Prosinec 2017

Přeji si zakotvit

4. prosince 2017 v 9:17
Tento rok je pro mě jakýmsi spočinutím v sobě a reálným uzemněním mých snů. Jak jsem již předeslala v minulých článcích, jsem dítě Svědků Jehovových. Už je tomu dvacet let, co jsem tu organizaci opustila. Během té doby se uvnitř mě stalo mnoho změn. V prvních letech po odchodu jsem se snažila lidi varovat, ale brali mě jako exota. A já tolik toužila po přijetí a pochopení. A tak jsem se uzavřela a žila v pohraničí se staroušky postaru. Pak začala dlouhá pouť počínající jógou, pak křtem u katolické církve a končící sympatiemi s Kelty. A pořád jsem na cestě, pořád umím plně prožít mši v kostele i obětovat matce Zemi o slunovratu. Prostě nejsem vyhraněná a dokážu vidět boha v mnohém. Jak šel čas, pochopila jsem, že cesta skrze církev je dobrá cesta. A i ti, co v cíkrvi zůstali a necítí se proto lepší, mohou být opravdu dobří lidé. U mých rodičů se projevily velmi fanatické tendence. Tento fanatismus se může ukázat u
každé dobré myšlenky. I co se týče zdravé výživy výživy, esoterika nebo ekologie. Sektářství se pozná podle nadřazování. Zpočátku mě rodiče při každém setkání tolik zdeptali, že jsem se cítila být tím nejhorším člověkem. Pak se nechtěli vídat vůbec. Ačkoli to hodně bolelo, pochopila jsem, že je to tak lepší. Mohla jsem konečně začít růst ve velkém procesu sebelásky. Nikdy jsem se nestala běžným člověkem, který funguje s naprostou grácií ve společnosti. Zůstala mi velká vzdorovitost,která mě táhla alternativním směrem. Ke svobodě a přesto do náručí jiné rodiny. Čas od času ke mě přicházeli noví lidičkové, kteří měli podobnou potřebu. Potom jsme zjistili, že alternativec se o jiného značně ulítlého člověka opírat nemůže. Bývá to příjemným osvěžením na naší cestě, kdy prožíváme naprosté přijetí a pochopení
. K opravdovému růstu ovšem dochází při setkání protikladů, tedy mezi lidmi "duchovními" otevřenými novým myšlenkám a zemitými; kteří fungují dobře v tomto systému. Většinou inklinujeme k jednomu nebo druhému. Lidé mívají různou míru duchovních potřeb, ale to nemá vliv na jejich charakter. Setkáváme se, abychom se obohatili pohledem druhého na svět. A tak setkání pro mě nebyla pouze pomocí, ale především životní školou. Rodiče jsem v nejtěžších chvílích přesto prosila o pomoc. Zdá se, že jsou v tomto ohledu slepí a hluší. Své děti si mám prostě vychovat sama a naučit se přijímat pomoc od jiných. Bůh mě v mých lekcích vždy velmi posiloval a posílal pomocníky. Stará bolest je již pryč, přesto, chybí mi stále pocit, že někam patřím, onen pocit spočinutí a zapuštění kořenů na určitém místě. V dnešní době se již nesnažím vytvořit své svobodomyslné společenství lidí. Nemyslím si také, že moje hodnota stoupá počtem lidí, které nějak dotuji svou energií. Základem společnosti je rodina. Aby fungovala, musí být síly dobře rozloženy. Tzn. mezi muže a ženu, kdy děti pak mohou těžit z dobrého vzoru opravdové ženy a opravdového muže. Pozice solo činí dlouhodobě obě pohlaví disharmonická, nemocná. Jako uzdravení obou vidím dnes návrat k rodině jako takové.Rodině; která funguje v tomto systému; přesto je každý člen jedinečný a prosazuje své dary. Mnoho svobodomyslných lidí se dnes partnertsví bojí. Ale není třeba přejímat model našich předků. Velmi si přeji; abych prostřednictvím své úcty k potřebám mým a potřebám mého muže uzdravovala obecně vztahy mezi muži a ženami. Lidem nejvíce pomáhají příběhy a dobré vzory. Kéž jsme si vzájemně příklady sebelásky.