Zahrada radosti

13. května 2017 v 21:57 |  Uzdravování krajiny
Dlouhodobě se zabývám biodynamickým hospodařením- být ve spojení se zemí jako s živým organismem. Znám zahradníka, který produkuje zeleninu a chce, aby lidé projevili lásku půdě, kde vyrostla. A znám chovatele, který produkuje maso a chce, aby lidé, co ho jedí, byli s jeho zvířaty. Nemusíme přirozený způsob života ani nijak nazývat. Naše babičky nepotřebovaly žádné semináře s libozvučnými názvy. Vše se předávalo z generace na generaci, nebo to lidé odkoukali přímo v přírodě. Vnímali jinak čas, řídili se zvoněním zvonu a všechno bylo spojeno přírodními cykly ve svém řádu. Někdy byl ten jejich pověrčivý strach moc velký, ale úcta k živému byla dobrá. Lidé si koukali do talíře, vesnice byly živé, člověk žil prakticky v komunitě. Musel spolupracovat, aby přežil. Všechno provázely obřady, do těch církevních se promítal duch keltských a slovanských předků. Lidé pracovali, aby se mohli společně radovat. Dnes máme potřebu něco z té živosti vrátit. Oživit zaniklé osady, dát úctu starým domům a stodolám, vnímat znovu všechnu krásu venkova. Turisté znovu hledají posvátná místa, pijí vodu z pramenů, uždibují byliny, meditují v lesním tichu. Jsou to ještě turisté, nebo prostě poutníci, kteří se znovu snaží být lidmi? Lidmi, kteří se touží spojit se vším, procítit život a neschovávat se ve své ulitě...Úcta ke všemu živému uzdravuje svět. Toto nahlížení na přírodu praktikuji při sbírání v divoké přírodě i při zahradničení. Ptám se stromů, zda si mohu vzít jejich dřevo, líbám jabloně za plody, naslouchám poselství stromových bytostí, objímám, hladím a za odměnu vidím, cítím...Vidím svět jinak, krásněji, bohatěji. Celá Země je vlastně takovou zahradou, které můžeme dávat lásku. Pro jednotlivce to není reálné, a tak můžeme dávat svému údolí, lesu, louce, květinám v bytě. Tak, jak kdo může. Stačí pozdravit, zkontaktovat se s neviditelným světem, říci: jsem tu rád s vámi, je mi tu dobře. Neplatí to jen pro přírodu, ale i pro dílo lidských rukou. Pro domy a zahrady, které vypadají mrtvé. Ale oni žijí, jen vyjadřují smutek. Smutek, že nejsou používané, že je majitel opustil, nebo tam není šťastný. Člověk nikdy není sám, ani v takovém smutném domě. Spojit se můžeme se svým tělem, se svým pokojem, ze zarostlou zahradou. Ono spojení znamená přijetí a přijetí je láska. Léčení nemocí má začátek právě zde. Každý z nás má jinou potřebu sdílení. Mě život naučil vnímat jiný svět, protože jsem se cítila lidmi nepřijímaná. Jde vždy o nepřijetí sebe, dětství, rodičů, všech bolestných událostí. Když se smíříme, přestaneme utíkat, před sebou, před "zlými" lidmi. Moje dětství bylo skutečně velmi chudé na radost, a proto jsem ji neuměla prožívat ani v dospělosti. V honbě za pomáháním, na útěku před sebou, jsem onemocněla. Borelioza tehdy těžce zasáhla srdce. Přežila jsem díky radosti, díky tomu, že jsem si dovolila ji prožívat. Přestala jsem pospíchat, hnát se za něčím, co nebylo v mých silách. Prvotní bylo uvědomit si, co mi dělá radost. Být sama sebou...Ano, když jsem se ukázala lidem taková, jaká opravdu jsem, šlo to samo. Ještě na lůžku jsem začala psát svůj první blog. Psala jsem zprvu o knihách, které se dotýkaly mého srdce a pak už stále více o sobě. O tom, jak vnímám přírodu, jak léčím sama sebe přirozenými způsoby. To byl základ pro projekt Zahrada radosti. Přeji si sdílet s lidmi přirozené přírodní způsoby léčení i obživy. Součástí mého života byla askeze, kdy jsem se pohybovala mezi starými lidmi. Naslouchala jsem jejich vyprávění a toužila se vrátit do historie. Potom jsem tak i žila, v bídě a dřině. Jenže svět už je jiný, vesnice žijí jiným tempem. Byla jsem na svůj život postaru sama. Došlo mi, že ve všem se zpátky vrátit nemůžeme. A tak chci propojit moudrost předků a nadšení mladých alternativců. Spojovat se s těmi, kteří mají podobné sny. Udělat si čas na sebe a na ty, kteří mě berou takovou, jaká jsem. A ne proto, že to chce nějaká vrchnost, JZD, tchyně, ale že to chci já, tak, jak mám sílu. Od dětství jsem světlonošem, léčitelkou Země. Je nás mnoho a naše malé skutky jsou velmi důležité. Od mala mě moje maminka učila ctít staré a nemocné lidi, i když se zdáli být neschopní. Mnohokrát jsem pak v dospělosti pocítila, jak jim je. A jak občerstvuje radost z projevených darů. Všichni je máme. I děti mohou uplatnit své dovednosti a být stejně hodnotné. Vztahuje se to i na oblast neviditelnou, kdy bytůstky bez těla mají nějaký úkol a netrčí v prostoru. Takovou zahradou pak může být celý vesmír. Nejdůležitější je, aby zahrada byla léčena radostí lidí a lidé byli léčeni radostí zahrady. Tedy aby bytosti v těle prolupracovali s těmi "druhými". Radost znamená ukázat sám sebe, své dary, ale i potřeby, které si můžeme naplnit sami nebo někdo jiný- když se nebudeme bát, že nejsme dost dobří, že se to nehodí, protože dnešní svět si žádá falešnou rychlost a dokonalost. Když otevřeme srdce pro opravdový zájem o vše, co utváří naše okolí, co tam už bylo a co jsme my vložili, zmizí zklamání a flustrace. Potom i ty kousky Země kolem nás budou svítit a štědře nás obdarují.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama