo se mě pořád nevyptával. Stala jsem se horlivou katoličkou, kdy mi obřad mše velmi pomáhal očistit se od emočního napětí. Nebylo to již o společenství, ale o potřebě modlit se s jinými. Otevřeně jsem mluvila o tom, co cítím a když někteří věřící objevili mou přízeň k východním filosofiím, přestali se se mnou stýkat. Sice jsem nesouhlasila s tím, co jsem zpívala na mších, ale nutně jsem potřebovala s lidmi prožívat nějaký rituál. Sedávala jsem vzadu jako vyvrženec, zatímco můj syn v té době byl nadšeným ministrantem a večer se modlíval z modlitebních knížek. Milovala jsem hudbu varhan i energii, která vznikala při přijímání. Cítila jsem množství andělských bytostí, které odnášejí Bohu naše modlitby.
Současně jsem pokračovala ve studiu východních duchovních nauk a přijala učení inkarnace jako vysvětlení všeho, co jsem dosud prožila. Pracovala jsem na sobě, začala jsem rodičům odpouštět a už jsem se tolik nebála lidí. A tak zmizel těžký ekzém, alergie, skolioza a problémy s játry, které vyžadovaly přísnou dietu. Odložila jsem také brýle, protože jsem svět viděla takový, jaký byl. Odstěhovala jsem se do Jizerských hor a tady jsme se s dětmi 5x stěhovali. Do mého "rodného" kraje, kde se zrodila má osobnost, jsem odcházela s o 20 let starším kamarádem trempem. Byl to úžasný duchovní učitel. Učil mě mít se ráda, koupat se nahá v řekách a trávit noc v lese beze strachu. Vedle něj nastal velký předěl v mém životě, kdy jsem se stávala z panelákové princezny přírodní ženou. Přestala jsem si barvit své krásné zrzavé vlasy na blond, schovávat tvář pod vrstvou make-upu a lakovat nehty rudou barvou. Stávala jsem se sama sebou- divoženkou.
Poté jsme 2 roky bydleli s mým kamarádem tesařem, který zrekonstruoval nádherný hrázděný dům o 9 místnostech do původní podoby. Tam jsem vařila na kachlových kamnech a pekla v peci chleba. Bylo to na Hrádecku- tkz. trojmezí, kdy onen dům zůstal po Němcích zázračně zachován. Můj kamarád tehdy postavil v pohraničí několik hrázděných domů, které byly identické s těmi zbouranými. Vedle svého domu postavil nový hrázděný dům, který tam původně stával a býval hospodou. To bylo až po mém odchodu. Předtím jsem na ruinách té hospody vybudovala zahradu. V tom místě bylo mnoho starých opuštěných zahrad po Němcích, kde domy již nestály. Chodila jsem do těch zarostlých zahrad sbírat ovoce a hladila jsem zapomenuté staré stromy. Již tam začalo bít mé srdce pro pohraničí a jeho obnovu. S oběma muži jsme žili odděleně, ale oni si žili svůj život a já se z toho svého radovat nedokázala. Měla jsem velkou šanci s jejich oporou žít zcela nový život, ale já jsem se chtěla znovu vdát a mít normální rodinu. Oba byli často pryč a já jsem jim prosvětlovala dny, kdy se vraceli domů. Chodila jsem střídavě do Jednoty bratrské a do katolického kostela, abych nebyla tak osamělá. Starala jsem se tam se spolubratry o staré lidi a sociálně slabé děti. Euforii ze seberealizace střídalo období samoty, kdy jsem utíkala před náboženským nátlakem. Pořád jsem hledala a toužila někde spočinout.
2 roky jsme bydleli v podhůří Jizerek, kde jsem začala pracovat jako pečovatelka o seniory v Domově katolické charity. Utíkala jsem před samotou za prací a vymýšlela jsem pro staré lidi stále nové aktivity. Pořád jsem jezdila s dětmi na kole do hor, měla jsem spoustu energie. Vše se zdálo na první pohled jakoby v pořádku. Byla jsem hezká zdravá mladá žena a pokud jsem měla stále co na práci, připadala jsem si šťastná. V hloubi srdce jsem cítila ale velký smutek a pořád jsem velmi hladověla po nové rodině. V roce 2004 jsem si na levé ruce objevila ohraničenou skvrnu po klíštěti. Šla jsem k lékaři, ten mi napsal antibiotika a dlouhou dobu se nic nedělo. Pořád jsem dělala mužskou práci v charitním parku a jezdila na kole denně 20 kilometrů za klienty. Milovala jsem svou práci terénní pečovatelky a brala jsem si práci navíc. Dělali jsme pro staroušky mnoho aktivit, a tak jsem pak v Domově dělala úplně všechny profese. Nazývali mě "děvče pro všechno." V té době jsem na tom neviděla nic zlého. Prostě jsem chtěla, aby mě někdo potřeboval. Své dvě děti jsem si brávala do práce sebou a bývali jsme v charitním domě až do večera.
Poté jsem se podruhé vdala. Byl to o hodně mladší muž s velkými problémy. Přivezli ho k nám z psychiatrie, ale byl velmi přátelský a všechny zdravotní sestřičky si jej oblíbily. Nikdo netušil, že onen muž má dvě tváře a že něžný princ se dokáže proměnit v krutou bestii. Toto chování bylo zapříčiněno duševní chorobou, kterou jistě způsobilo velmi těžké dětství. Nejprve přišel o otce, poté žil s matkou alkoholičkou a odtud ho vysvobodila sestra, která si ho v právě nabyté dospělosti osvojila. Prakticky byl od 14 let z domu a staral se o sebe sám. Jeho maminka zemřela v době, kdy jsme se seznámili. Byl sirotkem, připadal mi opuštěný a jeho dary opomíjené. Spojili jsme se v křivdě, kdy jsme světem nepochopení a nepřijímaní a toto rebelství nás u sebe drželo několik let. Pořád jsem měla dojem, že jedině já mu mohu pomoci. Začali jsme spolu chodit do kostela, kdy jsem se rozhodla, že ho zachráním a spasím. Nějakou dobu jsme pracovali v Domě pro seniory spolu. Udělal tam tak dobrý dojem, že se z klienta stal zaměstnanec.
Byl prvním mužem, který mi z vděčnosti začal velmi dávat v sexuální oblasti a přál si, aby mě učinil šťastnou. A já jsem si v té době opravdu myslela, že štěstí ke mně může přijít jen skrze muže. S tímto mužem jsme oba prožívali citovou i sexuální závislost. Opojená prvními orgasmy a milováním trvajícím několik hodin jsem ho uznala jako nejvhodnějšího partnera a otce pro moje další děti. Již v té době jsme se rozhodli mít spolu velkou rodinu. Moje holčička mu začala spontánně sama říkat "tatínku", což bylo pro mě dalším důkazem, že je ten pravý. A tak jsem si konečně na chvíli mohla užívat mládí, což jsem do té doby nedokázala. Toto období trvalo ale velmi krátce. Brali jsme se natruc a narychlo, protože ostatní kolegové považovali naše spojení za nerozumné. Ušila jsem si šaty s vlečkou z bílého povlečení na peřiny a manžela oblíkla do starého obleku a klobouku po zemřelém klientovi. Vypadali jsme nádherně jako dvojníci herců ze slavného filmu Titanic. Sama jsem napekla svatební koláčky a vyrobila asi 500 chlebíčků. Svatbu jsme měli v charitním parku pod křížkem na bříze, kam dříve poklekaly řádové sestřičky k modlitbám. Obřad jsme oslavili spolu s asi 200 lidmi, kteří přišli na charitní slavnost a svatba byla jedním z bodů programu.
Brzy jsem otěhotněla a přestěhovali jsme se na horskou faru. Pan farář se tam od počátku působení fary příliš nevyskytoval, za války tam měli Němci svůj štáb a komunisté udělali z domu v 50. letech jesle. Takže ty prostory nebyly nijak promodlené. Dům byl známý tím, že tam straší. Stará dřevěná fara, která stávala dříve na tom místě, vždy záhadně shořela. I kostel vypadal jako zakletý hrad, bylo tam spousta harampádí a vše bylo pokryto pavučinami. Okolní prostory byly nevyužívané, a tak jsem zúrodnila zahradu a chystala se začít chovat kozy a ovce. Fara byla šedivá ponurá budova a každé manželství nájemníků se tam rozpadlo. Samozřejmě já se cítila být povolána vše zachránit a měla jsem pocit, že mě se to nemůže stát. Když jsme se nastěhovali, pociťovala jsem útočící vampýrské bytosti, ale ještě pořád jsem nevěděla, o co jde. Bylo mi tam velmi úzko. Moje děti křičely ze spaní a slyšely hlasy. Téměř každou noc jsem měla stejný sen. Odváděla jsem jako anděl z domu duše, které nějaká velká negativní bytost nechtěla pustit. Stále tam nějaké zůstávaly a já se budila úplně vyčerpaná jako po skutečném vysátí krve upírem. Má krása uvadala a do roka jsem zestárla o deset let.
Už při třetím těhotenství jsem byla nějak "zvláštně" unavená a musela jsem často spát. Všechno jsem přičítala existenčním starostem, kdy se můj muž stal dalším dítětem. Střídal zaměstnání, nikde nevydržel a začínaly se projevovat jeho násilnické sklony, kdy přehnaně trestal moje děti. Porod proběhl operativně a brzy jsem otěhotněla znovu. Obě děti byly plánované. Při čtvrtém těhotenství jsem řezala na cirkule, kácela soušky za domem a tahala klády z lesa. Ráda jsem pečovala o kostel, zvonila na zvon a prováděla turisty. Šila jsem si oblečení ze starých prostěradel, přešívala věci, které již nikdo nechtěl a libovala si v tom, jak umím na sobě ušetřit. Obecně jsem vědomě a ráda žila v nedostatku a utrpení, kdy jsem byla pyšná na to, kolik toho vydržím. Mému muži bylo v té době 24 let a již byl otcem čtyř dětí.

Když bylo čtvrtému dítěti devět měsíců, začala jsem mít ze dne na den silné záchvaty tachykardie s třesem svalů z každého pohybu. Jako by mi někdo podťal nohy. Nemohla jsem ani vstát z postele. Prožívala jsem velkou úzkost a strach ze smrti. "Mocná" královna, která všechno řídila a spravovala, byla nyní slabá a potřebovala pomoci. To bylo pro mě absolutně nepřijatelné. Byl únor, všude byly dva metry sněhu, manžel byl nezaměstnaný a neměli jsme čím topit. Lékaři diagnostikovali akutní boreliózu, která způsobila zánět srdečního svalu. Při záchvatech jsem se ocitala mimo tělo a vídala světlo anděla Nataniela, který se mnou mluvil. Sdělil mi, že nezemřu, ale je to velký předěl na mojí životní cestě. Naopak se můj život má prosvětlit a vylepšit. Pořád jsem nechápala, o co se přesně jedná, ačkoli jsem nějak tušila, že své dary jednou použiju při pomoci jiným lidem. Hledala jsem jméno Nataniel na internetu a zjistila jsem, že se jedná o andělského strážce ohně. Pro mě to byl anděl naděje. Měla jsem velkou radost, že Nataniel je lidem známý a já měla příležitost ho poznat také. Slíbila jsem, že až se uzdravím, namaluju jeho obraz. Byl jím překrásný mladý muž s ryšavými vlasy a s pochodní v ruce. V ložnici jsem si nad hlavu nechala připevnit velký kříž se zkrvaveným Kristem- "pro ochranu". Nenašla se žádná pečovatelka, která by mi mohla pomoci, ale docházela za mnou zdravotní sestra. Ta mě upozornila na to, že kříž vydává energii velkého utrpení. Když jsem kříž sundala, velmi se mi ulevilo. Pomaličku jsem si začala uvědomovat, že do svého života vědomě utrpení přitahuji v přesvědčení, že si nic jiného nezasloužím. Muselo se stát ještě mnoho dalších věcí, abych opravdu "pochopila".

Jsme součástí Boha

18. dubna 2014 v 19:15 Duchovní příčiny nemocí a nedostatku
Často se v životě ocitáme v začarovaném kruhu podobných událostí, které nám chtějí něco povědět. Ti moudří to vědí, ti slepí si věčně připadají opuštění, oklamaní, ukřivdění. Nenávidíme druhé, protože nenávidíme sebe, snažíme se druhé držet ve strachu, protože se sami bojíme, odsuzujeme své blízké, protože sami nejsme takoví, jací bychom chtěli být. Pořád se ptáme- bože, proč mi posíláš úplně nemožné lidi, kteří mě tolik rozčilují a ničí mi život? Ve skutečnosti nás rozčiluje to, v čem se máme konečně změnit. Pokud nám u druhých tolik vadí kouření a alkohol, zneužíváme své tělo jiným způsobem. Pokud nás dráždí sexuální odchylky, máme je sami nebo ostatním závidíme. Prostě tam máme problém. Pokud nás dráždí "líní" lidé, sami jsme v nějakém směru pohodlní a neděláme, co máme dělat. Může to být např. umět si říci konečně o peníze, které nám někdo dluží, zatímco my musíme tvrdě pracovat. Ježíš řekl:"Milujte své nepřátele". Myslel to tak, že pokud nám bude každý jen kývat na všechno, co uděláme a řekneme, nic se nenaučíme a přestaneme se rozvíjet.
I dříve byla spousta "hodných" lidí. Vládnoucí vrstvy je udržovaly v nevědomosti a ve strachu. Takový průměrný vesničan se cítil být dobrým jen tehdy pokud- nic neměl, nic nechtěl a ještě trpěl spolu s Kristem. Krédo chudých lidí bylo dřít, modlit se a mlčet. I já jsem byla takto vychována. V dospělosti jsem se potom ocitala ve velmi bolestných situacích, kdy jsem nechápala, proč se mi moje láska nevrací. Kam jsem přišla, velmi jsem dávala, abych dostala. Myslela jsem si, že tak je to správné. Když láska nepřišla, propadala jsem depresím s myšlenkou, že v tomto životě nemohu být šťastná, protože to tak má prostě být. A že jsem nechtěná, odmítaná a odsouzená k věčné samotě. Nejprve jsem všechnu odpovědnost dávala Bohu, který na mě sesílá kříž, protože mě miluje a poté karmě, která je neměnná a já si to tu musím odtrpět. Ani jedna hypotéza nebyla správná. Dostáváme se do role oběti, protože jsme dávali tam, kde nebylo třeba. Měli jsme dát nejprve sobě. Až se naučíme milovat sebe, můžeme milovat druhé.
Ve skutečnosti hlavním úkolem, proč jsme zde na zemi, je naučit se být šťastní. Naučit se vnímat Boha-lásku ve svém nitru. Ne pořád pomáhat, dřít se a zviditelňovat, jak velmi jsem morální, pracovitý a nepostradatelný a jak velmi pro druhé trpím. Milovat znamená měnit svůj život k lepšímu. Pro někoho je velmi těžké stoupnout si před zrcadlo a říct si: "Opravdu tě velmi miluji, se vším, co jsi v životě udělal, s tím, jak vypadáš a jaké jsou tvé schopnosti. Co teď opravdu chceš, aby se dělo v tvém životě? Chceš opravdu upéct ten koláč nebo být celý den v práci ?" Pořád hledáme potvrzení o své hodnotě z okolí. Nebo si je vymýšlíme, mluvíme pořád o svých celoživotních úspěších a předkládáme je jiným jako pravdu. Nesneseme pomyšlení, že bychom pro jiné nebyli někým zvláštním a nepostradatelným. Ale my již nyní jsme zvláštní a nepostradatelní! A to pro sebe samotné! Nemusíme čekat na to, až se to dozvíme od někoho jiného, nemusíme čekat na to potvrzení! Je to život mimo nás, který se stále mění. Chtějme konečně něco trvalého. To nejdůležitější je náš vztah k sobě samým.
Bývala jsem workoholikem a věčným neúnavným "spasitelem" potřebných. Cítila jsem se být lepší, morálnější a pracovitější než druzí a z tohoto pohledu jsem pomáhala. Nikdy jsem nekouřila, neopíjela se, byla jsem věrná manželka. Šťastnější jsem však proto stejně nebyla. Všechno moje snažení bylo zoufalé hledání lásky k sobě samé. Dnes je mnoho věcí jinak. Již nepřesvědčuji druhé o své pravdě a neplýtvám spoustu energie pro jednostrannou harmonizaci vztahů. Nenabízím pomoc všude, kde je třeba a nezachraňuji umírající manželství či společenství. Dělám to, co mě těší, a proto to dělám dobře. Přestala jsem se zlobit na všechny ty líné lidi, kteří se jen válejí u televize nebo hrají počítačové hry. Postava se mi zakulatila a nedělám těžkou mužskou práci. Kde nastala změna? Bylo to setkání s Bohem, s mým nitrem, ke kterému muselo dojít nucenou cestou. Bůh mě srazil na kolena a donutil mě vidět pravdu. Byla jsem pyšná. Pyšná na to, jak jsem dobrá, nepostradatelná a "chtěná." Chtěná jen proto, že jsem dělala to, co jsem vlastně nechtěla. Nic ovšem nevznikne jen tak. Pokud nám byla v dětství pravá láska odpírána, zoufale se jí snažíme v dospělosti najít a udržet. Snažíme si skrze druhé dát hodnotu. Plácáme se ve vztazích, které končí stejně a my nechápeme, proč se nám to děje. Budu vám nyní vyprávět příběh mého mladého života, kdy jsem byla přesvědčená, že bůh si přeje, abych zemřela. Šla jsem cestou novodobé světice. Mí ochránci ale věděli, že můj život v kristových létech skončit nemá.
Neznamená to, že nyní všechno vím a dělám jen samé dobré věci. Stále se uzdravuji, stále odbíhám z cesty, abych se znovu vrátila. Jde o to, abychom se zastavili a něco si uvědomili. Již ono "aha, tohle jsem už prožila a vím proč", je důležité v našem vývoji. Uzdravování pak probíhá po malých, ale trvalých krůčcích a bolestivé události nejsou již tak časté. Chtěli bychom všechno hned, ale bez našeho přičinění to nelze. Myšlenka začátku mého uzdravování byla jednoduchá- " jsem součástí Boha, a proto i já jsem Bůh." Velmi snadno se nám říká, že Bůh je všude- v kameni, v květině, Bůh je v každém atomu, v každém stvoření. Proč se však z božského stvoření stále vymaňujeme? Proč stále vzhlížíme k nebi, které je tak daleko? Proč se modlíme k sochám a obrazům, které jsou lidskými výtvory? Ano i my jsme součástí Boha. Máme v sobě obrovskou sílu tvořit. Sídlo tvůrčí síly je v našem srdci. Tuto sílu však nevyužíváme nebo zneužíváme. Protože jsem od dětství velmi milovala Boha, začala jsem konečně milovat sama sebe. Zbavila jsem se i své pýchy, protože Bůh je přítomen ve všech lidech stejně. Proto se nad nikým nemůžeme povyšovat- byli bychom proti samotnému Bohu.

Rozejít se nebo zůstat spolu kvůli dětem?

18. dubna 2014 v 19:13 Duchovní příčiny nemocí a nedostatku
Jako dospělá jsem se velmi zamýšlela nad tím, jak rozchody rodičů ovlivňují život dítěte. Svá manželství jsem nechtěla ukončit hlavně proto, že by děti zůstaly bez otce. Ti muži stejně pak sami ode mě odešli. Všechny moje děti měly pak z odchodu otce velké trauma. Můj syn trpěl až do 13 let nočními děsy, kdy bloudil po domě a křičel úzkostí. Všechny moje dcery trpěly- a ty nejmenší stále trpí nočním pomočováním. Pečovala jsem o děti hyperaktivní, víme co to je těžké astma, laryngitida, vážné úrazy…Dá se těmto věcem zabránit? Ne nedá. Všechny tyto věci, které se dějí dětem, jsou předem naplánované a jsou součástí naší cesty. Můžeme dětem jejich utrpení zmírnit přestěhováním či láskou, která uzdraví bolest. Někdy trvá uzdravování celý život. Děti již před svým narozením vědí, že se narodí rodičům, kteří spolu nezůstanou. Ve chvílích, kdy se cítíme sami na tak obtížnou péči o nešťastné děti, nám pomáhají andělé. Ti nám pošlou i lidské pomocníky. Proto- nedávejme si vinu za traumata našich dětí a nedávejme vinu svým rodičům za naše traumata. Pokud jste nějakým způsobem věřící, znamená to, že věříte v řád vesmíru. Věříte, že vše kolem nás klokotá ve svém rytmu. A náš život je toho součástí. Nesnažme se násilím udržet kvůli dětem nefunkční vztahy. Vždy se zeptejte Lásky, co máte v tu chvíli dělat. Pomůže všem jako celku, když v manželství setrváte? Nebudou dětem každodenní hádky spíše ubližovat? Nebo spolu dokážeme žít v klidu s tím, že každý budeme mít jiného partnera? Rozhodování je velmi těžké a věřte, že když nebudete mít sílu se rozhodnout, vesmír to stejně brzy udělá za vás. Může přijít vážná nemoc, která vás donutí začít přemýšlet jinak.
Kde je hranice mezi přijímáním a odpouštěním toho "zlého" a bojem za sebe samé, to nedokážu říct. Ovšem cítit se neustálou obětí není znak naší víry v božský řád. Pokud se naučíme mít rádi, bolestné události začnou z našeho života mizet. Pomalu ale jistě je jich čím dál méně a my máme prostor předávat dál naše zkušenosti. Pokud neustále s někým bojujeme a cítíme se ublížení, síla pro pomáhání druhým nám ubývá. Pokud chcete bojovat, bojujte za lásku, ne proti zlu. Zbavte se hlavně toho nastavení, že jste obětí. Že v dětství jste trpěli a teď jim to všem ukážete. Nastavení na boj plodí neustálé konflikty všude, kam přijdeme. Přijměte fakt, že do této pozice jste se dostali sami. Je tedy třeba začít jinak myslet, přijmout minulost a začít si do života přitahovat pozitivní události. Potom se i karmická pouta rozpouštějí, bolestné rodinné třenice utichají a my máme spoustu prostoru na prožívání radosti. Jak to vlastně s tou karmou je? Každý si můžete věřit, čemu chcete. Já jsem došla k závěru, že během života máme naplánované určité důležité mezníky, události a osoby, které se nám prostě nevyhnou. Svým myšlením a jednáním můžeme karmu urychlit, očistit ji a také vytváříme karmu novou. Pokud během tohoto života jednáme s láskou a to i k sobě, mnoho karmických propletenců se uvolní a my ve svém duchovním vývoji stoupneme vzhůru, někdo z nás i závratnou rychlostí. A tak se již v mladém věku může mnoho uzdravit, abychom zbytek života mohli prožít v klidu.
Rodičovství je velmi zodpovědná role člověka. Neustále bychom dítě měli povzbuzovat ve vyjadřování jeho osobnosti a také v tom, aby se takové mělo rádo. Pokud se ani my nemáme rádi, nemůžeme to naučit naše děti. Vaše dítě by se také mělo cítit v rodině milované a chtěné. Dávejte všem dětem najevo, že právě oni jsou pro vás něčím důležití. Udělejte si na jednotlivé děti chvíli času, kdy s nimi budete sami. Svého času jsem brávala každou sobotu jednu z mých dcer na výlet a v kalendáři bylo napsáno, kdo pojede příště. Vím, jak je výchova těžká. Jako matka pěti dětí bez příbuzenské pomoci jsem často byla vyčerpaná a zoufalá. Znovu a znovu jsem byla obviňována za to, že nejsem celé dny v práci, abych nahradila nefungujícího otce. Vím ale jistě, že jsem dala mnoho lásky svým dětem a věnovala jim spoustu času. Do budoucna si chci vytvořit takový život, kdy budu moci chodit do zaměstnání i se věnovat svým dětem. Věřím, že to lze, pokud se toho nebudu bát. Přijdou pomocníci, kteří mi s výchovou dětí pomohou. Vím, jak je těžké určit, kde dítě může jednat samo a kde ho ještě máme vést. Hlavně se o dítě nebojte. Má své ochránce a přirozený instinkt, který je chrání. Podporujte jejich víru v tyto duchovní pomocníky i víru v sebe. A věřte, že lidé, kteří vám s nimi pomohou, jsou v tu chvíli opravdu přínosem. Nebojte se o takovou pomoc boha požádat a učte se jí přijímat. Vaše děti nejsou vaším majetkem, který křečovitě držíte v dlaních. Jste si navzájem učiteli a do tohoto procesu můžete přijmout dalšího učitele, který není vašim příbuzným. Často jsem se setkávala s námitkou, že kdybych neměla tolik dětí, mohla bych již dávno být onou slavnou léčitelkou léčící lidi. Já to vidím jinak. Pokud bych neměla děti, spíše bych se asi stala poustevníkem, podivínem, který moc nekomunikuje. Děti mě vtáhly do života, protože jsem kvůli nim musela komunikovat. Jak rostly, ukazovaly mi pravou tvář světa. Já sama jsem byla nejraději v lese nebo na hřbitově. Dodnes mě moje děti učí radovat se ze života, z toho opravdového současného moderního světa. Vím také, že pokud bych neprošla velkými životními zkouškami, nebyla bych pak schopná radit jiným. A tak se necítím provinile za to, že jsem své děti počala, ale je to pro mě obdarováním.

Být dítětem je krásné i těžké zároveň, protože jsme pod vedením rodičů. To může způsobit, že naše dětství bude peklem nebo rájem. V dospělosti máme v každé chvíli našeho života svobodnou volbu. Na co nejvíc myslíme, co si tajně přejeme a čeho se nejvíc bojíme, to se stane. Naše myšlenky jsou jako magnet. Kdybychom si tohle uvědomili, již bychom si před dětmi tolik nestěžovali. Věděli bychom, že naše slova utváří i jejich dětství. Čím více se vědomě trápíme, tím horší je náš život. Někdy si prostě naplánujeme, že nás někdo utrápí, že musíme zemřít, že bude hůř…Nemáme sílu vidět nějakou naději. Slova a myšlenky mají velkou sílu. A navíc negativní emoce, ve kterých setrváváme delší dobu, se zhmotní na našem těle v nemoci. Člověk neustále předává zodpovědnost za svůj život někomu jinému- Bohu, který je někde v nebi, partnerovi, který má toho dost sám se sebou, lékařům, kteří mnohdy dělají svou práci jen pro peníze, dětem nebo přátelům, kteří přeci musí být vděční za všechno, co jsme pro ně udělali…. Přitom my máme být těmi, kdo uchopí svou moc a začnou tvořit takový život, jaký si přejí žít. Pokud jsme se rozhodli, že budeme celý život bojovat, abychom došli klidu, nikdy ho nedojdeme. Nechme druhé žít jejich životy a vytvořme si svůj krásný život na základě pozitivního myšlení i mluvení. Živme všechno krásné kolem sebe. Neživme boj a nepřijetí druhých. Nemluvme stále dokola o tom, jak nám kdo ublížil a jak to musíme zastavit. Zastavte to tím, že o tom přestanete mluvit. Stejně tak od vás odejde nemoc, pokud jí přestanete dávat prostor.

Můžeme ovlivnit svůj osud?

18. dubna 2014 v 19:11 Duchovní příčiny nemocí a nedostatku
Toto je téma, které velmi zahýbalo mým životem a pomohlo mi v uzdravení z vážné nemoci. Chci se v této kapitole více otevřít, aby jste na mém životním příběhu pochopili, v jakých začarovaných vzorcích se všichni ocitáme a že z toho vede cesta ven. Každý samozřejmě máme ty své vzorce, které se utvořily během našeho dětství. Programují nás naši rodiče, učitelé či jiní důležití dospěláci. Když dospějeme, můžeme si programovat svůj život sami a tím změnit to, co do nás rodiče vložili. Ačkoli miluju přírodu, stromy a bylinky, vím, že lidská mysl stojí nad vším uzdravováním prostřednictvím vnějších zdrojů. Často jsem ve svém životě slýchala- Bůh to tak chtěl, mělo to tak být… Ona je to pravda. Šokující pro nás však může být, že tím Bohem jsme my. My jsme to tak chtěli, protože jsme o tom v nitru přesvědčeni, a proto se to stalo. My jsme nenechali lásku volně proudit, a proto máme teď rakovinu. My jsme si sebe nevážili, a proto od nás partner odešel. My jsme stále přesvědčeni o své bídě, a proto k nám nemohou přijít peníze. My máme těžký život, a proto nikdy nemůžeme být šťastní…My si svůj život programujeme. Není již nikdo nad námi, kdo by si s námi hrál pro své pobavení. My jsme strůjci svého štěstí.
Pokud jsme dětmi, neznáme možnost vědomého tvoření budoucnosti. Já jsem to již začala mé děti učit, ačkoli je jim teprve kolem šesti let. Můj dospělý syn to již s úspěchem praktikuje. Je mnoho dětí, které jsou závislé na tom, co rodiče povolí či zakáží. Nejhorší je žít neustále pod hrozbou trestu. V tu chvíli jsme pod ochranou andělů, kteří se snaží dítě co nejvíce zahrnovat láskou. Dítě jejich přítomnost několik let od porodu vnímá. A děti týrané mají k duchovním bytostem obzvláště blízko. Pokud se stane něco zlého, velmi nás to do budoucna poznamená. Ale i tuto cestu skrze bolest jsme si zvolili. Není možné příliš ovlivnit průběh našeho dětství. Zodpovídají za nás rodiče, se kterými jsme se před narozením dohodli na našich rolích. Protože nevím přesně, jak to probíhá, nemohu říci, že se dohodneme na nějakém vyrovnání skrze bolest, která třeba končí smrtí. Samozřejmě není dobré přijímat zlo, protože se nám to prostě mělo stát. Sebeobranu však motivujme tak, že ten proces je pro nás i protivníka dobrý. Pokud se projevíme a bráníme, protivník dostane lekci, kterou měl v tomto životě od nás pochopit. A pokud již boj utichl, odpusťme a propusťme protivníka do minulosti. Nemluvme stále o tom, jak jsme byli v dětství znásilněni, jak nám zemřela maminka nebo jak otec opustil naší rodinu. Ať se staly sebehorší věci, váš život jde přeprogramovat na šťastný! Nemusíte mi věřit, vyzkoušejte si to. Každopádně loutkami nejsme. Karmu neurčuje nikdo nad námi, ale my sami si určíme, co v tom daném životě chceme pochopit a jakým způsobem. Cílem je vždy růst naší duše.

Smrt dítěte je téma velmi bolestné a někdy neznám slova, jak utišit maminku, která přišla o děťátko. Jsem si jistá, že jsme vždy v boží náruči, ať se nám děje cokoli. Bůh nechce, abychom trpěli, bůh chce, abychom měli znovu a znovu nové šance odčinit špatná rozhodnutí z minulých životů. Je karma naše, karma rodinná, karma národa a karma lidstva. Vše je propojeno. Nejsme chudáci, kteří doplácejí na chyby rodičů. My sami jsme v minulých životech utvářeli tento svět. Žili jsme role pozitivní i negativní, které se střídaly tak, abychom vše pochopili i z druhé strany. Účelem karmy je vyrovnání. Není to trest, je to šance, kterou my mnohdy nevyužijeme, vztekáme se, trucujeme a svůj život nepřijímáme. I takové děťátko bylo někdy v minulosti dospělým a nějakým způsobem třeba ublížilo. Anebo má smrt dítěte láskyplný význam jen pro duchovní vývoj jeho rodičů. Věřím v absolutní spravedlnost vesmíru. Tedy i nemoc, zneužití a smrt dítěte patří do naší životní cesty a je nějakým způsobem projevem boží lásky. Nejsme tu ale proto, abychom někomu zlé vraceli, abychom někoho zabili za to, že zabil v minulosti on nás. Jsme tu pro pochopení, odpuštění a uzdravení. Některé bolestné věci nejsme schopní pochopit. Věřte ale, že je pochopíte, až zemřete a se svými blízkými se opět sejdete. Znovu uvidíte vše úplně jinak a v lásce se rozhodnete pro další lidský život.

Odpouštění v partnerství

18. dubna 2014 v 19:08 Partnerství jako lék
Jako zázrak působí každé upřímné objetí, bez ohledu na to, jakou podobu vztahu zrovna prožíváme. Dáváme tím najevo, že druhého přijímáme takového, jaký je. A že přijímáme tu situaci, i když s tím vnitřně zápasíme. Pokud nedokážete upřímně obejmout, raději s tím počkejte a objímejte dotyčného nejprve v duchu. Měli bychom ho přijímat zvláště ve chvíli, když začínáme další období, ve kterém se budeme učit milovat jinak a lépe. Ať jsme zůstali partnery nebo jsme se rozhodli pro rozchod a přátelství, projevujme si nadále lásku. Objímejte se co nejčastěji a říkejte si pěkná slůvka. Zalévejte květinu lásky pravidelně a "tak akorát". Dávejte si pravou lásku, ne manipulaci, závislost a vlastnění druhého. Dávejte a přijímejte stejnou měrou. Nedávejte mnoho, abyste mnoho dostali. Dělají to hlavně ženy. Muži jsou přebytkem pozornosti znechuceni a přestanou si žen vážit. Muži chtějí ženu dobývat, chtějí se předvádět, aby si vybrala právě je. A to platí i pro přátelství, kdy muž vždy musí být onen akční ochránce, který pomáhá s dětmi či v domácnosti. Mělo by to probíhat tak, že muž nabídne pomoc, protože chce být nějak potřebný a žena mu přesně řekne, s čím pomoci potřebuje. Pokud žena musí prosit a dobývat muže, takový vztah brzy skončí nebo budou oba dlouhodobě nešťastní. Chlap vždy musí vědět, že to opravdu chce udělat. Pokud je zmanipulován, dopadne to špatně.
Pokud obnovujete povadlé partnerství, začněte opravdu zcela jinak než dřív. Nemůžete se vrátit do stejných kolejí, krize by přišla opět a mohlo by to znamenat úplný konec. Muži mají vědět, že mají nějakou šanci a pak už by se měli snažit sami. Každé ženě dělá dobře, pokud je milovaná a "obletovaná." A každý opravdový muž rád "obletuje" a dává najevo pozornost. Sice má za cíl sex, ale je tak od přírody nastaven. Nezlobte se na něj. A pokud je to "ňouma", který čeká, až za ním přijdete, nenechte ho přitom. Neomlouvejte stále muže, že se to neměl kde naučit, protože jeho maminka dělala otci služku a souložnici. On má jedinečnou příležitost naučit se to právě nyní s vámi. To samé platí obráceně. Řekněte upřímně své ženě, že nechcete tolik pozornosti, která vás manipuluje. Žena mnohdy projevuje tolik lásky jen proto, aby měla muže pod kontrolou nebo aby se s ním mohla chlubit. Používá ho jako věc ke svému zviditelnění. Dejte si už konečně svobodu. Dávejte přiměřeně situaci, ve které se nalézáte. Buďte uctiví, něžní i vášniví podle toho, jak to zrovna potřebujete. A učte se říkat nahlas, jak se cítíte a co právě dnes preferujete. Dejte všemu čas, netlačte. Pak se kolo vašeho vztahu bude otáčet bez překážek. Jednou budete nahoře, jednou dole, ale vše se dá zas brzy do pořádku. Pokud stále narážíte na ledovou stěnu, dejte si lásku sami a přitáhnete k sobě jiné pozitivní lidi. Na světě je spousta lásky, nečekejte proto, až přijde jen od jediného člověka. Pokud lásku vydáte, zákonitě k vám také přijde- prostě odněkud, nechte se překvapit.

Odpouštět svému bývalému či současnému partnerovi můžete i skrze vaše společné děti. Přijímáte tak tyto děti i partnera. Často se stává, že naši potomci jsou bývalému partnerovi vizuelně či povahově podobní jako "vejce vejci". Může pak nastávat problém v přijetí těchto dětí, které vám partnera připomínají. Moje nejmladší dítě- 4letá holčička je kopií svého otce. Plně si uvědomuji, jak mi ho stále připomíná. Svému druhému manželovi jsem ještě neodpustila, ale stále se o to snažím. Neplacením výživného nám způsobuje mnoho problémů, není to tedy něco, co se stalo již dávno. Obecně moje děti jsou mi velmi málo podobné. Jsem si jistá, že to byl boží záměr, abych tak oba manžely měla stále na očích a mohla jim každodenně odpouštět. Učí mě to plně přijímat i moje děti, které ke mně nebyly poslány náhodou. Jsou to moji učitelé, kteří mě láskyplně uzemňují. Díky nim se mohu neustále vracet do reality a uvědomovat si, že žiju zde na Zemi v lidském těle. Učím se vyjadřovat stejně jako oni své potřeby a učím se dávat tolik, kolik mohu. O tom je zdravá sebeláska, které bychom se měli nyní všichni učit.

Novodobý náhled na sexuální vztahy

18. dubna 2014 v 18:46 Partnerství jako lék
Když jsem začala žít v novém náhledu na partnerství, potkávala jsem více podobných lidí a prožívali jsme krásná přátelství. S radostí jsem poznávala i muže, kteří označovali sex za posvátné předávání energie a ze srdce si přáli přispět k uzdravení vztahů mezi muži a ženami. Své styky si začali velmi chránit a snažili se o to, aby sex vždy provázela láska. Dbali také na to, aby jejich nová partnerka měla duchovní potřeby, a tak pochopila jejich rozhodnutí. Rodí se nám nová generace mužů, jsou otevřenější a chtějí něco měnit ve vztahu k ženám. Jsou to muži do 40- ti let, vzácně i starší. Je to ovšem téma znovuzrozené a křehké. Já sama jsem v tomto duchu podlehla euforii z nabyté svobody a začala střídat sexuální partnery. Náhle probuzená ženskost byla v té době nekontrolovatelná. Radovala jsem se z toho, že jsem tolik chtěná, ale zároveň jsem se mužů pořád bála a partnera jsem nechtěla. Všude kolem v esoterickém světě šly zvěsti o duchovním partnerství a my jsme se v tom pěkně plácali. Byly to velmi bouřlivé roky po odchodu mého druhého manžela, kdy euforii střídal smutek a zklamání. Vztahy s muži jsem nazývala duchovním partnerstvím, kdy jsem se mužům ukazovala jako zcela samostatná a plná energie. Vlastně jsem jim dávala najevo, že potřebuji jen jejich energii pro duchovní růst. A že všechno týkající se existenčních záležitostí jsem schopná zajistit sama nebo že se to prostě naučím. Během 1 roku jsem měla několik milenců, což jsem vůbec neplánovala a pořád jsem doufala, že ten další už bude ten pravý. Pokud jsem navštívila duchovní setkání, vrhali se na mě muži jako na nositelku čisté ženské energie. Něco takového se ve mně probouzelo, ale ještě jsem neuměla s tou proměnou nakládat. Kamarádky mi množství ctitelů záviděly, ale já se šťastná necítila. Byla jsem v tom období velmi přitažlivá, protože jsem žila ve svobodě. Tento fakt je pro mě životně důležitý. Mohla jsem si užívat obdivu, ale brzy jsem pochopila, že od mužů potřebuji i materiální zajištění a stálou oporu. A i oni začali naslouchat tomu, co v sobě máme od počátku věků zakódováno. Byli to muži v tu chvíli slabí, kteří potřebovali posílit svou mužskou polaritu a skrze mě mohli pochopit, co se od muže očekává. Je totiž naprosto přirozené, že muž ženu ochraňuje, materiálně zajišťuje a tvoří pro ni a žena ho obdarovává svou krásou, láskou a inspirací. Není to žádný obchod, je to vzájemné obdarovávání v oblastech, ve kterých dávat umíme a můžeme. A tak i muž v roli milence je povinen ženu chránit a pomáhat jí, i když s ní nežije ve společné domácnosti. Nechci tím říci, že každá žena nutně finanční pomoc potřebuje. Může dostávat tučné výživné, či mít dobře placenou práci. Milenec by měl i přesto být připraven pomoci, kdyby to bylo zapotřebí, měl by se zajímat, co žena prožívá a přinejmenším být opravdovým přítelem, který jí ve společnosti nezapře.

Zmíním zde ještě jednoho významného muže v mém životě, se kterým jsem žila první své novodobé partnerství bez sexu. Byl jím můj "rudý" bratr a to ne kůží, ale vlasy. V té době jsem k sobě hodně přitahovala mladší muže, kteří byli velmi duchovně otevření. Setkávání se mnou je velmi obohacovalo. S tímto "zeleným lesním mužem" jsme se setkávali v době, kdy jsem už měla mužů "po krk", ale pomoc od nich jsem potřebovala. Jezdíval mi na pomoc jako rytíř, aniž bych ho obdarovávala v sexuální oblasti. Když jsme spolu šli po ulici, vypadali jsme jako sourozenci. My jsme ale po ulici moc nechodili, chodili jsme do lesa. Byl to lesník a učil mě znát jména lesních květin. Oba jsme byli "blázni" do Keltů a vypadali jsme jako Irové. Tento muž mým milencem nikdy nebyl, protože již zpočátku věděl, že by mi pravidelnou oporou být nemohl. Byl ale úžasným přítelem, který mi několikrát materiálně i finančně pomohl v těžké chvíli. Jednou za mnou přijel i o půlnoci. Milovala jsem ho, ale jinak. Přátelství mezi mužem a ženou existuje. Možná ale jen tak, že se ti dva nevidí každý den. Je úžasné, když muži dokáží pomáhat, i když nemají vidinu sexuální odměny, ale pokud žena dává sex ráda, není v tom problém. Chtěla jsem naznačit, že pokud žena potřebuje pomoci, nemusí nutně dávat sex, když k tomu nemá sílu. I tak se najde muž, který jí přijde na pomoc.

Rozpuštění bolesti z minulosti

18. dubna 2014 v 18:41 Partnerství jako lék
Od dětství na nás působí spousta vlivů, které utvářejí náš vztah k druhému pohlaví. Můžeme se pak v dospělosti chovat jako naši rodiče nebo právě naopak. Zlobíme se na rodiče, že nám dali špatný vzor, zlobíme se na milence, že nás nechápou a zlobíme se na nás samotné, že děláme stále stejné kopance. Ve všech těchto případech se láska někam ztratila. Začněme od dětství. Naši rodiče byli také někdy dětmi. Jejich dětství nemuselo být právě nejlepší. Pokud nedostávali lásku, pravděpodobně ji v dospělosti složitě hledali. Možná jste nebyli plánovaní, možná měli finanční nebo zdravotní problémy. Možná bylo jejich partnerství plné bolesti. A tohle měl být dobrý základ pro ideální lásku ke svému dítěti. Dnes už nemůžeme dělat nic jiného, než svým rodičům odpustit a přijmout své dětství takové, jaké bylo. Pohlaďte je v duchu jako malou holčičku a malého kluka. Možná pocítíte jejich zoufalství, samotu a strach. Dejte jim v duchu tu lásku, která jim tehdy scházela. Nemuseli vám ubližovat vědomě. Možná jim jejich rodiče lásku nedali, a tak to ani neuměli. Řekněte jim, že jim děkujete za všechno dobré, co pro vás udělali. Řekněte si nahlas, že jim odpouštíte. Opakujte to. Nechte svou bolest potom odejít. Nemusíte se s rodiči dále stýkat, ale nechte odplynout tu minulost. Přestaňte mluvit o tom zlém, co se stalo. Mluvením to nezměníte, nechte to odejít. Bolest uchopte do dlaní a pošlete jí po vodě nebo jí odhoďte hodně daleko. Řekněte všechno bolestné do dutého kmene stromu. Udělejte si nějaký rituál, bolest vytancujte, běžte si zaběhat, projít se do lesa, posaďte se u ohně nebo malujte. Můžete také napsat na papír, co rodičům odpouštíte a papír potom spálit. Můžete taky ten papír poslat po řece. Věnujte tomu čas.
Vzpomeňte si také na všechny své sexuální partnery. Neříkejte, že na ně nechcete vzpomínat. Je třeba bolest uchopit, střetnout se s ní, aby mohla odejít. Ačkoli některé vztahy skončily špatně nebo byly povrchní, může v nich vězet klíč k dalšímu krásnému vztahu. Pokud starou bolest nepustíte, nemůže přijít nová láska. Máte srdce plné té staré a je třeba udělat místo pro novou. Berte v duchu jednoho partnera po druhém a pokud to víte, uvědomte si, jaké měl dětství a vztahy před vámi. Nezlobte se na něj, pokud vám nebyl schopen dát to, co jste od něj očekávali. Vzpomeňte si na něco hezkého, co jste spolu prožili. Poděkujte za to. Nebude vám pak připadat tak špatný. Odpusťte mu bolest, kterou vám způsobil a vřele ho v duchu stiskněte v náručí. Řekněte mu- propouštím tě s láskou ze svého života. Znovu tomu věnujte nějaký čas. Můžete to opakovat tak dlouho, jak to bude třeba. Každý z těch lidí si to zaslouží. Není to jen člověk, je v něm Bůh, všichni jsme z jednoho zdroje. A zasloužíte si to hlavně vy. Musíte se přestat trápit a nechat odejít minulost, aby mohlo přijít něco krásného.
Představte si nyní současného partnera. I u něj si vybavte prostředí, ze kterého vyšel. Poděkujte mu v duchu za všechno, co pro vás stále dělá. Řekněte mu, že si toho moc vážíte. Partner je vaše současnost. Nemůžete ho jen tak pustit ze své mysli. Vypusťte jen bolest z minulosti. Napište si na papír vše, co byste chtěli změnit a partnerovi to řekněte. Myslím tím vyloženě rozhovor. Mluvte upřímně, ale bez výčitek. To, co vám partner doteď udělal, jste si nechali líbit. Pokud vám partner ubližoval, vy jste to také dovolili, takže nyní už to nedovolte. Řekněte mu, že tohle a tohle už nebudete nadále dělat. Na to rozhodnutí máte právo. Podmínkou partnerství není být kdykoli k dispozici jako nějaká věc. Šok možná vyvolá hádku nebo zastaví komunikaci. Lidé obecně nechtějí přijmout nějaké výtky a brání se změnám. Ona je to vždy práce. Práce na sobě, na vztahu, na novém myšlení. Buďte trpěliví a neútočte s náročnými rozhovory neustále. Ukončete však rezolutně to, k čemu už se nechcete vrátit. Potom se snažte změnit sebe- mějte se rádi, dbejte o sebe, dělejte si radost. Svým pozitivním myšlením nakazíte okolí. Váš partner potom může změnu uvítat. Pokud si partner najde rychle nového sexuálního partnera, se kterým jede dál ve starém stylu, respektujte jeho rozhodnutí. Alespoň se ukázalo, co jste pro něj znamenali. Do nového vztahu nepospíchejte. Počkejte se sexem, až k novému partnerovi budete cítit hlubokou lásku.

A nyní se dostávám k tomu nejdůležitějšímu- k vám samotným. Ze své zkušenosti vím, jak je těžké odpustit sobě špatná rozhodnutí. Stoupněte si před zrcadlo a dlouze se na sebe podívejte. Někdo nesnese ani tento pohled do svých očí. Již tento přímý střet s naší duší je náročný. S pohledem do očí vyslovte zdrobněle své jméno, jako byste byli malé děti. Potom si řekněte: " Velmi tě miluju. Velmi si tě vážím za všechno, co jsi v životě dokázal- la. Odpouštím ti všechna špatná rozhodnutí. Nechci, aby ses nadále trápil- la. Jsi nádherná bytost a zasloužíš si mnoho lásky". Pokud se vám chce plakat, nechte slzami bolest odejít. Kupte si dárek nebo si jinak udělejte radost nějakým pěkným zážitkem. Toto bývá nádherným rituálem, oslavou, kdy lidé získají opravdovou sílu ke změnám. Jen vy sami nyní máte veškerý potenciál k tomu, abyste začali žít jiný život. Nemíchejte do toho nikoho zvenčí. Nestavte své štěstí na tom, že to musí být s tímto člověkem a na tomto místě. Otevřete se novému a vesmír vám vybere vhodného partnera, vhodný domov i práci.

Přirozené sexuální chpvání

18. dubna 2014 v 18:39 Partnerství jako lék
Ve svém sexuálním chování kopírujeme své rodiče. Jedeme ve vzorcích, které nám rodiče po celé dětství ukazovaly a ať chceme nebo ne, často se cítíme být v jejich kůži. Anebo "najust" děláme všechno obráceně, ale přitom na rodiče často myslíme. To, co rodiče nezvládali, k nám stejně přijde jako výzva, zda to my, jako jejich potomci, již dokážeme. Velmi na nás působí i to, zda v nás rodiče posilovali přirozenou polaritu našeho pohlaví. Zda jsme se cítili rodiči přijímaní s tím, jak vypadáme a jak se projevujeme. Pokud dívenka celé dětství poslouchá, že se nevdá kvůli silným stehnům a chlapec je srážen svým otcem kvůli své nešikovnosti, může je to poznamenat na celý život. Moje maminka byla citově na otci závislá a nedokázala si sama dát svou hodnotu. Stále se posuzovala podle toho, jak je jí projevována náklonnost zvenčí. Čím více upozorňovala na to, že není uspokojena, tím více se jí otec vzdaloval. Neuměla dát lásku sama sobě a tím pádem ani mě. V manželstvích jsem se cítila být v její kůži a kopírovala jsem její vynucování pozornosti. Lásky zvenčí se mi ale nedostalo, dokud jsem si jí nedala sama. Dodnes se učím rozbourat sebeláskou zdi starého smýšlení, aby i moje dcery již mohly být v partnerství šťastné.
Jak se vlastně mají k sobě muž a žena chovat, aby mohli být dlouhodobě spolu a dávali dobrý vzor svým dětem? Žena je Bohyní, která vztah utváří tak, aby oba byli obdarováni. Pokud si toto uvědomí a utváří ho s láskou, jsou v něm oba spokojeni. Muž je ochráncem své Bohyně a je připraven splnit její přání, pokud ovšem žena není intrikánkou a situace nezneužívá ke svému prospěchu. Oba by se neměli snažit plně pochopit své nastavení, protože to není možné. Jsou také zodpovědní jen za svou půlku vztahu a neměli by druhého nutit ke stejným názorům. Obecně je známo, že mužovy potřeby jsou jednodušší, v mnoha případech mu od ženy stačí ke štěstí pochvala, dobré jídlo a sexuální uspokojení. Nová generace mužů mívá i stále se zvyšující duchovní potřeby, které chce se ženou sdílet. Ženiny potřeby bývají velké a různorodé. Muž není schopen je stále naplňovat, ani je neumí intuitivně vycítit. Velkým problémem žen bývá neustálé očekávání, že muž "se dovtípí." Ve skutečnosti je třeba muži jasně sdělovat, co žena potřebuje. Velká potřeba lásky by se měla u ženy začít uspokojovat sebeláskou a ne jen skrze muže, který potřebuje mezi projevy lásky přestávky na svůj život. Představte si situaci, kdy muž býval dříve v bitvách nebo na lovu několik měsíců. Žena se mezitím věnovala sobě a toto odloučení bylo pro ni zcela přirozené. V minulém století muž odcházel za prací také na delší dobu. Ženy by se i dnes měly učit být rády samy a dát lásku sobě.
Muž bývá k ženě nejčastěji přitahován sexuální touhou. Žena nesmí mít toto muži za zlé, neboť je tak od přírody naprogramován. Jejich sexuální přibližování by mělo probíhat tak, že žena očima a úsměvem dává muži najevo svou přízeň. Nevěší se mu krk, nebombarduje ho milostnými zprávami ani výčitkami. Muž má svá období, kdy potřebuje být sám a žena by si neměla neustále vynucovat projevy lásky. Fyzicky by se měl muž naopak přiblížit k ženě, něžně se jí dotýkat, šeptat jí "do ouška" a podnítit její touhu. Pokud toto dokáže, dostane se mu i vytouženého častějšího sexu. Krásně to vykresluje scéna z historie, kdy žena po dvoření muže upouští kapesníček, muž jen zvedne a políbí. Později poklekne a s úctou políbí ženinu ruku, přehodí jí plášť přes ramena či pro ni utrhne květinu. Opravdový muž je také stále připraven ženu ochránit a nosí sebou zbraň. V žádném vztahu neuškodí i dnes tato gesta plná úcty. Žena se stává žádoucí, pokud se chová jako Bohyně. Je sebevědomá, nechává se dobývat, pečuje o sebe a žije si svůj život. Nežije skrze muže a pro muže. Je potřeba muži dát najevo, že je potřebný, ale má i svou svobodu. Není psem na provázku, ale statečným rytířem schopným velkých činů. Není ani ženě podřízen, pohlaví jsou rovnocenná, a tak jak může být žena ve vztahu Bohyní, on pro ni může být Bohem.

Pokud se takto oba k sobě přibližují, sexuální akt potom vede žena, která učí muže, aby jí při milostných hrách projevoval lásku. Pokud nedá najevo své potřeby, muž není schopen vycítit, jak se má chovat, aby žena z jeho chování byla citově naplněná. Projevem lásky tedy není fakt, že si jí muž vůbec všimnul a vybral si jí ke svému uspokojení namísto jiné. Muž by měl vědět, že při spojení s Bohyní přijímá mnoho inspirující energie. Sex potom přestává být něčím živočišným, vhodným jen pro plození dětí či vyprázdnění pohlavních žláz. Sexuální energií se velmi obohacujeme a naše kladné vlastnosti či momentální naladění přecházejí na našeho partnera. Pohlavní styk je úplným energetickým spojením milenců a je jinými technikami milování nenahraditelný. Orální sex a jiné způsoby milování jsou příjemným vyjádřením lásky, kdy dochází k mísení energetických obalů těl milenců. Schopnost dávat a přijímat energii během milování velmi prověří náš vztah a během let se v tomto umění můžeme závratnou rychlostí zdokonalit. Učíme se "vědomému" dávání a přijímání, kdy by mužova erekce či ženina touha neměla poklesnout kvůli pohledu do očí a vědomému myšlenkovému napojení na toho druhého. Sexuální fantazie, kdy do milování bereme sebou své idoly a scény z pornofilmů pak nemají v našem vztahu místo. Orgasmus přichází ve chvíli, kdy je celé naše tělo rozvibrováno energií toho druhého a upřímně se z toho raduje. Toto naplnění tělesné schránky druhého absolutní láskou, kterou jsme schopni dát, může trvat pár minut i hodiny. Není tu podmínka "čím déle, tím lépe". Důležitý je pocit po milování, který by měl být plný příjemného opojení.

Uzdravování krizí v partnerství

18. dubna 2014 v 18:37 Partnerství jako lék
Chci psát o lásce a o bolesti, které jdou často ruku v ruce a mnohé si způsobujeme sami. Považujeme za lásku to, co láskou není. Mnohdy je to citová závislost nebo sexuální posedlost. Sex považuji za krásnou a zároveň složitou součást života. Je to prostředek k vyjádření lásky. Je to také oblast, kde se projevuje naše osobnost, vztah k nám samotným i k druhému pohlaví. V něčem se můžeme přetvařovat, ale sami víme moc dobře, když něco není v pořádku. Mlčet a dělat, že se nic neděje, je jako nepřetržitě foukat do balónku. Pokud se problémy neukáží přímo při milování, ukáží se v brzy v partnerské krizi nebo onemocněním intimních orgánů. Kolo života se otáčí stejně jako kolo roku. To znamená, že nemůžeme být stále na vrcholu štěstí. V životě se střídá euforie se stavem klidu, kdy vrcholné zážitky vstřebáváme. Partnerské krize jsou proto normální součástí života. Je třeba být trpěliví a všemu dát čas. Vše jde vylepšit pouze s láskou, ne s přehlížením našich pocitů. Myslíme si, že nemáme čas pořád něco řešit, když chodíme do práce a vychováváme děti, ale nedostatek lásky je vždy destruktivní a po čase nás nepříjemně překvapí.
Miluji muže. Měla jsem více sexuálních partnerů. Do vztahů jsem vcházela "rovnýma nohama" a stále se lehce zamiluji. Prožila jsem s nimi krásnou tělesnou přitažlivost s bušením srdce i hluboká přátelství. Prožila jsem i obohacující sex, plný oboustranné lásky a přijetí toho druhého. Byly to krásné prožitky, které se projevovaly pocitem absolutní blaženosti a opojení druhým po milování. Pro každého člověka je přirozené, že tyto prožitky chce prožívat stále. Děláme "psí kusy", abychom si udrželi partnera, na kterém jsme citově nebo sexuálně závislí. Pokud bychom ho opravdu milovali, dali bychom mu svobodu. Často říkáme, že "jsme do někoho blázen". To je přesné vyjádření buď hormonální reakce mozku na počátku vztahu nebo závislosti na energii druhého. Pokud energie proudí z obou stran, býváme velmi šťastní. Toto období nemůže trvat celý život, ale můžeme se do něho se stejným partnerem často vracet. Pokud jednou okusíme krásnou energii toho druhého, může se nám stát drogou. Čekat, až na nás ten druhý bude mít opět "chuť", bývá velmi těžké.

Někdy se stane, že ten druhý už nechce nebo nemůže dávat. To je zkouška našeho vztahu. Pokud jsme závislí, reagujeme velmi podrážděně, dokonce můžeme druhého začít nenávidět. Bývá to např. ve chvíli, kdy se druhý blokne a dává jen jeden. Ten blok na jedné straně také může být již od počátku vztahu. Vizuelně se to lehko pozná z toho, že jeden z partnerů ztratil na kráse, rychle přibral, je stále unavený nebo celkově zestárnul. Potom dochází k vysávání druhého. Stává se to často ženám, které při sexu velmi dávají svou energii a muži se chtějí jen tělesně uspokojit. Nedostatek lásky k sobě a odevzdání druhému se projevuje např. stále chybějícím orgasmem ale i příliš rychlým vyvrcholením. Také tím, že jsme po sexu nepříjemně podráždění a unavení. Muž spokojeně usíná a žena se cítí zneužitá. Sex do vztahu patří a nelze jen vynechat. V partnerství je důležitou součástí života. Mnozí lidé slepě chtějí své tělesné uspokojení. Odmítání sexu pokládají za zradu. Nevěří na nějaké energie a prostě chtějí naplnit manželské závazky. Např. muž, který existenčně ženě pomáhá, sex automaticky očekává. Pokud ovšem ženě bere její sílu, může se stát, že žena buď vážně onemocní např. rakovinou dělohy nebo si najde dávajícího milence, aby měla z čeho muži dávat energii. Správným řešením by měla být komunikace a zaměření se na obnovení lásky a úcty k druhému. Pokud nejednáme s láskou, brzy přijde krize a pak možná i rozchod. Jsme lidé, a tak každý rozchod bolí. Největším důkazem lásky ovšem bývá nechat druhého odejít. Je to rozhodnutí vašeho partnera, za které si nese odpovědnost. To samé platí, pokud ze vztahu odcházíme my. Rozvod není žádná ostuda ani neexistuje žádný limit počtu partnerů, který je povolen. Jde o to, že vždy si zodpovídáme za to, zda setrváme celý život v jednom nefunkčním vztahu nebo jdeme z jednoho vztahu do druhého. Obojí může ubližovat našim dětem, pokud jim ukazujeme, že se nemáme rádi. Je důležité, aby vás děti stále vnímali jako milující, sebevědomé a optimistické bytosti.

Rady pro uzdravení v sexuální oblasti:

18. dubna 2014 v 18:35 Partnerství jako lék

- kolik lásky jste schopni pocítit k sobě, tj. i ke svému tělu, tolik jste schopni jí i dávat. Pravidelně pečujte o své tělo, hýčkejte se a nebraňte se autoerotice. Plně se oddejte krásným pocitům, nelitujte času stráveného laskáním či hlazením svého těla.
-erotikou není jen nahota těla, je jí i myšlenka, pohled, políbení a dotek spojený s touhou. A tak často vlastně můžete prožívat vzrušující okamžiky, aniž to plánujete. Vždy jednejte s láskou k sobě i druhému. Buďte zodpovědní, ale pamatujte také na to, že potlačená touha plodí nemoc.
-mluvte o tom, jak se cítíte v partnerské i milenecké roli. Kdykoli se cítíte špatně, zastavte zaběhlý řád a situaci řešte nebo si dejte nejprve přestávku.
-chybějící erekce u muže či orgasmus u ženy není důvodem k přerušení či ukončení milostného vztahu. Dávejte si navzájem lásku tak, jak v tu chvíli můžete. Skutečná láska si nedává žádné podmínky.
-nikdy nezneužívejte partnera jen k tělesnému uspokojení, ačkoli s ním máte špatný vztah. Nejprve druhému odpusťte. Sex je vždy projevem lásky.
-pokud se vám líbí ubližování sobě nebo druhému- tj. např. dušení, bití, znásilňování, jste homosexuální nebo vyžadujete skupinový sex, jste nemocní. Musíte se uzdravit a ne hledat stejně nemocného člověka. Takovéto projevy jsou zneužíváním sebe i druhých.
-pokud se vám některé praktiky hnusí, nedělejte je z "lásky" k partnerovi. Mějte úctu sami k sobě, nenuťte se a nepřemáhejte ze strachu, že přijdete o partnera, dům či děti. Jen vy máte právo rozhodovat o svém těle.
-pokud jste z minulosti zranění, např. zneužitím, nevěrou nebo rozchodem, buďte trpěliví a poproste partnera o totéž. Tyto bolesti se uzdravují léta, neznamená to ovšem, že si nezasloužíte lásku. Druhé pohlaví za svou bolest netrestejte.
-pokud vás partner citově a sexuálně neuspokojuje a vy jste neustále zklamaní, neřešte situaci příležitostnou nevěrou. Jen si ublížíte. O problémech mluvte, buď se něco změní nebo se vám rozchodem uleví.
-pokud není dlouhodobě možná žádná komunikace k nápravě vztahu, partner nechce nic měnit a má již třeba nový vztah, trápíte se a nikam to vedete, nečekejte a partnerství ukončete.
-orgasmus ani častý sex není ukazatelem kvality vztahu. Ukazatelem je pocit z přítomnosti druhého- pokud se cítíte být obdarováni energií druhého- "nabíjí vás" a hladí svou pouhou přítomností, vy mu dáváte rádi, energie mezi vámi proudí přirozeně a spontánně- prožíváte dobrý vztah.

Role muže a ženy ve společnosti

18. dubna 2014 v 18:33 Partnerství jako lék
Po doznění poválečné krize v minulém století, kdy ženy zastávaly mužské pozice, zůstala pak většina žen s dětmi v domácnosti. Nyní se znovu zvedá vlna samostatných žen chtějících muže zastoupit. Mladé dívky dnes běžně bydlí samy v bytě a vydělávají větší peníze nežli muži. Nápadníci s nižším příjmem jsou pro ni potom bezcenní. Taková žena zůstává často i bezdětná. U mužů stoupá strach o uživení rodiny a též se rozhodují pro sólovou dráhu životem. Všechno je nějak naruby. Téměř vymizely různé svátky a rituály oslavující či podporující plodnost, jako bylo např. skákání přes oheň na svatého Jana, sbírání devatera kvítí, trhání "barborky" nebo tanečky kolem májky. Přitom to není zas tak dávná historie. Obyčeje, které jsou dnes lidem k smíchu, byly pro zdravý pohled na sexualitu velmi důležité. Děti již odmala vnímaly na vesnici páření zvířátek i slavnostní namlouvání u lidí. Staří lidé se spokojeně usmívali v koutku hospůdky, když vídali k sobě tisknoucí se dvojice při tanci. Věděli, že chování mladých je přirozené a i stáří má svou krásu.
Dnes sílí hlad po znovuzrození těchto obyčejů. Znám několik milých občanských sdružení, která usilují o uzdravení rolí muže a ženy ve společnosti. Měla jsem možnost navštívit např. Zahradní dvůr Listen u Nymburka. Je to sdružení přírodních lidí s duchovními potřebami. Zahradní dvůr je vlastně velkou překrásnou zahradou s různými zákoutími. Je tu kout pro meditaci u rybníčku s velkou vrbou, jejíž vlasy se koupou ve vodě. Jsou tu kouty pro tance žen, hry dětí i realizaci mužů. Zahrada má okrasnou i užitkovou část. Tam se konají slavnosti, které se velmi podobají těm v dávnověku. Bohyně období, které se uzavírá, předává vládu bohyni nové. Součástí slavností je jarmark z výrobků dělaných "na koleně", různé přednášky, poradenství a kurzy. Moc se mi líbí, že muži si mohou např. zastřílet z luku a ženy něco ušít. Těmito činnostmi se přirozeně posiluje polarita pohlaví. Je potom zcela přirozené, že muži tam bývají vousatí a ženy chodí v dlouhé sukni. I oblečení a vzhled samozřejmě napomáhá uzdravování. Muži přijímají energii z kosmu. Proto mužský postoj při indiánském tanci je s rukama vzhůru a dupáním do Země. Ženy přijímají energii ze země a při tanci krouží boky- symbolem své plodnosti a přirozené sexuality. Sukně tedy není projevem cudnosti, ale trychtýřový tvar oděvu je pro ženu přirozený. Pro muže jsou naopak vzrušující vlnící se boky v dlouhé sukni, nežli žena obnažená nebo nasoukaná do těsných kalhot.

Přirozené je i to, že žena se projevuje v domě a muž vně domu. Znamená to, že i dříve býval muž často mimo domov. Je to jeho role- zajistit rodině přežití lovem, obchodem nebo lupem a ochránit ji v čase války. Ženina role je u rodinného krbu. Její teplý klín symbolizuje rodinný krb. Žena bývala pověřena udržováním ohně a přípravou jídla. Také se starala o děti. Děti se již odmala učily dovednostem, které od nich byly v dospělosti vyžadovány. Pokud byl otec dlouho na cestách, ženě s výchovou dětí pomáhali všichni z rodového klanu. Nebyl důvod být stále ve střehu, že dětem hrozí nebezpečí, neboť žily v souladu s přírodou. Dnešní společnost se snaží tuto oporu v rodinách bez otce naplnit sociálními dávkami a různými nadacemi. Vznikají také rodinná či alternativní centra, o kterých mnoho lidí neví nebo k nim ještě nemají důvěru. Já sama se velmi ráda připojuji k těmto aktivitám, kde spolu lidé otevřeně mluví, pracují spolu a vzdělávají se. Chci ke společné tvorbě a spolupráci s ostatními povzbudit i vás.

Menstruace jako oslava ženství

18. dubna 2014 v 18:30 Partnerství jako lék
Asi budete překvapeni, že k tématu partnerství patří i menstruace. Ta bývá považována za ryze ženskou záležitost, ale dříve její posvátnou funkci dobře znali i muži. Hormonální antikoncepcí dokonce dnes menstruace zcela mizí. Všichni jsou spokojení, protože žena může kdykoli souložit a odpadá její "divné" chování. Přitom je tak důležité, aby si žena uvědomila, že je součástí opakujících se rytmů přírody. Roční cyklus 4 období roku, závislý na postavení Slunce a 4 měsíční fáze byly dříve posvátné. I menstruace byla posvátná pro udržení plodnosti i síly ženy. Bylo naprosto přirozené, že menstruující ženy odcházely za vesnici, aby tam spolu pobývaly. Periodu určoval měsíc a žena, která byla spjata s přírodou, menstruovala za novoluní. Cykličnost ženy bývá dnes považována za něco, co se musí vydržet a je to téma mnoha vtipů. Ve skutečnosti je kolísavost nálady ženy nezbytná. Její proměnlivé nálady během cyklu jsou potřeba, aby znovu objevovala svou skrytou sílu k inspiraci mužů. Také se v té době setkávala se staršími moudrými ženami, které mladší vyučovaly přirozenému náhledu na intimní oblast. Sex v období menstruace byl zapovězen, protože muži věděli o ženině dočerpávání energie. V té době se také žena čistila od emočního odpadu, který do sebe mohla přijmout i při styku s mužem. A tak každý měsíc povstala nová znovuzrozená Bohyně. Muž mohl být v sexu obdarován jen tehdy, pokud měla pro něj žena sílu, což bylo hlavně v době úplňku, kdy také vrcholí emoční náboj.
V souvislosti s tímto tématem se po celém světě rojí ženská setkávání oslavující ženinu cykličnost. S velkou úctou jsem se v jednom období svého života ujala role provázení ženských kruhů. V těchto kruzích jsme rozebírali intimní témata, vítali mezi sebe mladé dívky a posilovali jsme se různými obřady. V žádném případě se nejedná o obřady se zvrhlou sexualitou. Naopak přistupujeme jedna k druhé jako k Bohyni. Je na každé z nás, jestli se dokáže tak cítit. Pokud ano, tato žena celá rozkvete. Když jsem objevila svou krásnou ženskost v podobě nezkrotné Amazonky, začala jsem velmi přitahovat muže. A to i s tělem po pěti porodech. Nejsem v sexuální oblasti zcela uzdravená, učila jsem se společně s jinými ženami a stále v tom pokračuji. A muže jsem přitahovat nepřestala. Je to proto, že všichni muži po této energii podvědomě touží. Bojí se té dávné síly, ale velmi je přitahuje. Je dobré pomáhat mužům rozpouštět jejich strach a nebát se být onou krásnou přirozenou čarodějkou. Z tohoto období musím uvést jednu velmi úspěšnou meditaci, která ženám velmi pomáhala a kterou stále používám pro sebe. Představuji si v ní pořádného chlapa, jak kráčí ke mně. Normálně bych se už rozběhla a objala ho, ale já to vydržím a nechám ho přijít až ke mně. Ani pak ho neobejmu, ale počkám, až to udělá on. Potom mu to vřele vrátím. Toto je představa, kterou jsem vymyslela a při které se mnoho žen rozplakalo. Kolikrát už běžely muži v ústrety a poté si jen vzaly od muže zpátky svou energii…Kolikrát muž objal jen proto, aby měl doma klid, ale vlastně se mu vůbec nechtělo…Ženy, učte muže vědomě dávat a ochraňovat. Pokud se k vám takto přiblíží, budou úžasnými milenci i partnery.

Bohužel existují stále i "zlé čarodějnice." Zlými čarodějnicemi jsou ženy, které vědomě zneužívají své síly. Svou destruktivní energií dusí osoby kolem sebe. Nemusí vůbec provádět žádné čáry. Myšlenky jsou samy o sobě magií. Pokud chceme druhého poškodit a on se nebrání, může i zemřít. Takové případy se stávají, pokud staré ženy závidí mladým jejich krásu, mohou to být nenávidící snachy nebo opuštěné manželky. Tyto ženy vědomě ve formě své "spravedlnosti" nebo pomsty někoho ničí. To znamená- přejí mu celým srdcem zlé. Protože berou soudy do svých rukou, trest je nemine. Zlo se obrátí proti nim. Samozřejmě tomuto myšlení mohou propadnout i muži, ale ženy bývají důmyslnými intrikánkami. Dejte si tedy dobrý pozor na své myšlenky, kterými můžete zničit druhé i sebe!

Co se od nás v partnerství vlastně očekává?

18. dubna 2014 v 18:27 Partnerství jako lék
Naše role jsou odedávna dané. Povinností muže je zplodit potomstvo, ochraňovat a tvořit. Povinností ženy je rodit děti, opečovávat a inspirovat. Protože muži dnes již neloví ani nebojují, nemohou plnit přirozeně svou roli. Jejich schopnost plodit a tvořit se snižuje. Ženy zase převzaly zodpovědnost za ochranu a uživení rodiny. Zabývají se tím, čím nemají, tudíž se snižuje jejich schopnost být onou krásnou vílou inspirující muže k rytířským činům. Jedná se o celkovou destrukci tkz. civilizovaného světa. Je pravdou, že v minulosti se celé vesnice ocitaly bez mužů, kteří zemřeli v bitvách. Mužská energie pak ovšem znovu ožila v jejich synech, protože matky je vyučovaly jejich pravé úloze. I dnes leží obrovská odpovědnost na matkách a partnerkách, protože utvářejí duchovní smýšlení národa. I velcí vůdci, králové a prezidenti byli ve skutečnosti vedeni svými milenkami, takže bitvy bývaly kvůli ženám a pro ženy. Z lásky žen muži čerpali sílu, měli pro co bojovat a pro koho tvořit. Když si toto ženy uvědomí, snad přestanou být tkz. "slepicemi"- tj. dívat na bezcenné telenovely, scházet se u rozhovorů "o ničem" a skupovat množství věcí, které vlastně nepotřebují.
Další věcí, kterou je třeba změnit, je ukončení vnímání partnerství jako vlastnictví druhého člověka. Byli jsme nuceni vnímat lásku jako závazek na celý život. Jako slib věrnosti, který směli porušovat jen muži. Žena v minulých stoletích musela tolerovat nemanželské děti, ale sama nesměla svou volbu projevit. Naproti tomu ještě dnes si v některých přírodních kmenech ženy volí otce pro své potomky. Je to zcela přirozené chování, kdy i samice ve volné přírodě si vybírají mezi několika samci. Pokud si žena z kmene za čas zvolí jiného, bývalý muž může o svou roli bojovat. Ale pokud prohraje, je vděčný, že mohl i jen na čas chránit, tvořit a být ženou inspirován. Vzdá se svého postavení, protože ví, že v přírodě vše podléhá změně a nic nemůže být navždy. Nyní se i my učíme žít ve všech oblastech života v přítomnosti. Nevlastnit nic a nikoho na celý život. Umět se vzdát vztahu i majetku. Na druhou stranu je dobré něco vlastnit a spravovat to dobře, aby naše země vzkvétala a naši potomci měli naději na lepší život. Jde o radost z užívání si radosti ze života a tvorby krásných věcí, ne o křečovité vlastnění např. majetku po rodičích za každou cenu.
Život v lidském těle si žádá uspokojování různých potřeb jako je např. jídlo, sex, oděv a teplo. Tyto potřeby jsou přirozené. Nepřirozený bývá způsob, jak tyto potřeby uspokojujeme. Jako součást Boha bychom se neměli nijak prodávat ani zneužívat druhé, abychom si komfortní život udrželi. Hleďme tedy na sebe i na druhého jako na samotného Boha a naše vztahy se zákonitě změní k lepšímu. Pokud nějaký vztah nefunguje a my z něj oba nechceme odejít, dejme mu nová pravidla, která budou bližší opravdové lásce. Obecně platí, že i když zůstaneme s jedním partnerem, za pár let je z něj jiný člověk a to tím více, čím se změnily okolnosti vztahu a to např. nemocí nebo narozením dětí. Takže pravidla je třeba měnit vždy. Snad proto se říká, že "změna je život."
Člověka, žijícího ve zdravém partnerském vztahu, nepřehlédnete, protože zdravě vypadá. Takový člověk má čistou pleť, normální váhu, působí optimisticky a sebevědomě- těší ho žít. Je to ono "pravé" lidské štěstí, o kterém se píší pohádky. Muž a žena jsou protipóly, které se přitahují a dobíjejí opačnou energií. Mužský pohled na svět je také úplně jiný nežli ženský. Skrze pohled toho druhého můžeme vidět to, co bychom sami nikdy neviděli. Pokud dlouhodobě žijeme sólo, naše energie neproudí, stagnuje, muž je zatrpklý a žena hysterická. Ze smutku podléháme různým závislostem, které symbolizují hlad po lásce. Nemáme svůj vlastní život, a tak parazitujeme na jiných rodinách. Partnerství je v životě člověka naprosto přirozené. Muž je šťastný, pokud může chránit, tvořit a je oceněn za svou práci. Žena je šťastná, pokud může vytvářet krásný domov, je milována a cítí se v bezpečí. Zdravé partnerství se pak projevuje i na jejich dětech, kdy jim každý z rodičů ukazuje ten pravý vzor muže a ženy.

Během partnerství nastávají období, kdy není možné být plně citově či sexuálně výkonným z důvodu zranění, těhotenství, porodu, nemoci, zaměstnání nebo stáří. Přirozeně nastávají krize, kdy je třeba přizpůsobit se nastalým okolnostem. Někdy je samota nutná, abychom uzdravili bolesti, které už jsme nebyli schopni odpouštět nebo se vzpamatovali ze smrti partnera. Období přípravy na nový vztah bývá různě dlouhé. Když pospícháme za tělesným uspokojením, vztah brzy skončí. Ale i vztah tkz. rychlý, kdy se otevřeme pro lásku, může mít dlouhé trvání. Záleží na tom, kolik máme pro nový život sil a kolik jí má ten druhý. Pokud do partnerství jdeme s bolestí z minulosti, náš nový partner bude též zraněný. Stejné přitahuje stejné. Taková je většina dnešních vztahů, protože nejsme schopni žít bez lásky a skrze druhé pohlaví hledáme harmonii. Pokud máme děti z předchozího manželství, je začátek nové epochy ještě těžší. Nové partnerství se potom stává spíše komunitním soužitím, kdy není dobré "tlačit na pilu." Nejlepší je vytvořit volné společenství, kdy žádný člen nového uspořádání nebude nucený do nějaké role. Děti musí nového partnera ctít a respektovat, ale nemusí ho brát jako nového rodiče. Někdy je mnohem lepší být dobrým kamarádem, nežli nuceně zapadnout do nabízené role.

Co je to partnerství?

18. dubna 2014 v 18:24 Partnerství jako lék
Stává se, že lidé si dnes svobodu v partnerství vysvětlují po svém. Sexuální soužití více lidí, bisexuální orientace a tajné nevěry se považují za normální. Ovšem bůh "muže a ženu stvořil", tj. z jednoho celku a jen tito jsou připraveni skrze pravou lásku, která proudí a nikde se neblokuje, neštěpí, duchovně růst -doplňovat se. Kdybychom uměli druhého vnímat jako někoho nádherného a vznešeného, vypadaly by naše vztahy mnohem lépe. Když se podíváme na přírodu, všude vidíme řád. Tento řád by měl být i v lidském rodu. Od zvířat se lišíme duchovními potřebami. Žití v tlupě se střídáním partnerů je pro některá zvířata nezbytné k přežití. Nám ale nejde jen o přežití, jsme tu proto, abychom duchovně rostli. Vytvoření a udržení zdravého vztahu mezi mužem a ženou je mnohdy nad lidské síly. Pokud volíme vztahy příležitostné nebo chceme udržet zdravý sexuální vztah s více lidmi najednou, můžeme se dostat na samotné dno svých sil. Takové experimentování přináší nejdřív euforii a poté rozladění a vyčerpání. Většinou se potom někdo cítí zneužitý. Vím, že např. movití Keltové mívali více žen. Je možné, že se k této formě vztahu jednou vrátíme. Nyní si myslím, že jsme v této oblasti velmi nemocní a již uzdravení své vlastní sexuální polarity je velmi náročné. Toto téma souvisí i s homosexuálními páry. Tito lidé si v partnerském soužití dokáží dát mnoho lásky. Jejich duše je ovšem nemocná a jejich chování nepřirozené. Přesto jsem těmto lidem velmi nakloněna, mám je ráda a přijímám je takové, jací jsou. Je to nemoc jako každá jiná a ti, kdo je soudí, mohou mít ještě větší problémy v sexuální oblasti.
Počet našich jednotlivých partnerů během života nyní přestává být limitován společenským náhledem. My sami si zodpovídáme za to, kdy a nakolik k sobě dalšího partnera pustíme. Já sama jsem za svůj život měla již více partnerů, se kterými jsme žili v jedné domácnosti, ale nevidím to jako nějakou chybu či osobní selhání. Partnerství dnes může mít takovou podobu, jakou mu oba dáme. Ne takovou, abychom se líbili sousedům, rodičům, kolegům. Je třeba se předem na podmínkách soužití domluvit a během vztahu je popř. měnit podle toho, jak se vztah vyvíjí. Partnerstvím je vztah, který nás rozvíjí a duchovně obdarovává a s tím přichází také existenční zajištění či společná práce či výchova dětí. Není to soužití lidí, kteří jsou na sobě existenčně nebo sexuálně závislí, kdy vztah stojí na podmínce, zda žena dala sex a zda muž dal peníze. Většinou to tak je, ale takto je to špatně. V dnešním novodobém partnerství padají všechna tato "dávno psaná" pravidla. A tak partnerství může být vzájemnou pomocí a obdarováním bez podmínky pravidelného sexu či vyplácení peněz.

Kromě různých podob partnerství existují různé podoby přátelství a milostných vztahů. Pokud v nich jednáme s láskou a neřídíme se pouze prospěchářstvím a pudy, vždy nás velmi obohatí. Je možné mít partnera a přítele zároveň, pokud o sobě vědí a všem je v takovém vztahu dobře. Doporučuji ovšem mít sexuální vztah jen s jedním z nich. Opět bychom se měli nechat vést intuicí, ne strachem z toho, zda je náš vztah vhodný a nebudí pohoršení. Krásné milostné okamžiky bychom rádi prožívali stále. Musíme si uvědomit, že některé vztahy můžeme prožívat jen na chvíli. Bývají to nádherné vzrušující okamžiky, které nám berou dech. Uspokojivé milování, bušení srdce, romantické procházky, dárečky, oddych od vyčerpávající reality…Ovšem k realitě je nutné se vracet. Často nás to pomůže připravit na nějaké další životní období. Překotných pár měsíců vášně a radosti se promění v klid a zmoudření. Poděkujte z celého srdce za ty překrásné chvíle a nechte druhého, ať si také odpočine nebo může pomoci někomu jinému. Já sama jsem v této oblasti zažila velký posun. Učím se užít si v přátelství s muži každou chvíli. Neplánovat nic a nenutit jim své úsudky. Nesnažit se je spoutat a udržet u sebe. Je dobré být spolu, dokud nás to těší. Nevlastníme ani své vlastní tělo, natož cizí. A už vůbec nejde vlastnit srdce či duši člověka.

Žena-čarodějka

18. dubna 2014 v 18:23 Partnerství jako lék
Jako žena cítím velké bezpráví a utlačování ženství v historii ze strany církve. Žena byla pro svou přirozenou sexualitu ponižována a mnohdy byla brána jen jako majetek muže a prostředek k získání potomka. Katoličtí kněží se nesměli ženit, protože by byl majetek církve rozdroben mezi jejich děti. Nechci na tomto místě ovšem vůdčí katolickou církev odsoudit. Chci jí odpustit. A chci odpustit mužům, kteří byli vychováni v tomto duchu. Jménem inkvizice bylo vykonáno mnoho zlého. Mnoho moudrých žen bylo mučeno a zabito. Já sama jsem jednou z umučených "čarodějnic". A ještě v tomto životě mi bylo několika knězi řečeno, že mi sex kouká z očí a tudíž je ve mně ďábel. Moudrost přírody ovšem žije stále, protože je nezničitelná. A přirozená síla žen opět ožívá. Přesto, že bylo spáleno mnoho knih, v nás, v krajině, stromech a bylinách zůstalo všechno vepsáno. I proto nalézáme odpovědi jen díky procházkám lesem. Pobyt v přírodě přestává být pouhou turistikou. Lidé sami začínají objímat stromy, meditovat a provádět svoje malé obřady. Objevujeme prostor ve svém srdci, který po dlouhých staletích obnovuje svou činnost. Obnovujeme skutečné duchovní potřeby člověka.
Během 2 tisíciletí se z krásného poselství Ježíše o lásce stal nástroj pro ovládání lidí. Jsem přesvědčená o tom, že ani sám Ježíš bezpohlavní bytostí nebyl. V době, kdy jsem bývala horlivou katoličkou, jsem ho vnímala jako milence. Při modlitbách k němu jsem pak cítila nádhernou čistou mužskou energii. Postavou, kterou jsem namalovala do "mých" božích muk, kam jsem se chodívala modlit a nabírat sílu, je Máří Magdalena. Je tam jako symbol ženství a uzdravování ženské energie. Tato žena má ženské tvary, není onou bezpohlavní čistou pannou a nebyla jí ani Ježíšova matka Marie. Obě tu žily normální život se všemi jeho potřebami a byly pro Ježíšovu úlohu na Zemi nezbytné. Je známo, že pobývaly spolu, takže o důležitosti svých rolí moc dobře věděly. Ježíšův milostný vztah s Marií Magdalenou byl dokonalý. Ženská energie byla pro Ježíše v mužském těle naprosto nepostradatelná pro doplnění síly, která mu přirozeně chyběla. Nebyl tedy žádným panickým knězem, který by se ženskou energií poskvrnil.
Toto téma znečištění ženou je jednou z nemocných oblastí, kterou je nutno uzdravit. Žena ve skutečnosti muži velmi ve vztahu dává a její energie je pro něj žádoucí. V duchovním smyslu muže obohacuje svou intuicí, inspirací a smyslem pro krásu. Mnoho krásných děl vytvořil muž se ženou a pro ženu. Žena tedy není žádným nežádoucím stvořením, které je nutné přetvořit k mužskému obrazu. Žena je nejen obdařena krásným posláním rodit děti, ale je nyní také povolána obnovit harmonii a uzdravit lidské pokolení. Pokud v sobě žena objeví tuto posvátnou sílu, stává se onou přirozenou dobrou čarodějkou- nositelkou moudrosti, kterou dříve bývala každá žena naslouchající svému nitru.

Bohužel ani ženy nejsou bez viny a zneužívají mnohdy svého vlivu na muže. Ženy si uvědomují svou sílu, ale zacházejí s ní špatně. Zvláště vůdčí matky intrikánky vychovávají měkké slabé muže, kteří mívají v dospělosti problémy ve vztazích. Mnohé ženy zas od muže jen berou, užívají si materiálního dostatku, ale zpětně ho duchovně nijak neobdarovávají. I tito muži chřadnou a vědomí vlastnictví krásné ženy je přestává uspokojovat. Obecně je velmi těžké poznat, kde děláme chybu, protože jedeme ve vzorcích, které nám společnost dlouhá léta ukazovala. Zvykli jsme si zneužívat a být zneužíváni. Dokonce se nám to líbí. Ovšem kvůli mravní zvrácenosti již několik lidských populací vymřelo. Je na čase mnohé změnit.