Květen 2015

Hledání lásky

29. května 2015 v 14:27 O mé životní pouti

Chci se s vámi podělit o své životní zkušenosti, které považuji za největší bohatství uložené hluboko v mém srdci. O svých touhách a zklamáních neradi mluvíme, největší tajemství ovšem utvářejí náš život. Jsem žena, matka, a proto bude moje vyprávění spojeno s něhou, láskou a intuicí, tak, jak je to pro nás, ženy, přirozené. Budu vám povídat o mém znovuzrození, nové naději na štěstí, kterým jsem prošla již několikrát. Každý z nás jistě prošel nějakou nepříjemnou životní změnou. Pokud jsme trauma prožili jako děti, ovlivnily nás prožitky na dlouhý čas. Některé bolesti jsme schopni přijmout brzy, jiné vláčíme sebou jako křivdu po celý život. Teprve v dospělosti umíme určit, co skutečně chceme a sami si volíme krok jiným směrem. S léty přijmeme fakt, že k osvobození dojdeme skrze zboření stávajících jistot. Životní okolnosti nás často zaženou do úzkých. Jsme spoutáni strachem, kdy se bojíme opustit svět, který nám skýtá různé výhody. Ve skrytu duše tušíme, že skutečné štěstí vypadá jinak. Každé naše rozhodnutí je prostě naše, nemůžeme obviňovat nikoho, kdo něco slíbil či nás okouzlil. Naším cílem je potom cesta, poznávání skutečných priorit, poznávání pravdy. Cílů či mezníků může být mnoho, důležité je znovu vstát a jít dál. Rozhodujeme se rozumem či srdcem, nejlépe, jak v tu chvíli umíme. Strach jistě není dobrý rádce v jakékoli životní situaci. Činí nás závislými na umělých napodobeninách lásky, léčení a životního zabezpečení. Tyto náhražky stabilního žití se jednoho dne zhroutí a my zůstaneme sami, vyděšení a zmatení, uprostřed sutin. Toužíme začít znovu a lépe, ale nevíme jak. Přejeme si, aby naše kroky konečně byly správné. Hlavou nám víří otázky: Přijmou moji blízcí mou velkou proměnu? Je moje chování v souladu s morálkou společnosti? Není má činnost protizákonná? Ohrožuji mou rodinu? Co když se zklamu v partnerovi? Zvládnu sama úkol, který jsme započali v týmu? A co moje děti? Bude o ně dobře postaráno? Každé naše znovuzrození závisí na tom, že překonáme svůj strach a uděláme první malý krok. Pokud zvítězíme sami nad sebou, můžeme poté vítězit i nad míněním okolí a posléze nad zákony tohoto světa.

-------

"Rodiče drazí, spasitelé mého bytí, prosím milujte mě a přijímejte, neboť na vás závisí mé přežití. Udělám pro to úplně všechno, budu věřit ve vašeho boha a všechna vaše slova budou pro mě svatá.Vím, že mi lžete, ale bojím se trestu, a tak si své názory nechám pro sebe. Já se vás vlastně bojím a bojím se i vašeho boha. Neznám ale nic lepšího, a tak přistoupím na vaše podmínky a budu taková, jakou mě chcete mít. Bože, bojím se tvého zatracení, a proto tě prosím, abys mě chránil proti ďáblovým svodům. Chci se pro tebe obětovat a sloužit ti, abych jednou přežila konec světa. "

Vyrostla jsem v rodině horlivých vyznavačů náboženských dogmat. Není podstatné, o jakou společnost se jedná. Všechny tyto organizace lidem berou víru v sebe a vnucují jim potřebu oddělení se od ostatních. Oba mí rodiče vyrostli v těžkých životních podmínkách a toužili po štěstí. Nalezli jej každý po svém. Naše rozhodování má svou příčinu a není náhodné. Maminka byla v dětství mým velkým vzorem, kdy jsem ji potom po dlouhá léta kopírovala v pomoci potřebným. Tatínek po svém odchodu z armády potřeboval profesní růst, který našel v církvi. Dal mi vzor ve vytváření velkých nedosažitelných úkolů. Ačkoli by se mohlo zdát, že by mí rodiče mohli být šťastni, nebylo tomu tak. Pociťovala jsem dramatický rozkol mezi tím, co bylo kázáno a tím, jak jsme skutečně žili. Maminka byla plně závislá na tatínkovi, který jí nedokázal učinit šťastnou. Žili jsme v kolotoči očekávání a zklamání. Ačkoli si tatínek splnil své sny ohledně pozic a titulů, přesto toužil po dalších. V mém životě chyběla radost a plně ho ovládal strach, z rodičů, z boha, z mínění spolužáků, prostě ze všeho. Tento úzkostný pocit pak po dlouhá léta provázel můj život. Během dospívání jsem cítila, že musím uprchnout ze svého vězení. Jedinou útěchou pro mě byl duchovní svět "za oponou", který jsem vnímala úplně jinak, než jak mě učila církev. O svých prožitcích jsem nikomu neříkala, ale tušila jsem, že skutečný život je jiný, krásný a barevný a já se nemusím bát ani boha ani ďábla. Absolutní uvolnění jsem nacházela v přírodě, vnímala jsem její energie, byla pro mě bezpečná a laskavá. Již v té době jsem začala sbírat bylinky a poznávat jejich kouzelnou moc.

"Manželi můj, princi z pohádky, prosím miluj mě a přijímej, neboť na tobě závisí mé bytí. Udělám pro to úplně všechno, budu ti sloužit a zcela se pro tebe obětuji. Prosím, naplň mě štěstím, neboť já sama jsem velmi nešťastná. Věřím, že naši rodinu zajistíš a pokud ne, stejně ti všechno odpustím. Vím, že máš chyby a ubližuješ mi, ale já je nechci vidět. Peníze vždy nějak seženu, jen mě prosím neopouštěj. Bojím se, že když tě ztratím, můj život nebude mít potom žádný smysl."

Když mi bylo osmnáct let, zvolila jsem jako způsob útěku z vězení církve sňatek. Nevěděla jsem, proč žít a jak. Zoufale jsem toužila po lásce a tehdy pro mě znamenala absolutní obětování pro druhého. Sloužila jsem manželovi tak, že jsem zcela ztratila svou sebeúctu. Nebylo divu, že první muž odešel za jinou ženou, v čase, kdy se mi narodilo druhé dítě. Brávala jsem si děti do práce, šila pro ně oblečení a zavařovala všechno, co rostlo v okolí. Moji rodiče mě pro odchod z církve zavrhli a velmi mě psychicky deptali. Odchod z církve byl vysvobozením, ale dlouho poté jsem neuměla zaplnit prázdné místo. Moje duchovní potřeby se hlásily o svá práva, a proto jsem začala chodit do kostela. Potřebovala jsem nutně prožívat nějaký obřad, neboť jsem si připadala špinavá a zatracená. V té době jsem se začala zajímat o východní nauky a přijala také učení o reinkarnaci. Cvičila jsem jógu a poznala své první duchovní učitele. Karma pro mě byla jediným možným vysvětlením mého smutného dětství. Tehdy jsem ji však chápala jako trest, ne boží milost směřující k růstu mé duše. Od té doby už jsem byla jiná a křesťanské kruhy mě nepřijímaly. Pořád jsem přemýšlela o tom, zda si zasloužím skutečné nepodmíněné štěstí. Několik let jsem žila v izolaci, kdy jsem nedokázala vykročit vpřed, ani se vrátit zpátky. Vzpomínala jsem na svou maminku, se kterou jsem navštěvovala staré lidi. Tehdy mi bylo s nimi krásně, a tak jsem se vrátila k oblíbené činnosti, kdy jsem žila skrze radost druhých. Babičky rádi vyprávěly, nevyptávaly se, a tak jsem mohla krásně skrývat své bolesti. Tehdy jsem začala poznávat moudrost našich předků a zcela mě uchvátil život postaru. Odešla jsem do hor, kde jsem žila ve starých chalupách téměř jako poustevnice. Askeze mi přinášela sebetrýzeň, ale také klid od vší lidské zášti a podmíněné lásky. Pracovala jsem jako pečovatelka v charitním domově, vedla jsem charitní šatník a obnovila klášterní zahradu řádových sester.

"Kriste Ježíši, spasiteli, miláčku můj, ochraň mě i moje děti před vším zlem. Jsem tvá nevěsta i služebnice, chci trpět s tebou na kříži a obětovat ti svůj život. Jsem ochotna pro tebe i zemřít, budu ti věrná a nikdy tě nezradím. Cítím tvou velkou lásku, ale nevím, zda si ji zasloužím, a proto budu hodně pracovat, abych jí byla hodna. Jsi v každém člověku, kterému pomáhám a jsi v mých dětech. Proto jich chci mít co nejvíc, abych ti mohla sloužit prostřednictvím mých blízkých. Je mi zle a cítím se nemocná, ale budu přesto pracovat."

V horách jsem bydlela na faře, kam jsem se přestěhovala se svým druhým manželem. Byl bezdomovcem a já se ho ujala, neboť mi připadal světem nedoceněný. Umínila jsem si, že lidem ukážu, jak je úžasný pod mým vedením. Místo bylo překrásné, ale zanedbané, a tak jsme začali tvrdě pracovat na jeho obnově. Do domu za námi chodili bezdomovci a my jsme se o ně starali. Byli jsme takoví křesťanští rebelové a hráli si na spasitele potřebných po svém. Díky nám horský kostelíček zůstal otevřený, zvonili jsme na zvon a organizovali různé akce. Rychle po sobě se mi narodily dvě děti a spolu s předešlými jsem pečovala o čtyři. Nic mě nemohlo zastavit ve službě chudým. Potom jsem si našla na ruce červenou skvrnu po klíštěti. Rok se nic nedělo, ale byla jsem čím dál víc unavenější. Jednoho dne jsem se zhroutila a první srdeční záchvat byl obzvláště silný. Další často přicházely během jednoho roku a já musela setrvat na lůžku. Třásla jsem se ze sebemenšího pohybu. Pro královnu farní charity to byla těžná proměna. Nechápala jsem, proč mě bůh neuzdraví, abych mu mohla znovu sloužit. Tento zásah shůry měl ovšem jiný účel. Měla jsem se naučit žít také pro sebe. Dosud jsem si myslela, že dávat lásku sobě je sobectví. Ovšem tvrdá životní zkušenost mě naučila, že pokud nemám ráda sebe, nemohu skutečně milovat ani ostatní. Začala jsem prosvětlovat prostor kolem sebe, přestala jsem chodit na mše a z bytu odstranila obrazy znázorňující Kristovo utrpení. Duchovní zážitky z dětství se obnovily a já opět uvěřila v sílu mých duchovních pomocníků. Andělé znázorňovali ono světlo, ke kterému jsem se s důvěrou obracela o pomoc. Moje pýcha spasitelky byla zlomena a já se učila říkat si o pomoc. V té době jsem bojovala o to, aby mi nevzali děti do ústavní péče, což se díky pomoci mého čtrnáctiletého syna podařilo.

"Lidé dobří, spasitelé moji, prosím milujte mě a přijímejte, abych mohla zachovat svou rodinu pohromadě. Jediné moje přání je vídat moje děti a dávat jim lásku. Vím, že si zasloužím vaši pomoc, ale přesto když je jí hodně, cítím se provinile. Je to zvláště tehdy, když vidím, že jste nešťastní a přesto pomáháte. Proto vám budu dělat radost, i když na to nemám sílu, abych vám alespoň trochu vrátila vaši pomoc. Vím, že se mi nyní vrací to, co jsem pro lidi udělala, ale přesto budu raději ještě chvílemi trpět."

Stejně jako v prvním manželství jsme měli i s druhým manželem velké finanční potíže. Zachraňovala jsem rodinu z těžkých situací a dotovala muže svou silou, dokud to šlo. Potom už jsem sílu neměla, a tak i můj druhý manžel odešel za jinou ženou.Chtěla jsem zachovat rodinu za každou cenu. Naše bída ale vrcholila a manžel se o nás nestaral. Odstěhoval se od nás po narození pátého dítěte. Stejně jako v prvním manželství mu naše potřeby byly naprosto lhostejné. Volala jsem po lidech, kterým jsem pomáhala, ale nikdo z nich nepřišel. Nechápala jsem zprvu, proč se mi děje takové bezpráví, kdy jsem jim dala tolik lásky. Potom se mi otevřely oči a já začala plakat slzy poznání. Dávala jsem proto, abych dostala a od svých potřebných jsem žádala vděčnost. Nepomohl mi ani bývalý manžel, ani moji rodiče. Dostalo se mi pomoci od úplně cizích lidí. Přijímat pomoc nebylo snadné, neboť lidé si mnou zaplňovali prázdné místo v srdci a zůstávali ke mně připoutáni. Zvláště muži se znovu a znovu vraceli, aby se pokoušeli dostat svou odměnu. Pomáhala jsem mnohým psychicky až do úplného vyčerpání. V obraně proti mužům jsem se zcela blokovala a pomoc nepřijímala. Tehdy jsem poprvé začala žít také pro sebe a našla svou skrytou osobnost, jíž byla silná žena s léčitelskými schopnostmi. Trávila jsem dlouhé hodiny v lese za domem, pila ze studánek a objímala stromy, což vedlo k mému uzdravení. Začala jsem se bránit manipulaci a objevovala skryté pohnutky pomoci ostatních. Učila jsem se říkat pravdu a přijímat lidi takové, jací jsou. Velmi mi pomáhali přátelé, kteří za mnou jezdili. Podporovali mě v mém znovuzrození a byli mými učiteli. Organizovala jsem pravidelná setkání, kdy jsem se učila radovat při oslavách ročního koloběhu, vnímali jsme energii přírody a posilovali své odhodlání návratů k pramenům moudrosti. Založila jsem v té době bylinkovou poradnu, kde jsem se učila přijímat odměnu za svou práci.

"Matičko Země, našla jsem svou rodinu, jsem tvá dcera a chci ti sloužit, protože i ty mě velmi obdarováváš. Chci pomoci k tvému uzdravení, přiblížit se podobných lidem a s nimi tvořit krásné věci. Toužím se učit životu našich předků a pracovat stejně poctivě jako oni. Dej mi k tomu schopného muže, který se o mě postará a já si konečně budu moci odpočinout. Prosím o moudrého učitele, ke kterému budu vzhlížet a nebudu muset skrývat své nejhlubší myšlenky. Chci mu dávat tvůrčí inspiraci a čistou lásku, aby mohl vykonal velké činy."

V horách jsem potkávala mnoho lidí, kteří mi chtěli pomáhat a také několik mužů, kteří mě lákali do svého "hradu." Jednalo se o muže s vážnými problémy, samotáře a vyvržence společnosti. Dlouho jsem tomu tlaku odolávala a vybírala si. Uzdravovala jsem svůj vztah k mužům a nedokázala od nich přijímat pomoc. Potom bylo bydlení na faře již naprosto neúnosné a já musela rychle odejít. Ze sociálních dávek nebylo možné dlouhodobě zajistit potřeby dětí a zároveň spravovat dům. Nastěhovala jsem se do chátrajícího statku, kde jsem s partnerem začala žít jako před sto lety. K mým dětem se přidal jeho syn, takže jsem pečovala o šest dětí. Bydleli jsme v jedné velké místnosti do doby, než se opravily ostatní prostory. Topili jsme v kamnech a koupali se v jedné vodě úplně všichni. Partner celou naši rodinu uživil. Byl schopným obchodníkem mimo zákony a také jsme si svou svobodu museli odpracovat na poli, v lese i v chlévě. Obnovili jsme částečně klášterní zahradu jezuitů, která se před třista lety rozkládala na našem pozemku. Pěstovali jsme zeleninu a prodávali své výrobky. Z množství šrotu na zahradě jsme získali peníze na opravu domu.Trávili jsme spolu čas duchaplnými rozhovory a pozorováním přírody, kdy jsem se dozvěděla mnoho o staré moudrosti. Splnil se můj sen, ale přesto jsem nebyla šťastná. Připadala jsem si jako ptáček ve zlaté kleci. Byla jsem mužovým majetkem a jeho matka mě velmi trýznila, neboť se bála, že grunt připadne přivandrovalé chudé ženě. Znovu jsem se učila sebelásce a protože objetí a milá slova nepomáhaly, vysílala jsem lásku beze slov. Chyběli mi přátelé, kteří mě nesměli navštěvovat. Moje ženská energie se v horách probudila a chtěla nadále růst. Toužila jsem být svobodná a mít v domě stejná práva jako muž. Přátele mi nakonec pomohli z tohoto vězení odejít.

"Tvůrčí lásko vesmíru, nádherná sílo bezpodmínečné lásky, toužím se spojit s tvou dokonalostí ve svém nitru. V tichosti srdce chci naslouchat tvému hlasu. Vím, že jsem tvou součástí a zasloužím si to nejlepší. Věřím, že vše, co se mi děje, je důsledkem mého rozhodování. Volím pro sebe i mou rodinu radostný tvůrčí život v dostatku. Přijímám všechny bytosti, které mi vstupují do cesty jako učitele sebelásky a bezpodmínečné lásky. Chci svobodně projevovat své potřeby, které jsou ku prospěchu mě, ale také ostatním a celé naší krásné planetě."

Během několika posledních let jsem začala přijímat esoterické nauky. Kvůli mému dětství jsem se naučila projevovat vzdor vůči všemu, kde jsem pocítila nějaký nátlak. Přesto jsem mnohé nauky přijala a dál se pokorně učím lépe milovat a přijímat vše, co prožívám. Daří se mi žít v dostatku základních prostředků, ačkoli tlak společnosti nadále vnímám. Pomoc přichází, kdykoli o ni poprosím "vesmír", který zhmotňuje naše myšlenky a plní naše přání. Na mé volání o pomoc mi odpoví člověk, který je na stejné vlně a já si dnes užívám tuto hru, kterou je sám život. Mám kolem sebe několik mužů, přátel, kteří mi občas pomáhají v domácnosti a s dětmi. Mezi nimi volím partnera, který je mým tvůrčím kolegou. Tíha zodpovědnosti tedy nespočívá na jediném muži. Moji rytíři mohou odpočívat a přicházet, když se mnou chtějí pobýt. Pokud jdou jinou cestou, nechám je odejít. Dovoluji si bez pocitu viny prožívat radost a jsem ráda sama s přírodou stejně jako v dětství. Pracuji tak, jak mi síly dovolují a vždy jsem předně matkou. Pořád potřebujeme dostatek financí a užíváme jejich energie k pocitu radosti a hojnosti. Řídím se dnes pravidlem, že pokud nejsou mé základní potřeby zajištěny, nemohu pomáhat druhým materiálně. Svou lásku jim přesto mohu projevit tím, že je vyslechnu, projevím soucit a poradím, jak si mohou pomoci sami. Někdy nemám sílu ani na rozhovor a vysílám lásku mlčky. Důležité je, abychom se vůči druhým lidem neblokovali, ale nacházeli způsob, jak s nimi vycházet. Pořád se modlím, nechávám k sobě přijít světlo, kdy se pak uklidním a mohu se lépe rozhodnout v těžké chvíli. Stále ke mně přicházejí různé výzvy, které nazýváme problémy, ale již je neberu tak vážně, protože jsem zvyklá na zázračná řešení. Dostávám se do dramatických situací jako každý z lidí. Beru je jako přítomnost, která se za chvíli změní. Mohu na ně energeticky působit a proměnit je v něco krásného. Běžnou součástí mého života jsou pozitivní afirmace, kdy kontroluji své myšlenky. Jakmile narazím na negaci směřující proti mně samotné nebo proti jednotě mezi lidmi, snažím se změnit své nasměrování. Bůh není již mimo mě, ale je ve mně a všude kolem mě jako věčná láska, kterou mohu cítit stále.

Harmonie v dávání a přijímání

25. května 2015 v 14:40 Duchovní příčiny nemocí a nedostatku
Toto téma se týká lásky k bližnímu. Pohybujeme se v různých ustanoveních, ať už církevních či společenských, kde se gesta darů cení. Ještě pořád je hlavním krédem křesťanství sloužit druhým. Vždyť Ježíš řekl:" Co uděláte jednomu z těchto maličkých, mě jste učinili." Moje babička by řekla: "Kolik lásky vydáš na Zemi, tolik milostí se ti dostane v nebi." Esoterici žijí podle jednoduché pravdy:" Kolik lásky vydáš, tolik se ti vrátí." Jak je tedy možné, že když rozdáváme, až přitom padáme na ústa, nejsme přesto šťastni? Stejné to může být s přijímáním, kdy nám z podmínek darování není nejlépe. S léty zmatků, kdy jsem nejprve velmi dávala a pak potřebovala pomoc, vím, že je třeba sledovat a dávat najevo své pocity a potřeby. Láska je opravdu neustále v nás. Záleží pouze na tom, zda se dokážeme spojit s její čistou podobou. Vše vychází ze sebelásky, z vědomí vlastní hodnoty. Pokud máme dojem, že za moc nestojíme, budou se nám opakovat stavy rozladění a zklamání, kdy jsme nebyli uznáni. Pokud se cítíme lepší než druzí, budou se nám opakovat stavy vzteku až agresivity, neboť chceme za každou cenu vyhrát. Tedy je "láska", která na chvíli uspokojí, zažene hlad po štěstí, ale brzy odejde. Existuje ovšem láska, která sama o sobě je hlubokým pocitem štěstí. Jak ji můžeme uplatnit v dávání a přijímání? Především tak, že budeme respektovat a ctít sebe i druhé. Znamená to prakticky, že máme právo vyjádřit své pocity, i když se kříží se společenskými měřítky. Dnes už nerada slyším:" Vy jste tak hodná..." Já už nechci být hodná. Já to prostě chci udělat. Potřebný by měl umět o pomoc poprosit a darující by se měl ptát, zda je jeho dar opravdu žádoucí. V obou případech se přesto můžeme setkat s extrémy, kdy je třeba objektivního pohledu okolí. Protiklady se přitahují, ale ne vždy to pro oba znamená užitek. Můžeme uvíznout v pozicích, kdy jsme jakoby zakletí. Stává se, že jeden přehnaně dává, žije skrze druhého a sám nemá uspokojené základní potřeby. Druhý takového laskavého společníka třeba i nevědomě zneužívá, kdy má dojem, že není schopen žít život sám za sebe. Tím jsme se dostali k jádru disharmonie v dávání a přijímání. Každý člověk je totiž především zodpovědný sám za sebe! Pokud je rodičem, pak také za své děti a pokud má majetek, pak také za jeho údržbu. Esoterická nauka o maximálním dávání tedy nenutí mě jako matku pěti dětí k zodpovědnosti za jiné lidi. Také nečiní nikoho zodpovědným za mě a mou rodinu. Jde o proudění lásky, kdy není nutné jít z extrému do extrému, tj. z euforie do absolutního vyčerpání. Někdy mám pocit, že nemám z čeho dávat. Souvisí to s pocity strachu, kdy se cítím svázána nějakými problémy. Vím, že k dávání potřebuji pocit bezpečí. Jde o dobrý pocit z boží ochrany a vedení, ať se děje cokoli. Dávat můžeme, i když se situace ještě nevyřešila. Nemusíme začít láskou šetřit, ale měli bychom dobře hospodařit se svou energií a srovnat si priority. Z pocitu sevření mi paradoxně pomůže dávání. Vždy přijde dříve, než mohu přijmout pomoc. Je totiž třeba otevřít srdce. Začnu rozdávat úsměvy, objetí a hezká slova a tím vyjdu z temného žaláře. Mohu také rozdávat své vědomí pokory, kdy si uvědomuji, proč se mi právě toto děje. Dávat nemusíme vždy jen službou či hmotným darem. A tak ať jsme v jakékoli situaci-třeba i upoutaní na lůžko, můžeme dávat. Co se týče té druhé roviny, vždy je také možné přijímat. A to i ve chvíli, kdy se zdá, že nic nepotřebujeme. Myslím, že bůh nechce, abychom sloužili druhým a zůstávali v chudobě. Všichni máme na Zemi velký úkol. Obecně je to naučit se být krásnou zářivou bytostí, která je šťastná ve všech směrech. Těžko bude učit o radosti z dávání a přijímání ten, jenž je nemocný, osamělý, či materiálně strádající. Abychom mohli být zdraví, milovaní a zajištění, je třeba začít malými krůčky. Začněme od prostého úsměvu a můžeme se v tom cvičit každý den znovu a znovu. Ucítíme, jak je nádherné darovat upřímný úsměv bez očekávání odměny a udělat to prostě proto, že chceme.

Co je to vlastně partnerství?

5. května 2015 v 10:34 Partnerství jako lék
Pokud bychom se na toto téma zeptali našich maminek, odpověděly by jasně. "No přeci manželství, společná péče o majetek a děti." Já jsem tento vzor mojí maminky dlouho žila. Pořád jsem si říkala:" Maminka sice šťastná nebyla, ale to proto, že nedokázala odejít od tatínka, i když spolu nebyli šťastni." Jenže- mých partnerů již bylo několik a pořád jsem šťastná nebyla. Docházelo mi, že ono štěstí spočívá v něčem jiném a totiž v našem pocitu svobody a vlastního štěstí bez nutné přítomnosti druhého. O tom, jak by měl vypadat šťastný partnerský vztah mezi milenci či manžely jsem psala v minulém článku. Nyní se chci zaměřit na jiné druhy partnerství. Od doby, kdy jsem odešla z církve svých rodičů, jsem se mnohokrát ocitala bez základních prostředků k životu. Nejprve jsem se na rodiče zlobila a snažila je donutit k pocitu zodpovědnosti. Pak jsem se zlobila na bývalé partnery, kteří neplatili výživné a v těžkých situacích mě nechávali na holičkách. Pořád jsem měla před očima ten obraz mých rodičů, kdy sice nebyli šťastní, ale přesto jsme byli vždy zajištění. Nikdy jsme se nedostali do pozice bídy či dokonce ztráty střechy nad hlavou. Rodiče mi samozřejmě pořád opakovali, že můj nedostatek způsobil odchod z církve, která je pro ně ochranou proti zlému světu. Moji rodiče jsou skvělí lidé a dnes vím, že do mě vložily dobré morální zásady. Díky nim jsem nyní láskyplným člověkem. Ovšem mou bídu nezpůsobil boží trest, ale chybné nastavení mojí mysli. Píšu toto s láskou, neboť je velmi jednoduché člověka odsoudit. Je to jednoduché a slabošské. Mnohem hůře se učíme rozumět, proč se dotyčný takto chová. Pokud neznáme skutečnosti, ze kterých jeho zranění a pocit nejistoty pochází, není možné druhému pomoci. Ovšem většinou se bojíme mluvit o bolestných věcech. Je snazší nasadit si masku a dělat, že zvládáme život dobře jako ostatní. Já jsem se teď několik let plácala v tom, že jsem se učila mluvit o sobě pravdivě a zároveň se nebát reakce okolí. Je potřeba pevně stát na svých názorech, které prošly ohněm, plně svou bolest prožít a uzdravit se tak, že o ní budeme mluvit beze strachu. Jako matka pěti dětí jsem mnohokrát pocítila potřebu mužské pomoci a zároveň jsem ji nechtěla spojovat s milostným vztahem. Naše babičky by namítly, že vzít si někoho, kdo se stará o naše děti je přeci přirozené, i když ho nemilujeme. Já si to nemyslím. Svoboda nám přináší změnu ve vnímání materiálního zajištění žen. Naše rodina, která funguje bez pomoci otců a příbuzných opravdu velmi potřebuje mužskou energii. Je třeba, aby moje dcery měly mužský vzor a já si často nevím rady s technickými věcmi. Není nutné znovu se vdávat či dávat muži za pomoc sexuální odměnu. Je přirozené, že muži ženám pomáhají, zvláště pokud mají děti. Co se týče financí, je třeba se obecně otevřít tomu, že je o nás postaráno. Zajištění ani nemusí přijít ze strany mužů. Žena má pouze zodpovědnost ve smyslu plného otevření pomoci odkudkoli. Denně používám afirmace o hojnosti a dostatku peněz. Nastavuji mysl na život v radosti, kdy mám krásný domov a příjemnou tvorbu. Někdy je malá krize, ale to mi jen znovu naskočí staré vzorce strachu. Pokud je rozpustím, je zas dobře. Je třeba bránit se všem dogmatům, která společnost vytváří. Ženu s dětmi nemusí uživit ani muž, ani sociální dávky, ani ona sama. Jde o to, abychom se zbavovali svých bloků, že něco musí být tak a ne jinak. Žena i muž mohou pracovat podle svých schopností. Matky se v prvé řadě mají věnovat dětem. Partnerství tedy nemusí být založeno na milostném vztahu, ani na nezbytné výměně nějakých darů či služeb. Je to vztah plný vzájemné důvěry, kdy hodně mluvíme o tom, co očekáváváme a co můžeme nabídnout. Dávat může klidně na čas jen jeden, třeba ve chvíli, kdy je druhý nemocný, nebo vyčerpaný. Důležité je, abychom měli z čeho dávat a neočekávali odměnu, kterou dotyčný nemůže nabídnout. A tak ženatý muž si může klidně odpočinout, aby jeho ženě pomohl někdo jiný bez žárlivosti a bez pocitu viny, že je neschopný. Naše konání má být svobodné a zároveň zodpovědné, kdy si budeme od počátku říkat pravdu. Je to lepší, nežli velké zklamání na konci. Setkáváme se proto, abychom se chápali a uzdravovali, ne obviňovali a zraňovali. Svoboda nás učíst žít lepší život a to nejprve ve vztahu k sobě a pak k druhým. Kéž se nám to všem daří lépe a lépe.